tag:blogger.com,1999:blog-21599717181317522852024-03-13T22:08:34.965-07:00gramecO hudbě.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.comBlogger174125tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-75536262130463070252014-03-27T22:16:00.001-07:002014-03-27T22:42:11.467-07:00Hudba pro kojenceU nás doma pořád něco hraje. Zeptejte se manželky, jak u toho trpí. Doslova u toho, protože když sedí u stolu (a tam ona sedává často), má reproduktory půl metru od hlavy a některá má cédéčka mají nečekaný dynamický rozsah.<br />
<br />
Když se narodila dvojčata, zrovna jsem si pořídil box 55 disků od Mercury Living Presence – všechno senzační nahrávky z padesátých a šedesátých let, Dorati, Fennell, Hanson, Paray, dokonce i Kubelík. Říkal jsem si, že dokud si to neposlechnu celé, nebudu poslouchat (a hlavně kupovat!) nic jiného. A že to zvládnu za rok.<br />
<br />
Na rovinu, asi to nezvládnu, sice jsem už za půlkou, ale dětem už je tady skoro deset měsíců. Nějak se do toho vecpal Giulini s The London Years, a pak se pořád vracím ke svým oblíbeným nahrávkám. Společně s každosobotními rádiovými přenosy z Metropolitní tak děti dostávají pěkně zabrat. A je načase to trochu uspořádat – neboť ne všechno se jim líbí.<br />
<br />
Respighiho římské záležitosti slaví úspěch. Američan v Paříži a Coplandovo Rodeo také. Beethoven, Bartók, Čajkovský, překvapivě nic moc, a to ani Labutí jezero.<br />
<br />
Zásadní záležitostí je Leroy Anderson, to je vyloženě dětská hudba. Chopin a Ravel v klavíru zaujme převelice, zejména ve tříčtvrtečním taktu. Hansona a Američany 20. století děti spíše přetrpí, a to i když sáhnu po hitech z West Side Story. Dvořák a Brahms ano, Smetana spíš ne: Z českých luhů a hájů je v pořádku, ale Libuše je vyloženě otravuje.<br />
<br />
Přitom já vřele doporučuju: Právě jsem si pořídil verzi, kolem které jsem chodil už dlouho, ale pořád se mi do toho nechtělo – kvůli pitomému přebalu s nějakou školačkou. On je to ale Krombholc a Národní divadlo z roku 1965. Krombholc je tajný národní poklad. Na nahrávce je všechno skvěle slyšet a všemu rozumět, tempa jsou skvělá, funguje to dohromady. Beňačková i Urbanová se mi válí kdesi v krabici na půdě a už jsem je neslyšel pět let, takže to teď pořádně nesrovnám, ale Kniplová válí.<br />
<br />
Pokud vám Libuše nepřijde dost cool, tak možná neznáte ten příběh, jak se ona chce vdávat a využije toho, že se dva bratři hádají o to, jestli dělit nebo nedělit majetek. Libuše to nenápadně dotlačí až do běda mužům, kterým žena vládne, Přemysl dá ve stínu Ó, vy lípy, zlostného Chrudoše mužně přivine na svou hruď, a pak už jsou jenom asi patnáct minut vidiny, jak český národ neskoná, a v tom se úplně ztratí, že Chrudoš měl vlastně pravdu, protože kdyby se děděný majetek nedělil, mohli jsme mít o osm století později vic velkostatkářů k rozkulačení.<br />
<br />
Ale zpátky k dětem: Většinu hudby jsem schopen roztřídit na to, co je zajímá, a co ignorují, ale už jsme narazili na jednu věc, u které se bojí. Nejsem si vlastně jist, jestli se takhle malé děti už dokážou bát. Ale podruhé už Fantastickou pouštět nebudu.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-MQZxUnHFsT8/UzUFg8kh3GI/AAAAAAAAFv8/vk5vJw8OLZ4/s1600/dasenka+gramophone.jpeg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-MQZxUnHFsT8/UzUFg8kh3GI/AAAAAAAAFv8/vk5vJw8OLZ4/s1600/dasenka+gramophone.jpeg" height="266" width="400" /></a></div>
<br /></div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-88299999559028530462013-04-14T19:41:00.001-07:002013-04-14T19:59:13.178-07:00Blomstedt vypravuje"Já bych vám chtěl říct něco o tom, co teď uslyšíte. Nebo – spíš, co neuslyšíte. Žádné klenuté melodie, žádné komplikované harmonie, a dokonce ani žádný bohatý rytmus."<br />
<br />
Zatímco na pódium stoupá z hlubin klavír, přicupital z portálu dirigent Herbert Blomstedt. V červenci mu bude 86 let, a teď se tváří velice potměšile.<br />
<br />
"Tamhle vzadu budeme mít čtyři perkusionisty, a celé to začne tím, že ten úplně vpravo začne tak jako divně šustit, asi jako byste o sebe šustili listy papíru. Š-š š-š-š-š-š – š-š-š š š š-š. Ale pozor, ne v nějakém normálním, očekávaném rytmu, jako třeba ššš dž bum pa pa, ššš dž bum pa pa," a Blomstedt se plácá po různých částech těla a do toho beatboxuje. "Prostě jen tak, š-š-š tady, š-š tam, jako když jdete po louce a tady kvete kytička, tamhle druhá, a tady jich je pět pohromadě. Ony ty kytičky taky nerostou ve čtvercích nebo trojúhelnících, že."<br />
<br />
"A to si zase nemyslete, že je to úplně náhodné. To je přesně předepsané v notách, kdy. Takovýma malýma tečkama. Š-š š-š-š-š-š."<br />
<br />
"Jo to klavír, " mezitím totiž klavír doputoval, kam má, "ten občas improvizuje. A jak vidíte, je otevřený. On totiž tady pan klavírista bude hrát v něm, přímo na struny. Ne snad že by klávesy vůbec nepoužíval, občas ano, ale většinu času bude tady uvnitř. A je tam taková pasáž, kdy vždycky zahraje na strunu, a pak zahraje tutéž notu přes klávesu. A to mi pořád vrtá hlavou, jak je možný, že se trefí."<br />
<br />
Jsme uprostřed první částí koncertu San Francisco Symphony. Dozněl Liebestod z Tristana a Isoldy, po přestávce bude Eroica, ale teď probíhá přestavba na poezii, tedy Poesis švédského skladatele Ingvara Lidholma. Skladba je z roku 1963 a tohle je její americká premiéra.<br />
<br />
"Pak se ozvou různé tóny z různých nástrojů. Přesněji řečeno, bude znít najednou všech osm tónů v oktávě. A víte, jak to zní? Asi takhle: Blééé. Je to prostě takové blééé, takové jako hučení – my tomu odborně říkáme bílý šum."<br />
<br />
"V jednu chvíli se zaradujete, protože tady pan Pingel, co hraje na basu, udělá krásný zvuk, táááá, krásný začátek nádherné melodie... ale má to jeden háček, ta melodie nikam nepokračuje, a co pan Pingel udělá, je jenom to, že bude stále více a více přidávat na vibratu, takže z toho krásného táááá bude takové kvíkající á-ú-áá-úú-ááá-úúú nahoru a dolů, jako kdyby nějaký špatný operní pěvec –"<br />
<br />
Hahaha, směje se publikum, ale Blomstedt šermuje prstem: "No ne, to nemá být parodie na operního pěvce, to bychom si nerozuměli!"<br />
<br />
"A pak tady zase pan Pingel začne hrát strašně hluboko a půjde postupně výš a výš, až se nakonec zastaví na tónu bé. A to je dobré znamení, jak to uslyšíte, tak už víte, že zbývají asi jenom dvě minuty do konce. Ten tón bé pak převezmou postupně od pana Pingela další nástroje, a on doputuje až k trumpetám, a ty budou hrát hlasitěji a hlasitěji, až budou chvilku úplně nesnesitelně hlasité. Já slibuju, že to bude opravdu jenom chviličku. Potom se to celé úplně zhroutí: blm-blm-blm-blm a je konec. A to je celé, v podstatě žádné melodie, žádné harmonie, žádný rytmus. Ale hudba, hudba to teda je. No, já vidím, že už tady mezitím všichni nastoupili, tak se do toho pustíme."<br />
<br />
A položí mikrofon a zvedne taktovku.<br />
<br />
Š-š š-š-š-š-š.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-90894563908769425002012-11-28T17:02:00.000-08:002012-11-28T17:02:07.051-08:00Naprosto průměrný koncert nahrávkou měsíceTohle mě prostě baví. Na letošním Pražském jaru hrál Leif Ove Andsnes s Mahler Chamber Orchestra Beethovenovy klavírní koncerty. Andsnes hrál na klavír a zároveň dirigoval.<br />
<br />
O koncertě <a href="http://operaplus.cz/notebook-michala-maska-12-leif-ove-andsnes-a-ivan-moravec-na-prazskem-jaru/">napsal Michal Mašek</a>. Byl to pro něj naprosto průměrný koncert, zkažený zejména tím, že Andsnes dirigoval a nemohl dávat na hráče větší pozor (a navíc měl "zahuhňaný" klavír).<br />
