Pražské jaro 2007, shrnutí II

Dokončení vzpomínek. Píšu to ještě později než Harmonie, to už je tedy opravdu zoufalost. Michael Tilson Thomas, Serge Baudo, Charles Olivieri-Munroe, John Fiore.

Na San Francisco Symphony s Michaelem Tilsonem Thomasem jsem se těšil dlouho, lístky za tři tisíce jsem si koupil už před Vánoci. Na fotkách vypadá Tilson Thomas velmi důstojně a distingovaně, ale naživo působí jako velmi milý chlapík. Že uslyším prvotřídní zvuk, na to jsem byl pochopitelně připraven, co mě ale opravdu překvapilo, byla komunikace dirigenta s orchestrem. Naprosto přirozená, lehká a založená na důvěře. Hráči věděli, co mají hrát i jak to mají hrát, MTT občas i přestával taktovat a jenom se usmíval a v očích mu jiskřilo, jak to všechno klape. Stravinského Divertimento ani Symfonii o třech větách nemám příliš naposlouchanou - na koncertě mi přišla taková až průzračná, asketicky čistá. S Čajkovského první symfonií mám podobný problém, většinou si pouštím pořád dokolečka jen pátou. Nebyl to ruský zvuk, a přesto v tom bylo jisté kouzlo. Celkově to nedokážu popsat, prostě mi po koncertě bylo dlouho dobře.

Druhý večer začal Coplandem, druhou symfonií, kterou Luboš Stehlík ve svém tradičně jedovatém sloupku v Harmonii (pardon, že se zase strefuju - vím, příliš snadný cíl) označil za "hudebně v podstatě zbytečnou". Neumím hudební zbytečnost posoudit, ale jsem rád, že jsem ty složité a zábavné rytmy slyšel poprvé od symfoniků ze San Francisca. Mahlerův Wunderhorn s Thomasem Hampsonem bylo to nejúžasnější, co jsem za poslední roky slyšel. Už je to déle než dva měsíce, ale ještě si dokážu ten pocit, to mrazení v zátylku, opět vyvolat. Utvrdilo mě to v tom, že jezdit za hudbou do ciziny je správné, a trochu mě to popíchlo, abych si sepsal, koho jsem kdy, kde a v čem zažil. Hampsona jsem poprvé jen viděl, v roce 2001 v salcburské kantýně. (Byl jsem tam na Jenůfě, Laca zpíval Jerry Hadley - před třemi týdny spáchal sebevraždu). Závěrečný Straussův Zarathustra byl masivní, orchestr se vskutku vyřádil. Dojem z Mahlera to ale nepřekonalo.

(Před dvěma týdny jsem potkal jednu Američanku ze San Francisca. Divili jsme se oba - ona, že MTT přijel zahrát až do Prahy, já, že na jeho koncertě nikdy nebyla.)

Z orchestru FOKu se Sergem Baudem jsem stihl jen Fantastickou symfonii. Zahraná byla slušně, měl jsem radost ze živé hudby, ale chyběla tomu to kouzlo, co měl MTT. Druhý den už byly vzpomínky pryč. Před přestávkou hrál Adam Skoumal Ravelův klavírní koncert pro levou ruku (schválně, kolik hudebních skladeb pro levou ruku existuje? - více než čtyři tisíce). V programu byl vložený papírek: "Přijďte si pro podpis Adama Skoumala dnes po koncertě před vchodem do Smetanovy síně." To mě vskutku pobavilo.

Severočeská filharmonie Teplice a Charles Olivieri-Munroe si připravili tématický večer Shakespeare v hudbě (Dvořák, Trojan, Korngold, Prokofjev). Šel jsem tam právě kvůli tématu, navíc mi bylo hloupé neslyšet v čase výročí jediného Trojana, a koneckonců, proč nedat Teplicím šanci. Koncert se ukázal jako nejpoučnější z celého Pražského jara. Konečně jsem pochopil Bernsteina, že se při poslechu Prokofjevovy první symfonie válel smíchy po zemi. Ani já jsem se neudržel a několikrát vyprskl smíchy nahlas při gavotě z Romea a Julie. Když prostě něco znáte velmi dobře (v tomto případě gavotu z Klasické), každá miniaturní odchylka je legrační. Největší poučení ovšem je, že když na koncert přijedou početné rodiny hráčů, lze na závěr zažít i ovace vestoje. Ten večer tam snad byly celé Teplice.

Poslední koncert, na kterém jsem byl, se jmenoval Ring beze slov, s nabubřelým podtitulem Fiore's Rheinfahrt, ve kterém se dirigent John Fiore sám dosazuje na místo Siegfrieda. V programu navíc píše: "Doufám, že se [tento projekt] stane významnou událostí." Projekt se stal hudebně katastrofickou událostí. V Národním jsem na Prstenu nebyl, ale jestli to bylo zahrané stejně, tak mi to ani nechybí; žeště v kocovině ke štěstí nepotřebuju. Ke komičnosti večera přispělo to, že publikum si nemohlo ujasnit, kdy vlastně tleskat, Fioreho to zmátlo a na oplátku nevěděl, kdy se má k publiku otáčet. V programu je der Feuerzauber přeloženo jednou jako Ohnivé kouzlo, podruhé jako Magický oheň. Ještě se v programu píše: "Příležitostná samostatná vystoupení orchestru [Národního divadla] byla vždy událostí, která připomněla slavné tradice tohoto jedinečného tělesa." Pojďme si říct, co by do těch slavných tradic asi patřit nemělo: Když už sedím na pódiu Smetanovy síně, tak věnuju pozornost dirigentovi, a ne okolní výzdobě. Aspoň mi pak neuteče nástup. Když už nutně musím obdivovat krásy stropu, zavřu aspoň ústa. Smyčcem jezdím po strunách - neškrábu se s ním na noze ani jím nešťouchám do okolních hráčů. Když zrovna nehraju, nepovídám si se svým sousedem. Mohlo by se snadno stát, že mi soused odvětí něco vtipného a já se pak zakuckám. A nedloubám se v nose.