Má vlast a la Nikolaus Harnoncourt

N. Harnoncourt bezpochyby patří k současné dirigentské špičce. A pokud takový machr natočí nahrávku, ze které mi vstávají vlasy na hlavě, je to jeho problém nebo můj?

Smetanova Má vlast v podání Vídeňáků a pod Harnoncourtovým vedením je skutečně zvláštní a v mnohém netradiční, pokud budeme za tradici považovat českou interpretaci (Talicha, Kubelíka a chlapce, co spolu mluví).

Než se dostanu k podstatnému (totiž k hudbě), pár slov k bookletu. Je to záležitost určená výsostně pro cizince. Místo nálepky "znáte z TV!" tu máme "včetně Die Moldau!" a na samotném CD je fotka pražského orloje. Přesto jsou názvy skladeb uvedeny nejprve česky (včetně Z českých luhů a hájů) a až pak menším písmem v ostatních jazycích. Je to milé, na českých nahrávkách to většinou nebývá  česky vůbec. Zábavné je pochopitelně pozorovat, kam se zatoulá interpunkce. Tentokrát to odnesl chudák Bědrich.

První, co mě na Harnoncourtovi zarazilo, je délka Mé vlasti. Přes 83 minut, téměř o šest minut víc než Kubelík 1990! A kvůli této délce je nahrávka na dvou discích.

Harnoncourta lze těžko obviňovat z nepochopení specifik české hudby (jsou-li jaká). Jeho nahrávky Dvořákových symfonií a symfonických básní jsou velmi vydařené. Ale při prvním poslechu Mé vlasti jsem si rval vlasy, za co jsem to vyhodil peníze. Harnoncourt totiž popírá mnohé zvyklosti. Není to jen v tempech, celkový výraz je posunutý, zvýrazňuje žestě, ale zcela jiným způsobem než třeba Kubelík.

Nemám tu po ruce partituru, abych si ověřil, že to, na co jsem zvyklý, je skutečně jen interpretační tradice a nikoli Smetanův zápis, ale myslím, že Harnoncourtovi lze věřit (a koneckonců, pořád to ještě není tak děsivé jako u Norringtona).

Těch nezvyklých momentů je hodně. V Šárce zaváhání a nejistota Ctiradových violoncell po jízdě lesem, výraz pitky a šarvátka, přísně držená tempově na uzdě, což je zpočátku velmi působivé, ale chybí tomu vyvrcholení (Harnoncourt v průvodním textu přiznává předpis frenetico, ale já si frenetico představuju trochu jinak, asi tak jako Kubelík).

Ve Vltavě zcela jiná zpěvnost, hlavní motiv pomalejší (i celkově, Harnoncourtova Vltava má třináct minut, Válkova (1991) jedenáct). Při protékání Prahou expresivnější, s výraznými žesti. Závěr absolutně šokující, to je potřeba slyšet: Harnoncourt a pro srovnání Kubelík. Rozdíl pozná i naprostý laik. Nemohl by někdo z P. T. čtenářů ověřit, co je předepsáno v partituře?

A tak by se dalo pokračovat. Začátek luhů a hájů, majestátnost motivu Andulky, navázání Blaníku na Tábor, zoufale pomalý konec Blaníku atd atd. Po několikerém poslechu už nejsem tak zděšen a začínám akceptovat novinky, které mi byly při prvním poslechu absolutně cizí. Není to špatná nahrávka, i když referenční také není. Pro sběratele je jistě neocenitelná jako příklad toho, jak odlišně se dá chápat notový záznam. Mými favority v interpretaci Mé vlasti zůstávají Košler a Krombholc.