O humoru v hudbě

Jestli nemáte čas, nebudu zdržovat: Za největšího vtipálka v dějinách hudby prohlásil Alfred Brendel Beethovena a za nejvtipnější skladbu Diabelliho variace.

Pro ty, co snesou mé žvatlání, pár postřehů navíc. Za prvé tedy: Jel jsem do Berkeley na Brendelovu přednášku, místo abych šel v San Franciscu na koncert Mig21. Co to o mně vypovídá?

Brendel přišel shrbený, v obyčejném černém obleku a bílé košili bez kravaty. sedl si ke klavíru, ale otočil se k publiku a položil nohy na nožičky notového stojanu; snad po těch letech koncertování už ani neumí nemít nohy na pedálech.

Svou přednášku o tom, zda v absolutní (tedy neprogramové) hudbě beze slov existuje humor, předčítal, a přednáška sama byla vysoustružená, precizní, a vtipná. Její shrnutí máte nahoře. Brendel se bez uzardění věnoval jen klavírní literatuře, a poměrně přesvědčivě vyložil, že o humoru má cenu mluvit jen v klasicismu (kam zahrnul i Beethovena), a pak až 20. století (Ligeti). A vy můžete hádat proč.

Celá událost byla až legračně klišovitá: svým příchodem jsem průměrný věk posluchačů snížil lehce pod osmdesát let, a při závěrečné diskusi po přednášce tazatelé ukázali, jak jsou chytří (pokládali tak záludné otázky, že na ně nebylo možné odpovědět), případně jak jsou nepozorní a odvážní (považuji totiž za velmi odvážné se po takové přednášce udiveně zeptat, proč přednášející mluvil pouze o klasicismu, a Brendel se zmohl jen na koktavé "ale o tom tady přeci již hodinu hovoříme").

Nejzábavnější klišoscénka se ale odehrála při první klavírní ukázce. Brendel vykládá o tom, jaký je Haydn vtipálek, a pak řekne: například toto, otočí se ke klavíru a začne hrát. Posluchači vědí, že se hraje něco vtipného, ale zase k popukání to není, takže se všichni jen tak pochechtávají pod vousy a soupeří v tom, kdo se kde uchechtne osaměle, aby ukázal, jak odhalil skrytý vtip. Občas někdo i vyprskne smíchy, jako že už to nemůže vydržet.

Brendel dohraje, lidé zatleskají a zasmějí se nahlas. Ohromně vtipné to bylo! Brendel se ale nesměje (on se vlastně nezasměje za celou přednášku, jen se občas při hraní legračně tváří) a řekne: Trochu jsem si z vás vystřelil, protože jsem schválně vynechal ta vtipná místa. Teď zahraji tutéž skladbu ještě jednou, tak, jak ji Haydn skutečně napsal. V sále je najednou ticho k nesnesení. Jerome Klapka Jerome hadr.

Ale pak už se to pozná, Brendel poulí oči a uvolňuje lícní svaly a cení zuby, a tím trochu kazí, co vykládá: skutečně by to bylo tak vtipné samo o sobě, kdyby nepoulil a neuvolňoval a necenil?

Když se Brendel naposledy ukloní a zmizí v zákulisí, schválně se šourám a všemožně zdržuju, abych zjistil, co si myslí osmdesátiletí. Většinou jsou nespokojeni: Tak nevím, jestli mám rozbitý naslouchadlo nebo mluvil tak potichu, ale vůbec jsem ho neslyšela, huláká paní přede mnou, a pán k tomu jen vrtí hlavou: jeho přízvuk byl prostě k nesnesení. Vůbec nemluvil o Mozartovi, stěžuje si jiný, a četl to z papíru, no kde to jsme.

Byla to skvělá přednáška, blbečci, a Brendel je machr.

Co si koupit na pustém ostrově

Za rok se toho nashromáždilo přiměřeně: kromě disků od BBC Music, které si člověk nevybere, je to pozoruhodná směska věcí nových a vyhrabaných kdesi ve slevách.