<br />
No a teď vyšla nahrávka a lup ho, Gramophone tomu dal rovnou ocenění Nahrávka měsíce. Harriet Smithová učůrává radostí, a to v podstatě na stejných místech, kde je Mašek otrávený.<br />
<br />
Mašek čeká a nedostává "to nejhlubší, nejniternější, čistou radost a uvolněnost z muzicírování. Hudbu, která dýchá." Smithová cítí "a palpable sense of discovery, of living the music; [Andsnes] and the MCO players are already finishing one another's musical sentences like an old married couple, but with an ebullience and mutual fascination that is anything but world-weary."<br />
<br />
Mašek si stěžuje, že nástupy dechů byly "velice tvrdé"; Smithová chválí "wonderfully characterful wind soloists".<br />
<br />"Kde byla mrazivá místa na konci [...] pianissimové pasáže druhé věty prvního [koncertu]?" ptá se Mašek. Smithová řadí "the beautifully judged pianissimo ending" mezi "memorable moments".<div>
<br /></div>
<div>
Ponaučení na závěr nemám. Hledají Mašek a Smithová v hudbě totéž (a přesto on nenachází a ona ano), nebo hledají každý něco jiného (a proto on nenachází a ona ano)? Je to tím, že on je klavírista a ona kritička? To si rozmyslete za domácí úkol.</div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-31555785799952615482012-05-12T13:18:00.000-07:002012-06-14T16:13:45.624-07:00Má vlast 2012Česká filharmonie. Vasilij Petrenko. Pražské jaro, Obecní dům, 12. května 2012.<br />
<br />
Poslouchám Vltavu, což obnáší přetrpět neuvěřitelné kecy Vojtěcha Babky.<br />
Petrenkova interpretace překvapila v několika ohledech: Nezpomalil závěrečné trombóny v Šárce: tak to obvykle dělávají zahraniční dirigenti. Často odmítal jít do změkčilého lyrična: to Filharmonie umí, takže to musel být jeho úmysl. Zejména v Blaníku (ale třeba ani ve Vltavě) neudržel život ve větších zvukových plochách: což je divné, protože s Liverpoolem mu takové věci jdou.<br /><br />Ze židle jsem málem spadnul při začátku Tábora. Postupem času (ehm, půl hodiny po skončení koncertu) se přikláním k tomu, že šlo spíš o chybu internetového streamu. Pokud ne, tak se tam stalo něco hodně špatného – fagot zapomněl nasadit.<br /><br />Nejvydařenější byly luhy a háje. Někdo v sále dokonce tleskal; já bych tleskal taky. I bych si výsknul. Vůbec celá druhá část se zdála víc odvážná, explorativní. Plynulý přechod od Tábora k Blaníku samozřejmě také potěšil.<br />
<br />
~<br />
<br />
Rychlé, při poslechu psané dojmy:<br />
<br />
<strong>Fanfáry</strong><br />Majestátnost bez subtilnosti, žádný Košler.<br /><br /><strong>Hymna</strong><br />Výborné, silné harfy. Kompaktní.<br /><br /><strong>Vyšehrad</strong><br />Úvod naopak nemajestátní, spíše volné tempo, bez patosu. Dravost ve smyčcích, silné kotle. Dekonstrukce Vyšehradu tíživá, žestě depresivní, a v té těžkosti už setrvává. Zatemnění. Báječná dynamika.<br /><br /><strong>Vltava</strong><br />Kiks ve flétnách, oj. Velice klasický zvuk, udržované pomalejší tempo slibuje, že přijde něco lepšího. Výborná souhra žestů, v lesním honu jsou slyšet všechny vrstvy. Svatební polka překvapivě tvrdá, odměřená. I scéně s rusalkami chybí magie. . Hlavní motiv se vrací ve výborném frázování. Geniální smyčcové ostenato ve svatojánských proudech. Finále plní, co úvod slíbil (to bylo průhledné).<br />
<br />
<strong>Šárka</strong><br />Český úvod, jen pikoly překvapily. Jízda koňmo je pojatá netradičně rychle, včetně Šárčina volání. Pikoly opět výrazné. Skvěle budované napětí, i v té rychlosti. A finále zase zpomalené; trylky v trubkách nejsou slyšet. Sólo ale nezpomalené, naopak!<br />
<br />
<strong>Z českých luhů a hájů</strong><br />Posmutnělé, zpočátku nepříliš široké. To se ale brzy mění. Báječné vystavěné. Jak byla Vltava místy strojová, tady to pluje a žije. Velké plochy a přitom je to celé velice křehké a se spoustou detailů.<br />
<br />
<strong>Tábor</strong><br />Buď jsem se přeslechl (doufám!) nebo byl začátek strašlivě nevyvedený. Pak se ale orchestr dává do kupy. Nepříliš patetické, to je možná škoda. V živějších pasážích daleko vydařenější než v úvodních chorálovinách. Cella a kontrabasy skvělé. Jde to všechno čelně do střetu; dojem otevřeného, vítězného zvuku.<br />
<br />
<strong>Blaník</strong><br />Absolutně bez pauzy! Ve zklidnění velice teskné. Pěkně hnané kupředu, rozhýbané a dobře vrstvené. Už tam není tolik napětí, je to pečlivěji organizované. Velké zvukové plochy ale jenom leží.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-46932380885230693932011-11-08T22:53:00.000-08:002012-06-14T16:19:21.033-07:00Kartinky, ČtrnáctáOlga Gurjakova, Sergei Leiferkus, San Francisco Symphony, James Conlon.<br />
<br />
Když jsem začínal poslouchat vážnou hudbu, měl jsem takové metalové období – vyhledával jsem skladby rychlé, hlasité, divoké. Šostakovičova Čtrnáctá symfonie se tam nehodila: odpadla záhy a už jsem se k ní nikdy nevrátil.<br />
<br />
Jenže časy se mění, a když do San Francisca zavítá James Conlon, tak se prostě na něj jde, i když hraje jen Čtrnáctou a Kartinki.<br />
<br />
Ty ovšem zajímavě: V Ravelově orchestraci, ale s vlastními úpravami. Odůvodněné to má Conlon dobře: Ravel tehdy (v roce 1922) neměl k dispozici finální klavírní verzi (ta vyšla až v roce 1931), takže se jeho orchestrace drobně odchyluje (a může za to Rimskij-Korsakov).<br />
<br />
Většinou samozřejmě v blbostech, nepodstatně (tu chybí tón, támhle půl taktu) – až na Bydlo (začíná se fortissimo, nikoli pianissimo) a až na Velkou bránu kyjevskou. Tam jde Conlon po doslovném překladu a hraje ve finále i předsazené tóny, ty dvojúdery, rozdivočelé (ale stále ještě majestátní) ta-dáá, ta-dáá, místo klasického (pouze) majestátního dáá, dáá.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-Herhw_fEXFk/T9pxHYYMGlI/AAAAAAAAEKI/12twNSK55s4/s1600/ishot-3.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Herhw_fEXFk/T9pxHYYMGlI/AAAAAAAAEKI/12twNSK55s4/s1600/ishot-3.png" /></a></div>
<b><br /></b><br />
Šostakovičova symfonie má jedenáct vět, jedenáct básní od čtyř autorů. O tom si ostatně můžete přečíst jinde. V podstatě je to písňový cyklus, a celé je to velmi zklidněné (orchestr je pouze smyčcový, doplněný perkusemi: často jsou to zvony, a nejsou to zvony veselé).<br />
<br />
Už jsem myslel, že o tom ani nenapíšu, ale dneska v rádiu ten koncert vysílají, takže si ho můžu poslechnout znovu, a při té příležitosti už by byla škoda se nezmínit.<br />
<br />
Přestože se hrála před přestávkou, Kartinki symfonii z mojí hlavy nevytlačily – zůstala tam dlouho, až do Dudamela. Něco se prostě stalo, něco dozrálo a ta hudba na mě dolehla. Ztěžka, citelně.<br />
<br />
Jsou to nehezké, nebarevné, těžké obrazy. Dopadly na mě smutky a starosti a smrti. Rilke. Ruština. Ale ne deprese, bylo to jakýmsi způsobem osvobozující, odpoutávající. Bylo to jako loučení se.<br />
<br />
Jako když malá loďka odplouvá do tmy. Černota šplouchá, ten zvuk je zlý sám o sobě a mohl by vás lapit, ale všechno se nakonec ponoří ve ztraceno a vy se otočíte a jdete pomalu domů.<br />
<br />
Na prohnutém lanku jsou zavěšené lampiony, blikavě svítí na cestu a všechno je v pořádku.<br />
<br />
Všechno je v pořádku.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-53232360208940917612010-11-23T23:40:00.000-08:002012-06-14T16:21:40.562-07:00O humoru v hudběJestli nemáte čas, nebudu zdržovat: Za největšího vtipálka v dějinách hudby prohlásil Alfred Brendel Beethovena a za nejvtipnější skladbu Diabelliho variace.<br />
