Bravissimo: Řešení 2. mimořádného kola

Konečně to někdo poznal...

Takové to bude jednoduché, říkal jsem si, a ono ne. Ale přemožitel se našel - ukázka byla z Berliozovy Fantastické symfonie.

Tři body získává sunniva (on? ona?) a rozšiřuje tak počet soutěžících na osmnáct. (I když, přiznejme si to, mnozí z nich to zkusili jen jednou, že.)

Proč má Bravissimo přestávku

Již nějakou dobu přemýšlím, proč mi chodí tak málo odpovědí na soutěžní otázku 12. kola. A ono je to tím, že jsem ho zapomněl vyhlásit!

Tak se tedy omlouvám za tuto neočekávanou pauzu a na otázku se můžete duševně připravovat až do příští středy.

Další nemilou zprávou je, že stále ještě nikdo nepoznal hudební skladbu z druhého mimořádného kola, přestože se jedná o jednu z klíčových skladeb 19. století a přestože měla tato skladba (přesně tato ukázka!) důležitou roli v jednom známém filmu (jehož jméno si pochopitelně nepamatuju; hrála v něm taková ta co hrála i někde jinde, trpěla domácím násilím či čím, pak se snad jako utopila, no prostě dráma).

A do třetice: Dneska si jdu poslechnout, jak Juliane Banseová zpívá Mozarta. Byl bych radší, kdyby zpívala Berga, ale člověk si nevybere, že. A k tomu světová premiéra písní Heinze Holligera na slova Christiana Morgensterna. To bude jistě lahůdka. Za domácí úkol si o těchto umělcích najděte něco na webu.

Tlustá opera

Norman Lebrech ve svém článku Outsized talents (Evening Standard) píše o Lucianu Pavarottim a obecně o problému tloušťky v opeře. Nové století podle něj už nepřeje "velkým" zjevům.

Šest monologů a Leningradská

Orchestre de la Suisse Romande, Jurij Simonov a Gilles Cachemaille.

Six monologues de Jedermann pro baryton a orchestr od Franka Martina na mě zapůsobilo velmi silně. Zpíval Gilles Cachemaille (mimochodem také Švýcar, stejně jako Martin) a opravdu to bylo výtečné. Mám sice slabost pro písňové cykly, ale tohle by se mi líbilo, i kdyby mě písně vůbec nezajímaly.

Bohužel, koncert byl nahráván a technici to tentokrát nějak nezvládli. Kousek od mého sedadla, tj. hned vedle xylofonisty a tympánisty byl puštěný odposlech zpěvu. Dost nahlas. Takže orchestr jsem slyšel normálně a zpěv reprodukovaně, navíc zesílený, až to v odposlechu chrchlalo. Chudáci hudebníci vůbec nebyli schopni se soustředit na svůj part, v pauzách se to snažili odpojit nebo přivolat pomoc, ale Frank Martin jim jako na potvoru moc dlouhých pauz nedopřál.

Při závěru šestého, velice niterného monologu, jeden pán vedle v lóži omdlel. Paní vedle se mu snažila pomoci, s kraválem porazila několik židlí, pán vedle mě se rozhodl jí pomoct, ale zakopl na schodech. Naštěstí to nebylo vážné, vstal, oprášil se, Cachemaille dozpíval, všichni tleskali a sledovali, co se to vlastně děje v té lóži.

Asi chápete, že když se mi to přes všechen ten mumraj kolem líbilo, tak to opravdu bylo strhující. Navíc o přestávce přišel technik a vyslechl si od tympánisty několik jadrných francouzských nadávek, které jsem ještě neznal.

Šostakovičova monstrózní Leningradská, symfonie č. 7, už ničím rušena nebyla. Jurij Simonov (proboha, vždyť on už je to starý pán, to ten čas letí) je kouzelník. Tančí, jásá, sípe, vytahuje z orchestru nejrozmanitější zvuky a místy i ztrácí důstojnost (a že je prosím jinak velmi důstojný a seriózní). Sledovat "invazi" v první větě, kdy velmi pečlivě dotváří a manipuluje se zvukem, s hlasitostí každého jednotlivého nástroje, bylo fantastické. Orchestr byl velmi přesný a zdálo se mi, že má z práce se Simonovem radost(což se třeba vůbec nedalo říct o večeru s Paavem Berglundem, o kterém jsem ještě nestačil napsat). Simonov velice dobře gradoval napětí, ve srovnání s klasickou Bernsteinovou nahrávkou začal v invazi se "zlými" tóny později (Bernstein má zlé už smyčce), a musím říct, že se mi už téměř dělalo špatně a jakmile invaze skončila, obrovsky se mi ulevilo a začal jsem zase pravidelně dýchat.