Adèsova Bouře patří do těch nových, a je to důkaz, že opera by nemusela chcípnout. Argerichová a Kremer jsou výtečná dvojice, doporučuji i těm, koho vlastně moc sonáty nezajímají. Bernsteinova Mše od Alsopové je označovaná za vzkříšení–jako dobrá je, ale na vztah to ještě není. Blomstedta se SFO si není možné není nekoupit, i když budu mít Německé requiem dvakrát; bude to totiž pátý disk Gardinerovy Brahmsovy řady. Čtyřka velmi vyvedená, ale začíná tak strhujícím Coriolanem, že už toho Brahmse skoro nepotřebujete. Chopin ve slevách, jinak ho moc nemusím, a obě cédéčka dobře vybraná, Kovacevich i Buchbinder (no!). Copland dorazil před pár dny, takže ještě nevím.
Corigliano jenom kvůli tomu, že je to neznámé jméno za dolar, nový Čajkovskij (Petrenko) a Dvořák (Alsopová) na Naxosu dobrý, ale ten Dvořák možná v tisku přechválený. Eroica Trio, to je jen taková srandička, a Percy Grainger, co si budem nalhávat, taky. Harrisovy symfonie jsou slušné, Holt (klavír sólo) je hodně zajímavý, ale můžu si ho pouštět, jenom když jsem doma sám. Naopak Parlor pieces neurazí, ani když přijde návštěva. Mahler 2 s Haitinkem ještě čeká na jaře souboj s Boulezem; už mají za sebou dvě kola, a pořád nerozhodnuto. U těch zpívaných symfonií je to vždycky těžké. Osmá s MTT je vcelku sázka na jistotu, a Rattle byl ve slevě a ještě jsem ho neslyšel. Mendelssohn s Kavakosem je moc povedený, ale potřeboval bych si srovnat víc nahrávek; už to nějak nemám v hlavě. Zato Prokofjev/HaasQ je možno doporučovat bez uzardění, dokonce víc než Helfgotta (!).


Prodanou nevěstu jsem vyhrabal ze spodní zadní krabice v Amoebě, je to nahrávka z roku 1933, a za tu srandu to stálo. Bystří čtenářové si jistě povšimli, že Verdiho Requiem už vidí podruhé. Fungl nový Pappano šel do souboje s Gardinerem; prohrál, ale čestně a jen maličko. Ještě jeden Helfgott z výprodeje a dvakrát Kronos Quartet s hroznýma novýma kusama, který nesmím ani do sluchátek. Pochody, aby byla občas legrace a aby bylo co pouštět čtvrtého července. Alondra de La Parra je mexická dirigentka, se kterou jsme slavili nezávislost Mexika, a kromě toho, že je dobrá, je to taky skvělá příležitost seznámit se s mexickými skladateli. Klemperer protože ve slevě, ale zatím mě nenapadá, kde bych toho Haydna a Mozarta užil. Dvě cédéčka Kate Royal jsem si chtěl koupit už kdysi dávno, ale poštovné bylo drahé, Alagna ani nevím, kde se tu vzal. Yuja Wang je úžasná, a asi už bude potřeba těm čínským jménům věnovat víc pozornosti. Gensová podařená a ani to Santiago a cappella neurazí (vzal jsem to při objednávání Brahmse 4). A konečně MacDonaldová – to si nekupujte, v jiných městech se ten lesk rozplyne jak mlha nad Mission District.

Jaké nahrávky s sebou vzít na pustý ostrov

(Platí i pro ne zcela opuštěný poloostrov.)

Když se jede do San Francisca jen se dvěma kuframa, tak je jasné, že toho není možné brát s sebou moc. Takže jenom ty nejdůležitější věci.