<br />
Pro ty, co snesou mé žvatlání, pár postřehů navíc. Za prvé tedy: Jel jsem do Berkeley na Brendelovu přednášku, místo abych šel v San Franciscu na koncert Mig21. Co to o mně vypovídá?<br /><br />
Brendel přišel shrbený, v obyčejném černém obleku a bílé košili bez kravaty. sedl si ke klavíru, ale otočil se k publiku a položil nohy na nožičky notového stojanu; snad po těch letech koncertování už ani neumí nemít nohy na pedálech.<br />
<br />
Svou přednášku o tom, zda v absolutní (tedy neprogramové) hudbě beze slov existuje humor, předčítal, a přednáška sama byla vysoustružená, precizní, a vtipná. Její shrnutí máte nahoře. Brendel se bez uzardění věnoval jen klavírní literatuře, a poměrně přesvědčivě vyložil, že o humoru má cenu mluvit jen v klasicismu (kam zahrnul i Beethovena), a pak až 20. století (Ligeti). A vy můžete hádat proč.<br />
<br />
Celá událost byla až legračně klišovitá: svým příchodem jsem průměrný věk posluchačů snížil lehce pod osmdesát let, a při závěrečné diskusi po přednášce tazatelé ukázali, jak jsou chytří (pokládali tak záludné otázky, že na ně nebylo možné odpovědět), případně jak jsou nepozorní a odvážní (považuji totiž za velmi odvážné se po takové přednášce udiveně zeptat, proč přednášející mluvil pouze o klasicismu, a Brendel se zmohl jen na koktavé "ale o tom tady přeci již hodinu hovoříme").<br />
<br />
Nejzábavnější klišoscénka se ale odehrála při první klavírní ukázce. Brendel vykládá o tom, jaký je Haydn vtipálek, a pak řekne: například toto, otočí se ke klavíru a začne hrát. Posluchači vědí, že se hraje něco vtipného, ale zase k popukání to není, takže se všichni jen tak pochechtávají pod vousy a soupeří v tom, kdo se kde uchechtne osaměle, aby ukázal, jak odhalil skrytý vtip. Občas někdo i vyprskne smíchy, jako že už to nemůže vydržet.<br />
<br />
Brendel dohraje, lidé zatleskají a zasmějí se nahlas. Ohromně vtipné to bylo! Brendel se ale nesměje (on se vlastně nezasměje za celou přednášku, jen se občas při hraní legračně tváří) a řekne: Trochu jsem si z vás vystřelil, protože jsem schválně vynechal ta vtipná místa. Teď zahraji tutéž skladbu ještě jednou, tak, jak ji Haydn skutečně napsal. V sále je najednou ticho k nesnesení. Jerome Klapka Jerome hadr.<br />
<br />
Ale pak už se to pozná, Brendel poulí oči a uvolňuje lícní svaly a cení zuby, a tím trochu kazí, co vykládá: skutečně by to bylo tak vtipné samo o sobě, kdyby nepoulil a neuvolňoval a necenil?<br />
<br />
Když se Brendel naposledy ukloní a zmizí v zákulisí, schválně se šourám a všemožně zdržuju, abych zjistil, co si myslí osmdesátiletí. Většinou jsou nespokojeni: Tak nevím, jestli mám rozbitý naslouchadlo nebo mluvil tak potichu, ale vůbec jsem ho neslyšela, huláká paní přede mnou, a pán k tomu jen vrtí hlavou: jeho přízvuk byl prostě k nesnesení. Vůbec nemluvil o Mozartovi, stěžuje si jiný, a četl to z papíru, no kde to jsme.<br />
<br />
Byla to skvělá přednáška, blbečci, a Brendel je machr.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-65900600365820936512010-11-22T22:36:00.000-08:002012-06-14T16:29:07.403-07:00Co si koupit na pustém ostrověZa rok se toho nashromáždilo přiměřeně: kromě disků od BBC Music, které si člověk nevybere, je to pozoruhodná směska věcí nových a vyhrabaných kdesi ve slevách.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://2.bp.blogspot.com/-sfpSSq4wwSg/TOrzHDbtwZI/AAAAAAAAC3I/TAUXQEmCd0k/s1600/cd4.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="160" src="http://2.bp.blogspot.com/-sfpSSq4wwSg/TOrzHDbtwZI/AAAAAAAAC3I/TAUXQEmCd0k/s400/cd4.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
Adèsova Bouře patří do těch nových, a je to důkaz, že opera by nemusela chcípnout. Argerichová a Kremer jsou výtečná dvojice, doporučuji i těm, koho vlastně moc sonáty nezajímají. Bernsteinova Mše od Alsopové je označovaná za vzkříšení–jako dobrá je, ale na vztah to ještě není. Blomstedta se SFO si není možné není nekoupit, i když budu mít Německé requiem dvakrát; bude to totiž pátý disk Gardinerovy Brahmsovy řady. Čtyřka velmi vyvedená, ale začíná tak strhujícím Coriolanem, že už toho Brahmse skoro nepotřebujete. Chopin ve slevách, jinak ho moc nemusím, a obě cédéčka dobře vybraná, Kovacevich i Buchbinder (no!). Copland dorazil před pár dny, takže ještě nevím.<br />
Corigliano jenom kvůli tomu, že je to neznámé jméno za dolar, nový Čajkovskij (Petrenko) a Dvořák (Alsopová) na Naxosu dobrý, ale ten Dvořák možná v tisku přechválený. Eroica Trio, to je jen taková srandička, a Percy Grainger, co si budem nalhávat, taky. Harrisovy symfonie jsou slušné, Holt (klavír sólo) je hodně zajímavý, ale můžu si ho pouštět, jenom když jsem doma sám. Naopak Parlor pieces neurazí, ani když přijde návštěva. Mahler 2 s Haitinkem ještě čeká na jaře souboj s Boulezem; už mají za sebou dvě kola, a pořád nerozhodnuto. U těch zpívaných symfonií je to vždycky těžké. Osmá s MTT je vcelku sázka na jistotu, a Rattle byl ve slevě a ještě jsem ho neslyšel. Mendelssohn s Kavakosem je moc povedený, ale potřeboval bych si srovnat víc nahrávek; už to nějak nemám v hlavě. Zato Prokofjev/HaasQ je možno doporučovat bez uzardění, dokonce víc než Helfgotta (!).<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-kuRObwD4soY/TOrzH4DrSbI/AAAAAAAAC3M/29KqNorKmsk/s1600/cd5.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="165" src="http://4.bp.blogspot.com/-kuRObwD4soY/TOrzH4DrSbI/AAAAAAAAC3M/29KqNorKmsk/s400/cd5.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
Prodanou nevěstu jsem vyhrabal ze spodní zadní krabice v Amoebě, je to nahrávka z roku 1933, a za tu srandu to stálo. Bystří čtenářové si jistě povšimli, že Verdiho Requiem už vidí podruhé. Fungl nový Pappano šel do souboje s Gardinerem; prohrál, ale čestně a jen maličko. Ještě jeden Helfgott z výprodeje a dvakrát Kronos Quartet s hroznýma novýma kusama, který nesmím ani do sluchátek. Pochody, aby byla občas legrace a aby bylo co pouštět čtvrtého července. Alondra de La Parra je mexická dirigentka, se kterou jsme slavili nezávislost Mexika, a kromě toho, že je dobrá, je to taky skvělá příležitost seznámit se s mexickými skladateli. Klemperer protože ve slevě, ale zatím mě nenapadá, kde bych toho Haydna a Mozarta užil. Dvě cédéčka Kate Royal jsem si chtěl koupit už kdysi dávno, ale poštovné bylo drahé, Alagna ani nevím, kde se tu vzal. Yuja Wang je úžasná, a asi už bude potřeba těm čínským jménům věnovat víc pozornosti. Gensová podařená a ani to Santiago a cappella neurazí (vzal jsem to při objednávání Brahmse 4). A konečně MacDonaldová – to si nekupujte, v jiných městech se ten lesk rozplyne jak mlha nad Mission District.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-57908024114118953112010-11-21T20:03:00.000-08:002012-06-14T16:32:57.973-07:00Jaké nahrávky s sebou vzít na pustý ostrov(Platí i pro ne zcela opuštěný poloostrov.)<br />
<br />
Když se jede do San Francisca jen se dvěma kuframa, tak je jasné, že toho není možné brát s sebou moc. Takže jenom ty nejdůležitější věci.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-tC4tbofIjMg/TOnfhzKw8aI/AAAAAAAAC08/GLGVobsAfgU/s1600/cd1.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="151" src="http://1.bp.blogspot.com/-tC4tbofIjMg/TOnfhzKw8aI/AAAAAAAAC08/GLGVobsAfgU/s400/cd1.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
