Podvodné nahrávky Joyce Hattoové

Zločin ve vážné hudbě? Klavírní Milli Vanilli? Zdá se to až neuvěřitelné...

Britskou klavíristku Joyce Hattoovou asi neznáte, nanejvýš jste, stejně jako já, loni zaregistrovali zprávu o jejím úmrtí. Největší žijící klavíristka, o které téměř nikdo neslyšel - napsal Richard Dyer v Boston Globu v létě 2005.

Hattoová se narodila v roce 1928. Kvůli rakovině se stáhla z veřejného života v roce 1976. Její manžel, William Barrington-Coupe, si pak založil vydavatelství Concert Artist, deklaroval, že své ženě postavil studio, a začal vydávat její nové nahrávky. (Zřejmě až v devadesátých letech, v nepřehledné změti nahrávek jsem nenašel nic staršího než 1992).

Concert Artist vydalo neuvěřitelné množství cédeček (a další slibuje). Hattoová natočila komplet Chopina, Mozartovy, Beethovenovy a Prokofjevovy klavírní sonáty, Čajkovského, Rachmaninovy, Mendelssohnovy a Brahmsovy klavírní koncerty, prostě natočila víc cédéček než Rubinstein nebo Richtěr.

Minimálně od její smrti v srpnu 2006 se řešilo, jak to všechno mohla zvládnout. Teď už je to trochu jasnější - už není třeba pátrat po neexistujícím dirigentovi Reném Köhlerovi ani Národním filharmonicko-symfonickém orchestru.

Barrington-Coupe prostě vydával už vydaná cédečka. Nahrávka Listových Dvanácti transcendentální studií se shoduje s nahrávkou Laszla Simona, jenom je zrychlena o dvě desetiny promile, lehce prohnána ekvalizérem a posunuta ve stereu doleva.

Rachmaninovovy koncerty nehraje Hattoová, ale Yefim Bronfman, Köhlerovu taktovku drží Esa-Pekka Salonen. V Brahmsově Druhém koncertu pro klavír a orchestr jsou tím orchestrem ve skutečnosti Vídenští filharmonici - a tak dále.

A nebylo by se na to bývalo přišlo, nebýt internetu a těch databází, které vám po vložení CD do počítače automaticky načtou popisky k jednotlivým stopám. Zaráží mě na tom jen dvě věci - že na to Barrington-Coupe nemyslel a že to odhalení přišlo tak pozdě.

původní zpráva na Gramophone

odhalení včetně audio ukázek na Pristine Classical

Nemám čas - stahuju hudbu

Poslední dva měsíce jsem na Gramec nic nenapsal. Ale během té doby jsem si stáhl spoustu výborné muziky.

Přihlásil jsem se totiž na eMusic. Nejdřív vám nabídnou 25 až 100 (podle toho, jak jste šikovní) skladeb ke stažení zdarma, a pak platíte paušálně, já si vybral nejnižší paušál: 40 skladeb za 13 euro měsíčně (dneska už to stojí trochu víc). Skladba, to je jeden track na cédéčku, jedna písnička, jedna věta symfonie. Takže řekněme jedna symfonie za euro tricet, nic jiného jsem snad ani nestahoval.

Pořídil jsem si tedy v mp3/128 nový komplet Beethovenových symfonií (Haitink, LSO) plus nějaké vybrané s Vanskem a Minnesotským orchestrem, vše velmi podařené. Taky Mahlerovy symfonie (Tilson Thomas, SFSO - v květnu bude v Praze, už máte lístky?), tam ještě chybí osmá. A Brahmsovy symfonie (Alsopová, LPO), tam zase chybí čtvrtá. A ještě pár různých věcí, převážně na LSO Live či na Naxosu (Glass).

Včera jsem svůj účet na eMusic zrušil. Nevím už, co bych stahoval. Už takhle je toho moc, mám nasysleno, toho Glasse jsem ještě neslyšel, Rileyho jen půlku.

Co mám proti digitálním skladbám, se nezměnilo. (Teď jsem chtěl dát odkaz na svůj starší článek o fragmentaci hudby, ale zdá se mi, jako bych si jej napsal jen v hlavě, tak tedy promiňte.) Zvesela si mezi nimi přeskakuju, nedoposlechnu, a už klikám na další, to si pustím jen od půlky, prostě zvěrstvo lačnosti.

Jenže za ty ceny cédéček v obchodě bych si Haitinka ani Tilsona Thomase nepořídil; nikdy bych je neslyšel.

Můžu doporučit eMusic? Nevím. Jistě je to levné, zvlášť na ty symfonie. Ale nutí vás to stahovat (nevyčerpaný limit se nepřevádí do dalšího měsíce). Je pěkné, že jednou stažené nahrávky si můžete zdarma stahovat opakovaně - sesype-li se vám disk apod., obnovíte svůj mp3 adresář snadno. Jenže to vás zároveň nutí stále platit. Jak si smažete konto, máte utrum. Prostě výborný obchodní model - jenom už jaksi nemám co stahovat.