Blomstedt vypravuje

"Já bych vám chtěl říct něco o tom, co teď uslyšíte. Nebo – spíš, co neuslyšíte. Žádné klenuté melodie, žádné komplikované harmonie, a dokonce ani žádný bohatý rytmus."

Zatímco na pódium stoupá z hlubin klavír, přicupital z portálu dirigent Herbert Blomstedt. V červenci mu bude 86 let, a teď se tváří velice potměšile.

"Tamhle vzadu budeme mít čtyři perkusionisty, a celé to začne tím, že ten úplně vpravo začne tak jako divně šustit, asi jako byste o sebe šustili listy papíru. Š-š š-š-š-š-š – š-š-š š š š-š. Ale pozor, ne v nějakém normálním, očekávaném rytmu, jako třeba ššš dž bum pa pa, ššš dž bum pa pa," a Blomstedt se plácá po různých částech těla a do toho beatboxuje. "Prostě jen tak, š-š-š tady, š-š tam, jako když jdete po louce a tady kvete kytička, tamhle druhá, a tady jich je pět pohromadě. Ony ty kytičky taky nerostou ve čtvercích nebo trojúhelnících, že."

"A to si zase nemyslete, že je to úplně náhodné. To je přesně předepsané v notách, kdy. Takovýma malýma tečkama. Š-š š-š-š-š-š."

"Jo to klavír, " mezitím totiž klavír doputoval, kam má, "ten občas improvizuje. A jak vidíte, je otevřený. On totiž tady pan klavírista bude hrát v něm, přímo na struny. Ne snad že by klávesy vůbec nepoužíval, občas ano, ale většinu času bude tady uvnitř. A je tam taková pasáž, kdy vždycky zahraje na strunu, a pak zahraje tutéž notu přes klávesu. A to mi pořád vrtá hlavou, jak je možný, že se trefí."

Jsme uprostřed první částí koncertu San Francisco Symphony. Dozněl Liebestod z Tristana a Isoldy, po přestávce bude Eroica, ale teď probíhá přestavba na poezii, tedy Poesis švédského skladatele Ingvara Lidholma. Skladba je z roku 1963 a tohle je její americká premiéra.

"Pak se ozvou různé tóny z různých nástrojů. Přesněji řečeno, bude znít najednou všech osm tónů v oktávě. A víte, jak to zní? Asi takhle: Blééé. Je to prostě takové blééé, takové jako hučení – my tomu odborně říkáme bílý šum."

"V jednu chvíli se zaradujete, protože tady pan Pingel, co hraje na basu, udělá krásný zvuk, táááá, krásný začátek nádherné melodie... ale má to jeden háček, ta melodie nikam nepokračuje, a co pan Pingel udělá, je jenom to, že bude stále více a více přidávat na vibratu, takže z toho krásného táááá bude takové kvíkající á-ú-áá-úú-ááá-úúú nahoru a dolů, jako kdyby nějaký špatný operní pěvec –"

Hahaha, směje se publikum, ale Blomstedt šermuje prstem: "No ne, to nemá být parodie na operního pěvce, to bychom si nerozuměli!"

"A pak tady zase pan Pingel začne hrát strašně hluboko a půjde postupně výš a výš, až se nakonec zastaví na tónu bé. A to je dobré znamení, jak to uslyšíte, tak už víte, že zbývají asi jenom dvě minuty do konce. Ten tón bé pak převezmou postupně od pana Pingela další nástroje, a on doputuje až k trumpetám, a ty budou hrát hlasitěji a hlasitěji, až budou chvilku úplně nesnesitelně hlasité. Já slibuju, že to bude opravdu jenom chviličku. Potom se to celé úplně zhroutí: blm-blm-blm-blm a je konec. A to je celé, v podstatě žádné melodie, žádné harmonie, žádný rytmus. Ale hudba, hudba to teda je. No, já vidím, že už tady mezitím všichni nastoupili, tak se do toho pustíme."

A položí mikrofon a zvedne taktovku.

Š-š š-š-š-š-š.