Bravissimo: Řešení 7. kola

aneb taneční žně...

V sedmém soutěžním kole jsem se ptal na zahraniční skladatele, kteří zkomponovali nějaké tance. Sešlo se jich docela dost: Johannes Brahms (Uherské tance), Edvard Grieg (Norské tance), Béla Bartók (Rumunské lidové tance), Enrique Granados (Španělské tance), Ludwig van Beethoven (Německé tance) atd.

Slovanské tance si u Antonína Dvořáka objednal jeho nakladatel Fritz Simrock. Ani s tím jste neměli problém, a tak si tři body přičítají DaveSil, Hlava a Laura. Což nám trochu zamíchalo celkovým pořadím...

Pořadí po 7. kole:

1. místo (11 bodů)
DaveSil

2. místo (10 bodů)
Hlava

3. místo (6 bodů)
Laura

4. místo (5 bodů)
Ťoma

5. — 9. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita

10. místo (2 body)
Tibor

11. místo (1 bod)
JiMo

Ve Vancouveru experimentují s videem

Na velkých pop&rockových koncertech je to běžné, v koncertních sálech je to velmi neobvyklé - promítání na obří obrazovky.

Za všechno může Bramwell Tovey, hudební ředitel Vancouverského symfonického orchestru. Z levnějších míst (jak už tak bývá zvykem) není na pódium příliš vidět, a tak teď mohou posluchači na koncertech série Musically Speaking sledovat obraz na obrazovkách. I ti vpředu jistě ocení detailní záběr na dirigenta či nějaké sólo. O přestávce se pouští předtočený rozhovor s interprety.

A prý to má úspěch: počet předplatitelů řady Musically Speaking se zdvojnásobil.

Zdroj: Gramophone

Bravissimo: 8. kolo

S vyhodnocením sedmého kola se ještě trochu zpozdím, ale už by tu měla být otázka kola osmého. Tak pojďme na to, hádáme skladatele.

Tento impresionista se narodil v druhé polovině 19. století. Komponoval baletní hudbu pro Ďagileva, často zabrousil do španělských folklórních motivů, složil dva klavírní koncerty, přičemž ten v D dur je trochu netypický. Byl to mistr instrumentace, velmi známá je jeho orchestrální úprava jednoho klavírního díla jistého ruského skladatele.

Otázka: Kdo to byl?

Bonus: Čím je zvláštní onen klavírní koncert?

Na odpovědi se těším na mailu bravissimo@centrum.cz do pondělí 2. února 2004.

Eva Olmerová

Před sedmdesáti lety se narodila Eva Olmerová, nejlepší česká jazzová zpěvačka.

Olmerová byla samouk, zpívala po kavárnách, kde ji objevil semaforský skladatel a režisér Karel Mareš. Nastoupila do Semaforu, ale bylo jí zakázáno účinkovat v Praze, a tak odjel Semafor hostovat se hrou Šest žen do plzeňské Alfy.

Zákazy jí pronásledovaly neustále - její dědeček pracoval ve Velké Británii pro Edvarda Beneše, její (druhý) manžel emigroval, ona sama vrazila jednomu esenbákovi facku (a šla na rok sedět).

V dubnu 1968 natočila svou první LP desku Jazz Feelin' - s Rudolfem Roklem a S+HQ. Desku nazpívala anglicky, v ČSSR byla stažena z prodeje, ale na západě už se o ní vědělo. Když Ella Fitzgeraldová zpívala v Praze, seznámily se spolu, a Fitzgeraldová pak trvala na tom, že s ní musí Olmerová evropské turné dokončit. Pragokoncert ale neobměkčila.

V osmdesátých letech se objevila Olmerová znovu, tentokrát s Michaelem Kocábem, a vydala alba Zahraj pro mne a Vítr je rváč, později pak Dvojčata (s Jitkou Vrbovou) a Svíčka a stín (s Janou Koubkovou a Peterem Lipou).

Eva Olmerová žila bouřlivý a klikatý život, plný zpěvu, alkoholu a drog. Zemřela po těžké nemoci v srpnu 1993. Česká Bessie Smithová.

Update: Nový web Evy Olmerové

Bravissimo: Nápověda k mimořádnému kolu

Přestože už mnozí tipovali, stále se ještě nenašel nikdo, kdo by byl schopen správně odpovědět na otázku mimořádného kola soutěže Bravissimo, a tak sem potupně vrhám nápovědu...

Zde je zadání - již déle než dva měsíce osiřelé, bez jediné správné odpovědi. Snad pomůže, když napovím, že díky technickému pokroku se při představení začalo provádět něco, co dřívější technické možnosti téměř vylučovaly. Něco, co je dnes již zcela běžné.

Co by to asi tak mohlo být? :-)

Má vlast a la Nikolaus Harnoncourt

N. Harnoncourt bezpochyby patří k současné dirigentské špičce. A pokud takový machr natočí nahrávku, ze které mi vstávají vlasy na hlavě, je to jeho problém nebo můj?

Smetanova Má vlast v podání Vídeňáků a pod Harnoncourtovým vedením je skutečně zvláštní a v mnohém netradiční, pokud budeme za tradici považovat českou interpretaci (Talicha, Kubelíka a chlapce, co spolu mluví).

Než se dostanu k podstatnému (totiž k hudbě), pár slov k bookletu. Je to záležitost určená výsostně pro cizince. Místo nálepky "znáte z TV!" tu máme "včetně Die Moldau!" a na samotném CD je fotka pražského orloje. Přesto jsou názvy skladeb uvedeny nejprve česky (včetně Z českých luhů a hájů) a až pak menším písmem v ostatních jazycích. Je to milé, na českých nahrávkách to většinou nebývá  česky vůbec. Zábavné je pochopitelně pozorovat, kam se zatoulá interpunkce. Tentokrát to odnesl chudák Bědrich.

První, co mě na Harnoncourtovi zarazilo, je délka Mé vlasti. Přes 83 minut, téměř o šest minut víc než Kubelík 1990! A kvůli této délce je nahrávka na dvou discích.

Harnoncourta lze těžko obviňovat z nepochopení specifik české hudby (jsou-li jaká). Jeho nahrávky Dvořákových symfonií a symfonických básní jsou velmi vydařené. Ale při prvním poslechu Mé vlasti jsem si rval vlasy, za co jsem to vyhodil peníze. Harnoncourt totiž popírá mnohé zvyklosti. Není to jen v tempech, celkový výraz je posunutý, zvýrazňuje žestě, ale zcela jiným způsobem než třeba Kubelík.

Nemám tu po ruce partituru, abych si ověřil, že to, na co jsem zvyklý, je skutečně jen interpretační tradice a nikoli Smetanův zápis, ale myslím, že Harnoncourtovi lze věřit (a koneckonců, pořád to ještě není tak děsivé jako u Norringtona).

Těch nezvyklých momentů je hodně. V Šárce zaváhání a nejistota Ctiradových violoncell po jízdě lesem, výraz pitky a šarvátka, přísně držená tempově na uzdě, což je zpočátku velmi působivé, ale chybí tomu vyvrcholení (Harnoncourt v průvodním textu přiznává předpis frenetico, ale já si frenetico představuju trochu jinak, asi tak jako Kubelík).

Ve Vltavě zcela jiná zpěvnost, hlavní motiv pomalejší (i celkově, Harnoncourtova Vltava má třináct minut, Válkova (1991) jedenáct). Při protékání Prahou expresivnější, s výraznými žesti. Závěr absolutně šokující, to je potřeba slyšet: Harnoncourt a pro srovnání Kubelík. