O humoru v hudbě

Jestli nemáte čas, nebudu zdržovat: Za největšího vtipálka v dějinách hudby prohlásil Alfred Brendel Beethovena a za nejvtipnější skladbu Diabelliho variace.

Pro ty, co snesou mé žvatlání, pár postřehů navíc. Za prvé tedy: Jel jsem do Berkeley na Brendelovu přednášku, místo abych šel v San Franciscu na koncert Mig21. Co to o mně vypovídá?

Brendel přišel shrbený, v obyčejném černém obleku a bílé košili bez kravaty. sedl si ke klavíru, ale otočil se k publiku a položil nohy na nožičky notového stojanu; snad po těch letech koncertování už ani neumí nemít nohy na pedálech.

Svou přednášku o tom, zda v absolutní (tedy neprogramové) hudbě beze slov existuje humor, předčítal, a přednáška sama byla vysoustružená, precizní, a vtipná. Její shrnutí máte nahoře. Brendel se bez uzardění věnoval jen klavírní literatuře, a poměrně přesvědčivě vyložil, že o humoru má cenu mluvit jen v klasicismu (kam zahrnul i Beethovena), a pak až 20. století (Ligeti). A vy můžete hádat proč.

Celá událost byla až legračně klišovitá: svým příchodem jsem průměrný věk posluchačů snížil lehce pod osmdesát let, a při závěrečné diskusi po přednášce tazatelé ukázali, jak jsou chytří (pokládali tak záludné otázky, že na ně nebylo možné odpovědět), případně jak jsou nepozorní a odvážní (považuji totiž za velmi odvážné se po takové přednášce udiveně zeptat, proč přednášející mluvil pouze o klasicismu, a Brendel se zmohl jen na koktavé "ale o tom tady přeci již hodinu hovoříme").

Nejzábavnější klišoscénka se ale odehrála při první klavírní ukázce. Brendel vykládá o tom, jaký je Haydn vtipálek, a pak řekne: například toto, otočí se ke klavíru a začne hrát. Posluchači vědí, že se hraje něco vtipného, ale zase k popukání to není, takže se všichni jen tak pochechtávají pod vousy a soupeří v tom, kdo se kde uchechtne osaměle, aby ukázal, jak odhalil skrytý vtip. Občas někdo i vyprskne smíchy, jako že už to nemůže vydržet.

Brendel dohraje, lidé zatleskají a zasmějí se nahlas. Ohromně vtipné to bylo! Brendel se ale nesměje (on se vlastně nezasměje za celou přednášku, jen se občas při hraní legračně tváří) a řekne: Trochu jsem si z vás vystřelil, protože jsem schválně vynechal ta vtipná místa. Teď zahraji tutéž skladbu ještě jednou, tak, jak ji Haydn skutečně napsal. V sále je najednou ticho k nesnesení. Jerome Klapka Jerome hadr.

Ale pak už se to pozná, Brendel poulí oči a uvolňuje lícní svaly a cení zuby, a tím trochu kazí, co vykládá: skutečně by to bylo tak vtipné samo o sobě, kdyby nepoulil a neuvolňoval a necenil?

Když se Brendel naposledy ukloní a zmizí v zákulisí, schválně se šourám a všemožně zdržuju, abych zjistil, co si myslí osmdesátiletí. Většinou jsou nespokojeni: Tak nevím, jestli mám rozbitý naslouchadlo nebo mluvil tak potichu, ale vůbec jsem ho neslyšela, huláká paní přede mnou, a pán k tomu jen vrtí hlavou: jeho přízvuk byl prostě k nesnesení. Vůbec nemluvil o Mozartovi, stěžuje si jiný, a četl to z papíru, no kde to jsme.

Byla to skvělá přednáška, blbečci, a Brendel je machr.