Bez Adamsovy On The Transmigrations Of Souls by mě asi hned na letišti poslali zpátky, to je jasné. Od Bacha stačí Goldbergovské variace (Gould be dvou verzích pro dvě různé nálady) a suity pro sólové violoncello (po dlouhém vybírání Isserlis). Bartók od Alsopové, Beethoven je zastoupen komplet symfoniemi (Gardiner nerezaví), klavírními koncerty (nový Goode; neznáte-li, vyzkoušejte) a pár klavírních sonát (všechny se nevešly). Berlioz: Romeo a Julie od Davise (vlastně ani nevím proč), Fantastická symfonie od Gardinera, stejně jako Brahmsovy symfonie (čtvrtá ještě nevyšla). Pár Maďarských tanců od Karajana (mám to cédéčko už hodně dlouho, a tak nějak ho mám rád), klavírní koncert s Buchbinderem a Harnoncourtem (dokud jsem neslyšel tuhle nahrávku, tak se mi ten koncert moc nelíbil). Čajkovskij od Judda (<a href="http://gramec.bloguje.cz/317804-terence-judd-v-b-moll.php">víme proč</a>), Doratiho (skutečná děla), Karajana, Bernsteina a Gergieva (tuhle Pikovou dámu jsem si kdysi pouštěl třikrát denně), Dvořák od Harnoncourta (tu Polednici ještě na nahrávce nikdo netrumfnul), Talicha a Hrůši.<br />
<strong><br /></strong><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/-8Om98La6Pqc/TOnfh7Whp8I/AAAAAAAAC1A/yEUWJQxZAhs/s1600/cd2.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="162" src="http://3.bp.blogspot.com/-8Om98La6Pqc/TOnfh7Whp8I/AAAAAAAAC1A/yEUWJQxZAhs/s400/cd2.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
<div>
Od Debussyho jen Preludia, Gershwin, Górecki, Honegger, Holst, Chopin, Liszt jen stručně. Mackerrasův výtah z Janáčka, plus smyčcové kvartety od Haasovců (kdo nemá, kupuje ještě dnes!). S Mahlerem to bylo hodně obtížné: 1 Solti, 2 Boulez, 4 Bernstein, 6 Gergiev; to je na dlouhé vysvětlování. Martinů/Ančerl, Mendelssohn/Maag (<a href="http://gramec.bloguje.cz/16051-jak-felix-ovlivnil-zivot-meho-jednotlivce.php">samozřejmě</a>). Mozart jen Gardiner, s výjimkou pár klavírních sonát (Richtěr). Prokofjev/Gergiev, Rachmaninov/Volodos. Schubert jen vokální (Singphoniker, Monteverdi Choir, Wunderlich, ale můžu si to pouštět, jen když nikdo není doma), Schumannovy kompletní symfonie zase Gardiner.</div>
<br />
<div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/-PWadCXGDUgw/TOnficTBxLI/AAAAAAAAC1E/qN1ycEHEMJ8/s1600/cd3.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="168" src="http://3.bp.blogspot.com/-PWadCXGDUgw/TOnficTBxLI/AAAAAAAAC1E/qN1ycEHEMJ8/s400/cd3.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
<div>
Mou vlast vyhrál Krombholc (no vážně, zkuste ho), Smetanovy kvartety Škampovci. Bernsteinův Stravinskij jen proto, že má komplet na dvojcédéčku. Suk s Neumannem (Asrael, kdyby bylo smutno) a Netopilem. Cluytens kvůli Šostakovičovi za klavírem, jeho dvě symfonie od Ančerla (což může znít překvapivě). Verdi/Gardiner, Wagner/Böhm, a pak už jenom mé oblíbené interpretské kompilace: von Otter, Netrebko, Josefowicz, Janowitz, Hampson, Kožená, jedno vánoční album a krabičky mladého Bernsteina a Maazela, které doplňují případný chybějící základní materiál (jako třeba Dvořákovu Devátou).</div>
</div>
<br />
<div>
Za rok v San Franciscu jsem se ke všemu ani nedostal: Tristan a Isolda, Don Giovanni, Romeo a Julie, Britten, Bruckner, Suk. Ale jinak to byl vydařený výběr, řekl bych.</div>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-43140786765297372892010-10-20T00:54:00.000-07:002012-06-14T16:33:32.351-07:00Zimní cestou poslepuTenhle projekt začal loni v létě. U spousty skladeb vím docela přesně, jak by měly znít, co od nich chci, jaké nahrávky se mi líbí a proč. To se ale nikdy netýkalo Schubertovy Zimní cesty. A právě hledání té nejlepší Winterreise začalo loni v létě: naprostým klidem.<br />
<br />
Abych nebyl ovlivněn předchozími poslechy, naordinoval jsem si rok bez Schuberta. Dnes nevím nic, nepamatuju si názvy ani pořadí písní, ani o čem jsou. Můžu začít úplně od začátku.<br />
<br />
Před sebou mám dvacet různých nahrávek Winterreise. Jsou na anonymních, přepálených discích, očíslovaných od jedné do dvaceti. A budeme hrát play-off. Vždycky budu poslouchat dva disky: někdy jen jeden večer, někdy několik dní, když bude potřeba.<br />
<br />
V první úrovni pavouka vyloučím deset disků z dvaceti. Po druhé úrovni mi jich zbyde pět. K nim doplním tři z těch prvních deseti vyřazených: to bude čtvrtfinálová osmice, ze které čtyři disky postoupí do semifinále.<br />
<br />
Ve finále, které snad proběhne někdy v půlce ledna, si vyberu tu Zimní cestu, která se mi nejvíc líbí, a s ní strávím zbytek zimy.<br />
<br />
To je můj projekt. To je moje Zimní cesta. Ještě jsem se nenarajzoval dost.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/-KDH1LzDz6MU/SWup8xJRzGI/AAAAAAAADaw/WSVrCU5Wohs/s800/IMG_3011.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="265" src="http://3.bp.blogspot.com/-KDH1LzDz6MU/SWup8xJRzGI/AAAAAAAADaw/WSVrCU5Wohs/s400/IMG_3011.JPG" width="400" /></a></div>
<br />Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-75402763448293043022009-08-19T14:44:00.000-07:002012-06-14T17:27:51.866-07:00Zemřela Hildegard BehrensOperní ikoně bylo 72 let.<br />
<br />
Když si poslechnout Behrensovou, tak samozřejmě ve Wagnerovi a ve Straussovi, ale protože osobní vzpomínka je nad všechny nahrávky, musím se v duchu vrátit do Salcburku v roce 2001.<br />
<br />
Tehdy čtyřiašedesátiletá Behrensová zpívala Kostelničku, hrála Česká filharmonie, dirigoval Gardiner. Behrensová byla ztělesněním zla a vůle a cizí, neosobní pravdy. Chtěl bych ji slyšet, jak v sedmdesáti zpívá Straussovy Čtyři poslední písně. Opravdově, jako skutečně poslední.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-13793070462503017362009-05-30T16:33:00.000-07:002012-06-14T17:29:36.748-07:00Francouzské písněSuzan Grahamová a Malcolm Martineau na Pražském jaru.<br />
<br />
Sám nevím, kdo z nich je větší hvězda. Vždyť Malcolm Martineau má za sebou takovou kariéru, že jestli o něm ještě jednou někdo napíše, že doprovázel citlivě, měly by mu upadnout obě ruce.<br />
<br />
Grahamová na koncertě v podstatě přezpívala celé své loňské album Un frisson français. Byla milá, bezprostřední a především skvěle zpívala. Není rodilá Francouzka, ale výslovnost má dokonalou. <br />
<br />
Letos jsem spoustu zajímavých koncertů Pražského jara prošvihl (třeba <a href="http://www.youtube.com/watch?v=SDSyvPkY-wU&feature=channel_page">Herreweghe a Isserlis</a> mě hodně mrzí), a tak jsem byl moc rád, že jsem se na tenhle bonbonek dostal. Celý den mi bylo špatně, byl jsem unavený, zíval, ale jak Suzan Grahamová přišla na pódium, usmála se a začala zpívat, všechno to zmizelo a já byl v sedmém nebi. A když na závěr jako přídavek připomněla Berliozovy Letní noci, vrátily se mi vzpomínky na Gardinera a Finkovou, to už je snad šest let. Nejsou to vlastně vzpomínky, jsou to takové mlhavé, slastné pocity, nálady. Ten koncert mám prostě v sobě, a ten dnešní stejně tak.<br />
<br />
~<br />
<br />
P.S. Pořadatelé Pražského jara si vymysleli, že budou kontrolovat vstupenky ne ve druhých dveřích Rudolfina, ale už v prvních. Důvod neznám, ale stát v prudkém dešti na schodech ve frontě a hledat lístek po kapsách, komu se to poštěstí, že.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-37260403009391712152009-05-30T12:07:00.000-07:002012-06-14T17:32:12.222-07:00Ázerbájdžánský koncert pro BernsteinaÁzerbájdžánský státní symfonický orchestr, 19. června v Baku.<br />
<br />