Leningradská vyžaduje velký orchestr, jenom perkusisitů bylo sedm, žestě se blýskaly, všichni se na sebe tlačili, příčné flétny neustále do někoho rýpaly - takový přeplněný autobus to byl. A autobusem se cpe nějaký bláznivý dědek, že chce vystupovat - ne, to je Jurij Simonov, který chce každému hráči osobně poděkovat. Ne že by si to nezasloužili, bylo to výtečné, bylo to senzační, bylo to dokonalé - ale už se tam opravdu nevešel.

Do Bontonlandu pro hudbu

Poslední dobou se tu vyrojilo několik dotazů, kde sehnat hudební nahrávky.

Bontonland v Praze na Václavském náměstí je takovým malým rájem. Oddělení vážné hudby v něm praská ve švech a ještě nikde jinde jsem neviděl širší nabídku.

S hloubkou už to není tak slavné. Onehdá jsem toužil po čtvrté Mahlerově symfonii, našel jsem asi osm různých nahrávek, ale já zrovna chtěl tu devátou (Bersteina s Wittkem na DG). Ale prodavači jsou milí a pokud přesně víte, co hledáte, dokáží mnohé objednat. A pokud nevíte, půjčí vám katalogy, ve kterých si můžete listovat celé hodiny. Máte-li do Prahy daleko, najděte si svůj lokální Bonton, objednávky přijímají i tam.

Prohledávat katalogy na internetu bývá někdy ošidné. Několikrát se mi stalo, že jsem našel nahrávku, která se distribuuje pouze v Americe, nebo sice v Evropě, ale ČR se do Evropy nepočítá. A někdy je objednání na dlouhé lokty, na Harnoncourtovu Mou vlast jsem čekal půl roku.

Nejzávažnějším problémem je ale cena. Když porovnám cenové relace v Praze a v Ženevě, často se  pražské ceny liší jen maličko. V některých případech jsou ale rozdíly nehorázné (a to se netýká jen vážné hudby). Za Parsifala s Karajanem chtějí v Bontonlandu dva tisíce. Oproti necelé pětistovce tady se mi to zdá docela silná káva.

Bravissimo: Řešení 11. kola

Jsme ve dvou třetinách soutěže a borci umdlévají...

S otázkou minulého soutěžního kola si poradili jen dva soutěžící, Olina a Viktor.

V mém zmateném výkladu opery správně poznali Rusalku Antonína Dvořáka, která - omámená vidinou nabídky kvalitního sexu - slíbí čarodějnici, že jí dá vše, co má, pokud jí učiní člověkem. Z operního hlediska je jistě navýsost nevhodné, že si čarodějnice vezme její hlas.

Současnou nejznámější představitelkou Rusalky je asi Renée Flemingová.

Připomínám, že druhé mimořádné kolo stále ještě nemá svého vítěze!

Pořadí po 10. kole:

1. místo (20 bodů)
DaveSil

2. - 3. místo (12 bodů)
Hlava, Viktor

4. místo (7 bodů)
Olina

5. — 6. místo (6 bodů)
Laura, Xofoň

7. — 10. místo (5 bodů)
Ťoma, Koles, Johanka, Loar

11. — 16. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Demagog, Nikita, Jantom, JiMo

17. místo (2 body)
Tibor

Carmen ve Státní opeře

Helena Havlíková recenzuje novou inscenaci Carmen v režii Zdeňka Trošky.

Závěr recenze je delikatesní:



"Carmen ve Státní opeře je inscenace, která bude jistě všeobecně stravitelná nejen v rámci EU, ale určitě také pro konzumenty od Tokia po Washington (tam má Plácido Domingo horší). Toto zjištění je svým způsobem povzbuzující. Carmen ze Státní opery zcela jistě projde výstupní kontrolou celosvětové spotřební sítě podobně, jako všude stejně chutnající hamburgery od firmy McDonald's. Je-li tato Carmen důkazem, že situace v našem operním průmyslu začíná srovnávat krok se světovými standardy, berme to tak, že lidé se občas potřebují rychle nacpat - čím víc majonézy, tím líp. Na opravdovou hostinu však asi zamíří jinam."


Celá recenze zde (Lidovky).

Bravissimo: 2. mimořádné kolo

První mimořádné kolo Bravissima s úspěchem přežilo několik měsíců. Tentokrát to však bude velmi prosté, a proto spíš na rychlost.

A opět, kdo odpoví první správně, má tři body, ostatní nemají nic.

Ze které hudební skladby je tato ukázka?

Na správnou odpověď se těším na mailu bravissimo@centrum.cz. Pokud někdo pozná, jaký orchestr to hraje, bude ze soutěže vyloučen a vstoupí do síně slávy.