Bez Adamsovy On The Transmigrations Of Souls by mě asi hned na letišti poslali zpátky, to je jasné. Od Bacha stačí Goldbergovské variace (Gould be dvou verzích pro dvě různé nálady) a suity pro sólové violoncello (po dlouhém vybírání Isserlis). Bartók od Alsopové, Beethoven je zastoupen komplet symfoniemi (Gardiner nerezaví), klavírními koncerty (nový Goode; neznáte-li, vyzkoušejte) a pár klavírních sonát (všechny se nevešly). Berlioz: Romeo a Julie od Davise (vlastně ani nevím proč), Fantastická symfonie od Gardinera, stejně jako Brahmsovy symfonie (čtvrtá ještě nevyšla). Pár Maďarských tanců od Karajana (mám to cédéčko už hodně dlouho, a tak nějak ho mám rád), klavírní koncert s Buchbinderem a Harnoncourtem (dokud jsem neslyšel tuhle nahrávku, tak se mi ten koncert moc nelíbil). Čajkovskij od Judda (víme proč), Doratiho (skutečná děla), Karajana, Bernsteina a Gergieva (tuhle Pikovou dámu jsem si kdysi pouštěl třikrát denně), Dvořák od Harnoncourta (tu Polednici ještě na nahrávce nikdo netrumfnul), Talicha a Hrůši.



Od Debussyho jen Preludia, Gershwin, Górecki, Honegger, Holst, Chopin, Liszt jen stručně. Mackerrasův výtah z Janáčka, plus smyčcové kvartety od Haasovců (kdo nemá, kupuje ještě dnes!). S Mahlerem to bylo hodně obtížné: 1 Solti, 2 Boulez, 4 Bernstein, 6 Gergiev; to je na dlouhé vysvětlování. Martinů/Ančerl, Mendelssohn/Maag (samozřejmě). Mozart jen Gardiner, s výjimkou pár klavírních sonát (Richtěr). Prokofjev/Gergiev, Rachmaninov/Volodos. Schubert jen vokální (Singphoniker, Monteverdi Choir, Wunderlich, ale můžu si to pouštět, jen když nikdo není doma), Schumannovy kompletní symfonie zase Gardiner.


Mou vlast vyhrál Krombholc (no vážně, zkuste ho), Smetanovy kvartety Škampovci. Bernsteinův Stravinskij jen proto, že má komplet na dvojcédéčku. Suk s Neumannem (Asrael, kdyby bylo smutno) a Netopilem. Cluytens kvůli Šostakovičovi za klavírem, jeho dvě symfonie od Ančerla (což může znít překvapivě). Verdi/Gardiner, Wagner/Böhm, a pak už jenom mé oblíbené interpretské kompilace: von Otter, Netrebko, Josefowicz, Janowitz, Hampson, Kožená, jedno vánoční album a krabičky mladého Bernsteina a Maazela, které doplňují případný chybějící základní materiál (jako třeba Dvořákovu Devátou).

Za rok v San Franciscu jsem se ke všemu ani nedostal: Tristan a Isolda, Don Giovanni, Romeo a Julie, Britten, Bruckner, Suk. Ale jinak to byl vydařený výběr, řekl bych.

Zimní cestou poslepu

Tenhle projekt začal loni v létě. U spousty skladeb vím docela přesně, jak by měly znít, co od nich chci, jaké nahrávky se mi líbí a proč. To se ale nikdy netýkalo Schubertovy Zimní cesty. A právě hledání té nejlepší Winterreise začalo loni v létě: naprostým klidem.

Abych nebyl ovlivněn předchozími poslechy, naordinoval jsem si rok bez Schuberta. Dnes nevím nic, nepamatuju si názvy ani pořadí písní, ani o čem jsou. Můžu začít úplně od začátku.

Před sebou mám dvacet různých nahrávek Winterreise. Jsou na anonymních, přepálených discích, očíslovaných od jedné do dvaceti. A budeme hrát play-off. Vždycky budu poslouchat dva disky: někdy jen jeden večer, někdy několik dní, když bude potřeba.

V první úrovni pavouka vyloučím deset disků z dvaceti. Po druhé úrovni mi jich zbyde pět. K nim doplním tři z těch prvních deseti vyřazených: to bude čtvrtfinálová osmice, ze které čtyři disky postoupí do semifinále.

Ve finále, které snad proběhne někdy v půlce ledna, si vyberu tu Zimní cestu, která se mi nejvíc líbí, a s ní strávím zbytek zimy.

To je můj projekt. To je moje Zimní cesta. Ještě jsem se nenarajzoval dost.