Bakuská Filharmonie je až <a href="http://www.philarmonia.az/">snová budova</a>, grandiózně řešený areál ve žluté a bílé. Na pokladně nám bylo znuděně řečeno, že program koncertu k nedožitým devadesátinám Leonarda Bersteina nesdělují, ale lístky že ještě jsou. Vzali jsme ty nejlepší, za 15 manátů (375 Kč).<br />
<br />
Ty bezesné noci! Jít na koncert a nevědet, na co! Ani před koncertem se program neprodával a má nervozita vzrůstala.<br />
<br />
Sál Filarmonie má údajně velmi dobrou akustiku (dočetl jsem se kdesi na webu). Těšil jsem se – a pak se ocitl v nečekaně malém prostoru, jehož pódium bylo podlouhlé a úzké, s kulovou vypouklinou vzadu uprostřed. Do té se při koncertu narvaly žestě, dechy a bicí, zatímco smyčce se rozlezly po těch dvou molech doleva a doprava, takže kromě prvních tří řad byli ostatní hráči (a hráčky, v orchestru bylo překvapivě velké množství žen) vzhledem k žesťům za rohem.<br />
<br />
V sále bylo na první pohled spíš prázdno - turisti, místní honorace, sem tam nějaký velvyslanec s manželkou. Ale vzadu v přítmí za sloupy seděli lidé, jaksi rafinovaně odděleni od těch, kteří si mohou dovolit koupit drahý lístek.<br />
<br />
Na úvod jsme si vyslechli krátký proslov, ze kterého vyplynulo, že koncert bude mít dvě části - jednu věnovanou Bernsteinovi-dirigentovi a jednu Bernsteinovi-skladateli. Pak místní rozhlas oznámil, že se bude hrát Haydnova Oxfordská symfonie, přišel dirigent a spustil.<br />
<br />
Proč Haydn a Oxfordská? Ne že by ji snad Bernstein nikdy nehrál, ale sám si jej spojuju spíš s Mahlerem a Šostakovičem (v kterého jsem, byl na území bávalého SSSR, tajně doufal).<br />
<br />
Jak orchestr hrál, nevím. Celou symfonii jsem se úpěnlivě snažil zaslechnout něco jiného než smyčce. Vypouklina udělala své, nebylo slyšet vůbec nic. Dirigent byl uměřený, ale jen do té doby, než se na kameře, která jej snímala, rozsvítilo červené světýlko - to pak přímo zářil, a i kdyby snad kontrabasy měly sólo, stejně by se zády ke kameře neotočil.<br />
<br />
Po symfonii, kterou považuji za nudnou, i kdyby ji hrál Bernstein, dirigent odešel, žestě, dechy a bicí též a rozhlas zahlásil Barberovo Adagio. Dobrá volba - aspoň jsem slyšel všechny nástroje. A nejen je - dirigent si totiž hlasitě zpíval.<br />
<br />
Pak rozhlas nečekaně ohlásil přestávku, a já se věnoval úvahám o tom, zda si pro nás organizátoři připravili symfonické tance z West Side Story anebo Bernsteinovu symfonii (a kterou). Kdybych byl důvtipnější, tak by mě jistě napadlo, že tu bude Druhá symfonie, když se na pódiu objevil klavír.<br />
<br />
A po symfonii, která byla zahraná dobře, přišlo na řadu medley z West Side Story. Ne symfonické tance, ale výběr písniček, ve kterých se vokálního partu ujal vždy nějaký jiný nástroj. Bylo to líbivé a tak zbytečné - ale slyšel jsem i hráče ve vypouklině! Pozouny řvaly Tonight, a když bubínek vyťukával rytmus v I Feel Pretty, tak si dirigent založil ruce na prsou a jen se tak kolébal, protože to museli slyšet i ti za rohem. Ve finále, které stále silněji a silněji opakovalo pár akordů z Americy, hráli všichni tak, že jim to snad plíce utrhlo, ale znělo to vzdáleně a dutě, jak z koupelny.<br />
<br />
Ale posluchače to rozehřálo, potlesk byl bouřlivý, dlouhý a vestoje. Šostakoviče se mi nedostalo, ale jsem rád, že jsem tam byl.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-23045535551014687332009-05-12T04:15:00.000-07:002012-06-14T17:33:03.291-07:00Najděte si své Pražské jaroZačíná největší český hudební festival - a není to žádný starý páprda v papučích.<br />
<br />
Je dvanáctého května, začíná festival Pražské jaro. Posledních n let se řeší, jak přitáhnout k vážné hudbě víc mladých posluchačů. Jsem přesvědčen, že Pražské jaro na to jde velice dobře a chytře. <br />
Pražského jara je totiž plný internet: má <a href="http://www.facebook.com/home.php#/event.php?sid=cd3d3ece5bc70729698d77c1db883868&eid=60920293728">svou stránku na Facebooku</a>, <a href="http://www.flickr.com/photos/prague-spring/collections/">fotky na Flickru</a>, <a href="http://www.youtube.com/praguespringfestival">videa na YouTube</a>. <br />
<br />
Jsem moc rád, že Pražské jaro upírá své úsilí i tímto směrem. Sám netuším, kolik času letos budu mít na koncerty, ale na fotky a videa si určitě čas najdu.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-82970074384472638302009-05-04T16:58:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.537-07:00Dvořákova Osmá, Brahmsova První30. dubna 2009, Česká filharmonie, Herbert Blomstedt<br><br><p>A stejně je ta Osmá nejlepší, lepší než Z Nového světa. A Česká filharmonie opět ukázala, že když před ní stojí někdo pořádný, patří mezi světovou špičku.</p><p>Blomstedt nasadil zezačátku takové forte, že jsem byl přesvědčen, že to a) nemůže udržet, b) nemá kam gradovat. Jak jsem se mýlil! Od prvních taktů jsem zíral s otevřenými ústy, jak je možno hrát strukturovaně, i v tutti slyšíte kdo a co hraje. Flétnista Radomír Pivoda zazářil, pozouny mě rozplakaly už v první větě, a ty lesní rohy... </p><p>Na začátku čtvrté věty je fanfára, a tam zazněl trylek, který zaznít neměl. Ale vše odpuštěno, protože finále bylo magické. Ve ztišení těsně před koncem se dirigentovi podařilo udržet napětí, i když orchestr napovídal. To máte tak - při poslechu nahrávky nikdy nevíte, kdy co přesně bude. Ale když to vidíte, tak se stihnete připravit; nejdřív se vzadu vpravo blýskne, to se připravuje tuba, pak hodí blesky zbytek žesťů, dirigent dá nástup a ŘACH! Ale při tomhle koncertu jsem byl tak paralyzován, že jsem se nestihl ani nadechnout.</p><p> A pak přichází opravdový konec, hudba jakoby zrychlovala (to dělají ty skřeky v trubkách), a člověk se zase nemůže hýbat, jenom se dívá, jak se přímo proti němu řítí ten vlak hudby, rychleji a silněji, a je jasné, že se něco musí stát, že ho buď smete nebo se celý rozpadne, protože se všechno klepe...</p><p>Před asi pěti lety se v Concertgebouw v Amsterdamu rozpadl. Dirigent skončil dřív než nástroje, v tom zmatku to všichni tak nějak odmávli, kontrabasy ani nedoběhly. Tentokrát se vlak zastavil jednoznačně a přesně, a byl to nejlepší konec Osmé, jaký jsem kdy slyšel - a věřte tomu, že jsem běžel domů a pouštěl si to a porovnával.</p><p>Brahms už byl jenom na uklidnění. Což je škoda; není to láska na první poslech, je potřeba to zkoumat a ponořit se do toho. Blomstedt k tomu nabídl vynikající příležitost, protože byl-li Dvořák strukturovaný, byl Brahms superstrukturovaný, rozpitvaný a zase složený, jako když vám někdo ukazuje hlavolam a vy konečně začínáte chápat, co, kam a proč zapadá. Ještě tak čtyři poslechy, a už myslím budu vědět. </p><p>Sezóna tím pro mě skončila, před námi je Pražské jaro. Měl bych napsat ještě o nějakých deseti patnácti koncertech, ale už se k tomu asi nikdy nedostanu. Tak si aspoň poznamenám větičku o hladovění a otupělosti publika: Když sezóna začínala, tleskalo se ve stoje každému, lidi byli po prázdninách hudebně hladoví; na konci sezóny se nevstane ani kvůli legendárnímu dvaaosmdesátiletému Blomstedtovi, dirigujícímu zpaměti. </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-26059763647178562502009-03-18T05:01:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.407-07:00Callas vs. Flemingová: Pucciniovský soubojJistým zvrhlým způsobem je to skoro i pěkné. Všimněte si, jak vysoké tóny svádí k zastavení - třeba gis na konci třetího taktu (a pak mnohokrát opakovaný), to jistě není osminka, zejména u Flemingové (dole) ne.