Bravissimo: 11. kolo

Na téma opera.

Někteří skladatelé jsou opravdu blázniví. No řekněte, napadlo by vás napsat operu, v níž hlavní postava hned na začátku oněmí a když se jí konečně hlas vrátí, opera skončí?

Otázka: Co je to za operu, kdo ji napsal a proč ona postava oněmí?

Bonusová otázka: Kdo v současnosti tuto postavu zpívá (ehm, mlčí) ve světových operních domech?

Na vaše odpovědi se těším na mailu bravissimo@centrum.cz do pondělí 15. března 2004.

Bravissimo: Řešení 10. kola

Tentokrát jste si zuby vylámali především na bonusové otázce.

Žili byli dva hudební skladatelé, Richard Strauss a Johann Strauss mladší, a část Richardova Tak pravil Zarathustra a část Johannova Na krásném modrém Dunaji byly k slyšení ve filmu 2001: Vesmírná odysea.

A úvod ze Zarathustry je také znělkou České sody (a jejích následovníků).

Tři body si tentokrát vysloužili DaveSil, Viktor a Xofoň, po dvou bodech mají Koles, Johanka, Loar a Olina.

DaveSil si tedy zatím neotřesitelně uzurpuje první místo, Viktor vytrvává se svém zběsilém tempu a z tříbodového peletonu se vylouplo skupinka, o které jistě ještě uslyšíme. Víc té sportovní terminologie neumím, promiňte.

Pořadí po 10. kole:

1. místo (20 bodů)
DaveSil

2. místo (12 bodů)
Hlava

3. místo (9 bodů)
Viktor

4. - 5. místo (6 bodů)
Laura, Xofoň

6. — 9. místo (5 bodů)
Ťoma, Koles, Johanka, Loar

10. místo (4 body)
Olina

11. — 16. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Demagog, Nikita, Jantom, JiMo

17. místo (2 body)
Tibor

Bída české operní publicistiky

Kam až sahá vata v operních recenzích Evy Vítové.

K tomuto zamyšlení mě vyprovokovala recenze Evy Vítové z Harmonie 1/2004. Psala o ženevské inscenaci Káťi Kabanové: "Všemu vévodila Káťa Cheryl Barker (...), jejíž výkon byl vpravdě titulní, plně rozvinutý v dobré češtině, výrazově cudně verohodný, pěvecky lahodně samozřejmý."

A tak jsem si vzpomněl, jak jsem se nevhodně usmál, když Barkerová skočila do řeky. Zazpívala totiž: "A čeba umčít!" Najednou mi z té recenze Janáčkovy opery (dvě třetiny stránky) začaly vystupovat fráze, které jsem předtím přecházel. Zalistoval jsem několika dalšími čísly Harmonie a zděsil jsem se.

Vítová má hranici líbí-nelíbí úplně jinde než já. Dejme tomu, je to její (a mé) právo. Vítové se ale líbí skoro všechno. Má-li drobné výhrady ke scéně, zřejmě jste větší zhovadilost ještě neviděli, a pokud snad maličko zašťourá do pěveckých výkonů (a to už tedy opravdu musí být), opera bude do dvou týdnů stažena pro totální neúspěch.

A tak jsou tedy všechny opery nadprůměrně podařené, což bohužel může ve čtenáři vzbudit naprosto mylný dojem, že kvalita českých a zahraničních produkcí je zcela srovnatelná. A to bohužel není. Já sám bych už do Státní opery nevlezl, jejich verdiovské kreace mě dlouho nenechaly klidně spát. A jsou lidé, co už ani do Národního nechtějí chodit, aby si nezkazili vkus. Jezdí raději do Vídně. Pokud jste viděli předposledního Dona Giovanniho ve Stavovském, asi jezdíte s nimi.

Jenže když je inscenace Státní opery ověšená superlativy, co chcete navěsit na Berliner Festwochen? A když je Jiří Bělohlávek vynášen do nebes, co s Valerijem Gergievem? Smutná pravda je taková, že najít v Praze za posledních několik let tři kvalitní operní inscenace, je téměř nadlidský úkol (tisíceré díky za Radoka!).

Dojemná operní frazeologie a recenzní vata mě ale drásá ještě víc. Vítová používá tři hlavní mustry: Buď dirigent, režisér atd. pochopil a umocnil skladatelovu genialitu a zpěváci jej následovali, nebo režisér a scénograf trochu zaváhali, ale díky dirigentovi a zpěvákům se geniální dílo podařilo, anebo naprosto zcestná opera dostala díky geniálnímu dirigentovi, režisérovi atd. zcela nový smysl, který zpěváci dokonale vystihli.

