Na úvod svého vystoupení na Pražském jaru zahráli Dvořákovo Scherzo capriccioso. Dvořák hraný anglickými orchestry je prostě senzační. Jádrem koncertu ale byla anglická hudba - a tady se musím přiznat, že se mi hudba Edwara Elgara ani Ralpha Vaughana Williamse moc nelíbí.
O to víc jsem se mohl soustředit na výkon orchestru, a ten byl kouzelný a okouzlující. Doufám, že v publiku seděli hráči České filharmonie a strašlivě se styděli.
Dirigent Mark Elder ví, co z svého orchestru dokáže vytáhnout, a že toho je opravdu hodně. Housle jsou v rozesazení na pódiu půlené, kontrabasy vzadu v jedné řadě, a veškerý zvuk je tak čistý; jenom těch zabarvení smyčců, kolik mají! (J. E. Gardiner se tu při poslední návštěvě vyjádřil v tom smyslu, že tak líné houslisty jako v ČF už dlouho neviděl.)
Gerald Finley zpíval nádherně, i když jsem Písně z cest nečekal tak zachmuřené. Nejvíc se mi líbila Whither Must I Wander?
Publikum si v programu přečetlo, že při uvedení Elgarovy 1. symfonie byl skladatel po první a po třetí větě vyvoláván na pódium, takže se letos mezi větami také občas tleskalo - asi pro jistotu.
A aby bylo vidět, že nám na nějakém The Hallé až tak nezáleží, v tichých pasážích se ozvaly celkem tři příchozí sms.
ReplyDeleteDnes už jsem jeden chvalozpěv na The Hallé Orchestra četla, ale zdaleka nebyl tak melodický! Jsi prostě nejlepší!