<br><br><div><object classid="clsid:d27cdb6e-ae6d-11cf-96b8-444553540000" codebase="http://download.macromedia.com/pub/shockwave/cabs/flash/swflash.cab#version=6,0,40,0" width="425" height="344"><param name="height" value="344" /><param name="width" value="425" /><param name="allowfullscreen" value="true" /><param name="allowscriptaccess" value="always" /><param name="src" value="http://www.youtube.com/v/gve-2e0poXs&hl=en&fs=1" /><embed type="application/x-shockwave-flash" height="344" width="425" allowfullscreen="true" allowscriptaccess="always" src="http://www.youtube.com/v/gve-2e0poXs&hl=en&fs=1"></embed></object></div>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-51067754643184583362009-02-28T11:42:00.000-08:002012-06-09T18:35:28.482-07:00Mozart za tři dolaryAmazon nabízí 99 Mozartových skladeb za pár šupů.<br><br><p>Pokud máte rádi Mozarta, ale zase ne tolik, abyste od něj doma měli pět kompletních oper a dvacet symfonií, možná vás potěší <a href="http://www.amazon.com/dp/B001NJUGV0/?tag=httpwwwx5musc-20">amazonovský výběr</a> za tři dolary - pouze jako mp3. </p><p> </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-62105157280871680042008-09-25T05:44:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.506-07:00Tan Dun: První císařPrvní opera, na které jsem nudou usnul.<br><br><p>Já nevím - jestli to je čínskou kulturou, kterou asi nechápu, nebo to prostě bylo jen zbytečně dlouhé... Byl jsem odhodlaný odejít o přestávce, ale nakonec jsem usoudil, že druhé dějství nemůže být tak blbé, a tak jsem vydržel a pak si to vyčítal.</p><p>Dějově jde asi o toto: Čína vznikla tak, že válku nade všemi vyhrál Čin. Ten byl kdysi ve vězení se skladatelem, kterému říká Stín, a Stín mu slíbil, že až sjednotí Čínu, složí pro nový stát hymnu. Čin je smutný, že Stína nemůže najít, pak je střih a Stín je nalezen, ale do hymny se mu nechce, protože mu Čin vypálil vesnici a zabil matku nebo tak něco. Do Stína se zamiluje princezna, Činova dcera, která po úraze nemůže chodit, svede ho, sex ji doslova postaví na nohy a Činův generál, jemuž je princezna slíbena, vytáhne meč, což je jediný náznak "organicky včleněného bojového umění" (to píšou v programu - napadá mě, že ono bojové umění tam bylo včleněno tak organicky, že jsem to nepoznal, nebo se bojovalo, když jsem zrovna spal, nebo autor programu Prvního císaře neviděl). Generál Stína nezabije, protože Stín musí co? Stín musí složit tu hymnu. Konec prvního dějství.</p><p>V druhém dějství chvilku otroci převlečení za burlaky na Volze staví zeď, pak je princezna přemlouvána, ať si nebere Stína, ale generála, no a když se už snad tři hodiny vlastně nic neděje, tak se z toho najednou stane Cimrmanova hodina pravdy. Šaman, který tam do té doby jenom houkal, oznámí, že princezna byla zavražděna generálem. Zjeví se duch princezny a zazpívá, že princezna nebyla zavražděna, ale spáchala sebevraždu. Šaman oznámí, že generál spáchal sebevraždu. Zjeví se duch generála a zazpívá, že generál nespáchal sebevraždu, ale zabil ho Stín. Nebo to možná bylo celé úplně obráceně, to je celkem jedno, prostě naživu zůstávají jenom Stín a Čin. Stín oznamuje, že hymna je hotová, načež si vlastnoručně vytrhne jazyk, a Čin ho pro jistotu probodne (a takové probodnutí, to jste ještě neviděli ani v divadle páté cenové skupiny). Čin si nechá zahrát hymnu a zjistí, že byl ošálen, protože to není hymna, kterou chtěl, je to píseň otroků stavějících zeď. A to je asi nejkrásnější moment celé opery - jednak hudebním zpracováním, a pak taky tím, že už je konec.</p><p>České titulky byly jako obvykle u přenosů z Met prapodivně posunuté, to už jsem si zvykl. Největší povyražení ale poskytoval Plácido Domingo jako císař Čin. Strašně legračně šilhal po dirigentovi, a nepamatoval si text. Což o to, nápověda mu vždycky pomohla, ale byla velice dobře slyšet. </p><p>Inu, není každý den posvícení. </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-88949409740209901382008-09-08T07:04:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.549-07:00Vzkříšení České filharmonieGustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll "Vzkříšení". Česká filharmonie s Manfredem Honeckem 5. září a se Zdeňkem Mácalem 8. května.<br><br><p>Některé dramaturgické nápady asi nikdy nepochopím - třeba proč hraje Česká filharmonie tutéž symfonii v květnu a pak hned v září (s jiným dirigentem, jinými sólistkami, tímtéž sborem). Ale srovnání to bylo zajímavé!</p><p>Honeck byl vypjatější, extrémnější, ale cesta do jiného světa se nekonala. Po Mácalovi jsem šel domů a říkal jsem si - dnes jsem neslyšel Českou filharmonii, dnes jsem slyšel Mahlera. Teď ve čtvrtek jsem po koncertě jenom přemýšlel, čím to, že se tenhle efekt nedostavil, když technicky to bylo lepší. Sólistky stály tentokrát na empoře společně se sborem, takže se z něj krásně mlhavě vynořovaly (zejména soprán Christiny Landshamerové), prostorový zvuk byl lepší, smyčce hrály jako o život, ale na té technické úrovni to ustrnulo - mrazení tentokrát nepřišlo.</p><p>Ale stejně je Vzkříšení povznášející, možná by se opravdu mělo hrát dvakrát do roka (a chodit na koncert povinně).</p><p>Ocenil jsem, že v tištěném programu se neopakuje květnový text; leč čeština paní Vlasty Reittererové tentokrát úpí:</p><p>- "Sděluje je prostřednictvím tónů pro ty, kdo chtějí rozumět."</p><p>- "Jakoby tušil, že plně pochopen bude teprve v budoucnosti."</p><p>- "Otevírá ji tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma." </p><p>A úplně nejlepší: "Jako koncertní pěvkyně si Iris Vermillion stále zachovává termínovou rezervu pro účast na provádění hudby 20. století." To si snad zaslouží cenu <a href="#mce_temp_url#">Evy Vítové</a>.</p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-50076734627647124912008-08-26T05:48:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.478-07:00Trutnov Open Air 2008Co jsem viděl, co jsem slyšel, co jsem si zapamatoval.<br><br><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Majerovy brzdové tabulky</span> - od Gabrety jsem od nich nic nového neslyšel; nechybí mi, čekal jsem je mladší</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Airfare</span> - mám pocit, že to bylo dobré, ale nepamatuju si nic konkrétního</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Blue Effect</span> - ale jo</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Michal Prokop & Framus Fiv</span><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">e</span> - naživo lepší než na CD, vcelku fajn</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Sto zvířat</span> - proč nemůže být víc českých kapel tak profesionálních? (a proč to zvukař kazil?)</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Rudolf Pellar</span> - jen s klavírem a staré pecky s texty, které jsem v životě neslyšel (Nevadí, kvete růže), dokonalé</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Burana Orffcheste</span><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">r</span> - těšil jsem se, ale byl to dost zmatek a zpěv nestál za moc</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Soulfly</span> - kravina bez nápadu</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Tleskač</span> - plus za snahu pobavit, ale písničky kulhají a zpěv nevalný</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Monkey Business</span> - profi show, i když mírnější, než bych čekal </p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Pavel Bobek</span> - nostalgie; porovnal jsem to teď s původními nahrávkami, a hlas je teď lepší! (zvukaře do klády)</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Dorota Nvotová & Band</span> - příjemné, milé </p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Smola a hrušky</span> - docela mě to bavilo</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">NVÚ</span> - bezva show, rád bych si poslechl víc</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Esther & Howard</span> - obyč</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Kale</span> - v každé písničce stejní, obehrané formy, škoda</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span"><a href="#mce_temp_url#">The Spankers</a> </span><span style="text-decoration: line-through" class="Apple-style-span">kapela, co vystoupila místo Temperamenta; nevím, jak se jmenuje, ale 17. 