Prostředky, jimiž jsou tyto cíle naplněny, jsou pouze pro silné žaludky:

- vysoce emocionální hudební divadlo slavilo svůj triumf
- nastudoval se sobě samozřejmou precizností, napájenou střeženým smyslem pro výstavbu celé linie
- intimně chápaný propalující oblouk velkého citu
- inscenační idea byla natolik kompaktní, že jednoznačně zaujala
- drama se přímo zhmotnilo a zpětně dalo vyznít hudbě s ještě větší emocionalitou a dynamičností
- drásavě poutavá scéna loučení, v níž náznak tance drtivě zesiluje bezvýchodnost situace
- skvělý partner vytvořený ze stejného materiálu
- schopnost zřetelně naplnit pocity
- tvořili syté zázemí interpretační kvality, tedy kvality nevídané a vpravdě zaujatě tvůrčí
- bohaté zkušenosti se sečetly a vytvořily podstatu hudební mluvy
- sjednotil emocemi nabitou hudbu a hluboké prožitky
- pěvci vytvořili silné a vrchovatě naplněné role
- jeho široce tesané postavy
- byli oporou jevištního ztvárnění
- přiblížila hudbu a problematické libreto současnému divákoli prostředky současnými, tomuto dílu podpůrnými a divácky srozumitelnými
- k textu přistoupila hudba
- to vše zákonitě probarvilo druhou půli večera a strhlo na sebe ve vzájemné komparaci výslednou pozornost
- jen málokterý operní pěvec by tak složitou roli dokázal naplnit k plnému zaujetí obecenstva
- zůstává na pěvcích, aby velké role zvládli natolik, že s nimi v určité míře obstojí i dílo samo
- naplnil svůj úkol bezezbytku jak pěvecky, tak výrazově, a dal tím inscenaci pevné kontury
- je rolí natolik dějově přímočarou, že těžko může na dnešní scéně získat divácké sympatie, a přesto se mu to podařilo díky pěvěcké kondici a dobré barvě hlasového fondu
- plně využila příležitostí, jež jí tato role skýtala
- díky bohatosti hlasu pěvců využil hloubky scény k výsledné působivosti
- naplnili hudební nastudování dobrým stabilním výkonem, jemuž však chybělo více dynamického čeření
- projevovali velmi dobrou hereckou schopnost a pohybovou kondici, hlasově neexcelovali, ale naplnili role muzikanstvím
- vnesl na scénu jiný přídech
- režijní idea napovídala o touze nechat nerušeně plynout tok hudby a dát prostor velikému oblouku proměn vztahových rovin
- k tomu napomohlo plynulé souznění s výtvarnou složkou inscenace
- svícení odstínů modré a šedomodré halilo plochy hudebního toku, odbočujících z dějového reálu
- čistý divadelní efekt a esence režijního přístupu
- podtext světelného rozhovoru kompatibilně ladil s hudbou, uvolňoval jí prvenství a vjemově ji násobil
- kostým nesl časově překlenující rys od dávna do současnosti
- materiál kostýmů apeloval na podstatu nadčasovosti příběhu
- principiálně dovoloval orchestrální mluvě vrcholit a přetékat
- celek uspokojoval dynamicky oboustranně bohatou strukturou výjimečné partitury
- všechny nuance dokázal naplnit s neuvěřitelnou vstřícností
- úžasná výrazová proměnlivost, k níž dával popud i zázemí nádherný velký a úžasně probarvený hlasový fond
- byla středem představení a silným zážitkem
- bohatě obstál v náročném úkolu
- byl to ten, jenž jde v jejím závěsu, avšak nevede
- bohatsví postavy dávalo pěvci možnost uplatnit technické zázemí a výrazovou odevzdanost,
- blýskl se lehkostí jevištní samozřejmosti

Eva Vítová je evidentně placená od slova, jinak si to nedokážu vysvětlit. "Lehkost jevištní samozřejmosti" asi jinak vzniknout nemůže. Nebo že by hojně schůzovala?  Poslední perlička to svým vršením jmen skoro potvrzuje: "Pro nás neznámá intenzita bouřlivosti děkovných ovací jasně vyslovila všeobecný souhlas."

To jako že se hodně tleskalo.

Smetana pod vodou

Máte-li chuť, zkuste následující hudební experiment.

Nechť máte nahrávku Smetanova 1. smyččcového kvartetu e moll "Z mého života". Napusťte si vanu teplou vodou, pusťte si Vivace dostatečně nahlas (tj. hodně nahlas), vlezte do vody a poslouchejte.

Až uslyšíte ono hluchotu předznamenávající čtyřčárkované e, potopte se. Hudba potemní, smíchá se s okolními ruchy...

Zajímavý zážitek.