10. bude mít v Rock Café koncert</span> - překvapení festivalu, úžasné, pěkné a zábavné</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Marta & Rasputin</span> - ne vždy je dobře, když se sejde akordeon a housle</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Karel Kahovec a G&B</span> - rock'n'rolly fajn, ale Kahovec je slizoun</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Dáša Vokatá</span> - docela fajn, čekal jsem něco úplně jiného (přes lidi jsem ji ale vůbec neviděl)</p><p><span style="font-weight: bold" class="Apple-style-span">Missa Karel Kryl revival</span> - kdysi se mi zdáli lepší, změnil jsem se já nebo oni? (po 25 minutách zvučení a dvou písničkách a hromadném skandování "housle, housle" si zvukař pořád ještě nevšiml, že housle nejsou slyšet, měl totiž dost práce s flétnama, a ani ty nezvládl; katastrofa)</p><p>Celkově ale, navzdory zvukařským lapsům, spokojenost. Lidí nebylo tolik, aby mi vadili, do areálu se mohlo s vodou (ba tam i tekla), pár nových kapel jsem objevil, tak co. Jen škoda, že jsem nevydržel do noci na Pepíčka Čečila, Budoár staré dámy a Hoochie Coochie Band. To si ještě budu muset nějak vynahradit. </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-85854890556346067342008-06-02T03:40:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.547-07:00Metropolitní Kouzelná flétnaSedm dimenzí operního představení v kině Aero.<br><br><p>Dimenze první: Hudba. Poslední Mozartova opera, spousta výborné muziky, o tom psát netřeba.</p><p>Dimenze druhá a třetí: Zpěv a orchestr. Ne snad s výhradami, ale bez nadšení. Možná bych to chtěl slyšet místy živěji, s odlehčeným orchestrem...</p><p>Dimenze čtvrtá: Scéna. Geniální, úžasná, kouzelná! Poletující ptáci, obří medvědi, víly s plujícími hlavami, královnin kostým vyjadřující aktuální náladu, scéna vítězství slunce - opravdu jsem byl nadšen.</p><p>Dimenze pátá: Kamera. Detaily to kazily. Vidět to z dálky přímo v Metropolitní musí být opravdu pohádkové; tady byly příliš často záběry na muže v černém, kteří všechna ta kouzla obsluhovali.</p><p>Dimenze šestá: Přenos. Zklamání. Co pět minut se obraz zasekával, drolil a kostičkoval, naštěstí aspoň zvuk byl v pořádku (s jedinou výjimkou, ale to už bylo při závěrečné děkovačce).</p><p>Dimenze sedmá: Libretto. Kvůli tomu to vlastně všechno píšu. Aero inzerovalo nedělní Kouzelnou flétnu jako představení pro rodiče s dětmi, a tak jsem se snažil vžít se do role dítěte, které se přišlo podívat na pohádku.</p><p>Začátek je pěkný: Princ Tamino se ztratí v lese, útočí na něj had, potká se s Papagenem, všechno ok, ale pak to najednou přestane dávat smysl. Hodná královna Noci dá princi hodný dárek - kouzelnou flétnu. Má na ni zahrát, když mu bude nejhůř, ale on si na ni zahraje jen tak, aby ji vyzkoušel. Sarastro mu pak flétnu sebere, vysvětlí, že to on je hodný a královna je zlá (takže flétna je vlastně také zlá?), ale pak mu flétnu zase vrátí (takže je dobrá!). </p><p>Tamino s Papagenem se společně vydají hledat unesenou princeznu, přičemž k princezně dojde Papageno sám, a prostě ji popadne a odejde s ní (a za čas je zase chytí, ale oni se zase osvobodí, a pak je zase chytí). Tamino a Papageno musí podstoupit obtížné zkoušky, aby se stali členem bratrstva (aniž by o to stáli), je jim přikázáno, že nesmějí promluvit, ale Papageno pořád něco vykládá, a Tamino ho napomíná, aby nemluvil, takže celou zkoušku spolu prokecají, načež je Tamino pochválen, že nemluvil, a Papageno pokárán, že mluvil. Nejtěžší je zkouška ohněm a vodou, tam už zase Papageno vůbec není, a Tamino s princeznou obě zkoušky šťastně přežijí: Nejdřív na ně posvítí červené světlo, ale oni mají flétnu, a pak na ně posvítí modré světlo, ale oni mají flétnu. </p><p>A nakonec se královna Noci rozhodne zaútočit na Sarastrův chrám, a když svůj ďábelský plán zazpívá publiku a všichni se těší na zápas, zazpívá královna, že je poražena, a všichni její protivníci zazpívají, že za to všechno můžou nějací dva bohové, kteří se tam za celou dobu ani neukázali.</p><p>Jako dítě bych byl s takovou pohádkou hrubě nespokojen! </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-43521135529992887102008-05-18T07:18:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.459-07:00Dokonalí profesionálové v The Hallé OrchestraThe Hallé z Manchesteru letos slaví 150 let od svého založení. A kdyby jim BBC Music Magazine nevěnoval své únorové číslo a nevydal k tomu speciální CD (mj. s nahrávkou Dvořákova Karnevalu z roku 1927), ani bych o tomto skvělém orchestru nevěděl.<br><br><p>Na úvod svého vystoupení na Pražském jaru zahráli Dvořákovo Scherzo capriccioso. Dvořák hraný anglickými orchestry je prostě senzační. Jádrem koncertu ale byla anglická hudba - a tady se musím přiznat, že se mi hudba Edwara Elgara ani Ralpha Vaughana Williamse moc nelíbí. </p><p>O to víc jsem se mohl soustředit na výkon orchestru, a ten byl kouzelný a okouzlující. Doufám, že v publiku seděli hráči České filharmonie a strašlivě se styděli.</p><p>Dirigent Mark Elder ví, co z svého orchestru dokáže vytáhnout, a že toho je opravdu hodně. Housle jsou v rozesazení na pódiu půlené, kontrabasy vzadu v jedné řadě, a veškerý zvuk je tak čistý; jenom těch zabarvení smyčců, kolik mají! (J. E. Gardiner se tu při poslední návštěvě vyjádřil v tom smyslu, že tak líné houslisty jako v ČF už dlouho neviděl.)</p><p>Gerald Finley zpíval nádherně, i když jsem Písně z cest nečekal tak zachmuřené. Nejvíc se mi líbila Whither Must I Wander?</p><p>Publikum si v programu přečetlo, že při uvedení Elgarovy 1. symfonie byl skladatel po první a po třetí větě vyvoláván na pódium, takže se letos mezi větami také občas tleskalo - asi pro jistotu.</p><p>A aby bylo vidět, že nám na nějakém The Hallé až tak nezáleží, v tichých pasážích se ozvaly celkem tři příchozí sms. </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-46475601731730382752008-05-14T01:58:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.471-07:00Má vlast 2008Petr Altrichter, Filharmonie Brno, 13. května 2008.<br><br><p>Přiznávám, že na zahájení Pražského jara jsem seděl kdesi s pivem na zahrádce. Ale druhý den mi to přece jen nedalo, protože pan dirigent Altrichter je můj oblíbenec, a tak jsem se šel do Obecního domu podívat.</p><p>Z Vyšehradu jsem neměl dobrý pocit. Přestože Altrichter máchal rukama hodně a divoce, zvuk orchestru byl spíš malátný, housle mdlé, příliš jemné. Do Vltavy ovšem sedly výborně a závěrečná kočka leze dírou byla vskutku vivace. Našlo se i pár opravdu pěkných momentů, třeba ztišení před svatojánskými proudy. K Šárce nemám nic, kubelíkovské trylky v trubkách byly utlumeny.</p><p>Festivalové publikum je na zabití. Orchestr už má naladěno, dirigent je na cestě ke stupínku, ale lidé ještě dobíhají na místa. Dirigent čeká, až se sál ztiší, ale nedočká se. Pořád někdo kašle, pořád někdo šoupe židlí, a když už byl konečně klid, pán vedle mě zatroubil do kapesníku, že už se tedy může začít. Altrichter neměl trpělivost, a tak Vyšehrad i Vltava začaly v jemném hluku, a při Šárce, protože začíná hlasitě, se už Altrichter na publikum už vůbec neohlížel. Kdyby měl počkat, až si všichni dovypráví své dojmy, byl by tam ještě dnes. (Ve Vltavě už hrály smyčce, když paní dvě řady za mnou konečně dokončila svůj monolog ve stylu "táto, to ale bylo fakt pěkný, víď, no řekni, líbilo se ti to, ne".)</p><p>Na varhanní empoře bylo volno, tak jsem si na druhou část večera přesedl. Nejradši sedím na rozmezí pozounů a trubek, mám rád, když se mi chvěje podlaha pod nohama. A tu jsem viděl a slyšel něco zcela jiného. Jednak se vyměnil první houslista (před přestávkou žena, po přestávce muž, zázrak moderní medicíny), ale hlavně - housle nebyly mdlé, naopak byly často dobře prokreslené. K čertu s akustikou Smetanovy síně!</p><p>Dirigent si koncert opravdu užíval, leč nesprávně dýchal. Sípal a rudnul, nasával kvanta vzduchu a vyfukoval je zpět, a vůbec byl legrační, mračil se a culil se a zpíval. To, co předváděl během téměř celého Vyšehradu, už nezopakoval, a často nechal orchestr hrát samostatně (Luhy a háje) - ostatně i Altrichter to zvládl bez partitury. Občas se zakláněl tak, že by mu to i Krzysztof Urbański mohl závidět. Mezi Táborem a Blaníkem pauza nebyla (tak to má být!), tempa tak akorát, ale kdybych se nemohl dívat zepředu na dirigenta, asi bych se trochu nudil. </p><p>Celkově byla Má vlast velmi rytmická. Ale od zahájení Pražského jara bych čekal více slávy. Cenu za nejužitečnější hráče utkání uděluji fantastické pikole a skvělým kontrabasům. </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-10628309549189056952008-05-04T06:59:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.382-07:00Dirigenta netřeba, máme robotaKdyž se s dirigováním začínalo, šlo jenom o synchronizaci hráčů. Taktovka ještě nebyla, ale používala se tyč, řekněme zdobená násada od koštěte, tou se tlouklo o zem, a když jste se místo do podlahy trefili do svého palce, tak jste umřeli. Alespoň Jean-Baptiste Lully tak v roce 1687 neslavně skončil.<br><br><p>A dnes? Detroitský symfonický orchestr bude příští týden <a href="http://www.businesswire.com/portal/site/home/news/sections/?ndmViewId=news_view&newsLang=en&newsId=20080423005458">dirigovat robot Asimo</a>.</p><p>$$OBR335404$$ </p><p>Jasně, je to vlastně legrace, zábava k upoutání pozornosti - Gergiev, Rattle ani Tilson Thomas se o své pozice bát nemusí. Ale dobře to ukazuje, že výkon dirigenta na samotném koncertu nemusí být tím hlavním.</p><p>Tím hlavním jsou pořád ještě zkoušky, a tam robota dát nemůžete. Při zkouškách musíte nacvičit, jak nahlas má být forte, jakým způsobem zahrát tohle a ono - řečeno s Českou sodou, kdy ubrat a kdy přidat na výraze. Na koncertě to ještě můžete trochu vylepšit, ale výrazové prostředky už jsou omezené.</p><p>Ostatně, nepřišlo vám někdy zarážející, že když dá při koncertě dirigent pokyn flétnám, tak skutečně začnou hrát, zatímco při závěrečné děkovačce na ně musí třikrát ukázat, než hráči pochopí, že jsou to oni, kdo má vstát a uklonit se?</p><p>Když má dirigent to štěstí, že má orchestr pod stálým vedením, může si pak i na koncertě dovolit to, co je hostujícímu dirigentovi odepřeno: Přestat dirigovat, přestat taktovat a nechat orchestr hrát. Tak to loni na Pražském jaru předvedl Michael Tilson Thomas, tak to předváděl Leonard Bernstein, který jen drobně taktoval hlavou. Takové chvíle jsou nejsilnější.</p><p>A právě to se Asimovi nepodaří. </p><p>~</p><p>Update: Takhle to vypadalo:</p><div><object classid="clsid:d27cdb6e-ae6d-11cf-96b8-444553540000" codebase="http://download.macromedia.com/pub/shockwave/cabs/flash/swflash.cab#version=6,0,40,0" width="425" height="355"><param name="height" value="355" /><param name="width" value="425" /><param name="wmode" value="transparent" /><param name="src" value="http://www.youtube.com/v/4Gwk4vkyapc&hl=en" /><embed type="application/x-shockwave-flash" height="355" width="425" wmode="transparent" src="http://www.youtube.com/v/4Gwk4vkyapc&hl=en"></embed></object></div>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-31685113200142763372008-04-20T13:22:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.413-07:00StatistikyPo delší době jsem se zase dostal ke katalogizaci nahrávek, už jsem jich měl spoustu neoznačených.<br><br><p>Věrný pomocník Excel mi spočítal, že mám 611 cédéček vážné hudby. To dělá 2326 nahrávek - to už je číslo ne zcela vypovídající, protože za jednu nahrávku se počítá celá opera i jedna její árie, pokud je třeba na nějaké kompilaci.</p><p>Tady je pětadvacet nejčastějších skladatelů - u nějvětšího Beethovena to znamená 143 nahrávek, Verdi je tak velký právě kvůli áriím. Překvapil mě Bach: 61 nahrávek je dost na to, že je mimo můj záběr, ale to máte šest suit pro violoncello ve třech různých podáních (Bárta, Fournier, Isserlis) - a už se to načítá.</p><p> </p><div style="font-size: 270%"> <span style="font-size: 61%">Bach</span> <span style="font-size: 143%">Beethoven</span> <span style="font-size: 54%">Berlioz</span> <span style="font-size: 46%">Brahms</span> <span style="font-size: 67%">Čajkovský</span> <span style="font-size: 40%">Debussy</span> <span style="font-size: 112%">Dvořák</span> <span style="font-size: 33%">Chopin</span> <span style="font-size: 31%">Janáček</span> <span style="font-size: 57%">Liszt</span> <span style="font-size: 41%">Mahler</span> <span style="font-size: 33%">Martinů</span> <span style="font-size: 53%">Mendelssohn</span> <span style="font-size: 90%">Mozart</span> <span style="font-size: 48%">Prokofjev</span> <span style="font-size: 44%">Rachmaninov</span> <span style="font-size: 58%">Ravel</span> <span style="font-size: 69%">Schubert</span> <span style="font-size: 50%">Schumann</span> <span style="font-size: 59%">Smetana</span> <span style="font-size: 31%">Strauss R</span> <span style="font-size: 34%">Stravinský</span> <span style="font-size: 52%">Šostakovič</span> <span style="font-size: 91%">Verdi</span> <span style="font-size: 53%">Wagner</span> </div> <p> </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-2159971718131752285.post-75377246306612495262008-04-10T13:17:00.000-07:002012-06-09T18:35:28.528-07:00Vaše Česká filharmoniePřišel mi poštou program České filharmonie na příští koncertní sezonu. Je zajímavý, ještě se k němu vrátím. K programu byl přiložen dopis podepsaný "Vaše Česká filharmonie". Moje filharmonie by rozplakala kámen.<br><br><p>"Hudba je krásná a plná hodnot", píše mi Filharmonie, "je nadčasová, tajemná i průzračná, plná emocí a vášní, ale i chladu, zla a nebezpečí, umí rozplakat i rozesmát, umí pohladit, jsou v ní osudy generací, zprostředkovává poznání."</p><p>A pak se to rozjede opravdu ve velkém: obohacující atributy, plnohodnotné, i když v kontextu dějin chvilkové bytí v naší hvězdné galaxii, nesdělitelné pocity sounáležitosti, genialita prostupující a dotýkající se všech dimenzí života.</p><p>Jsem dojat. To opravdu mohla psát jedině Filharmonie sama (nebo Eva Vítová). Když jsem byl abonentem OSR, přišel mi s programem dopis, ve kterém mi poděkovali a připomněli, do kdy mám zaplatit, abych si udržel své místo. I složenka byla přiložená. </p><p>Plnohodnotná, i když v kontextu dějin chvilková složenka. </p>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com4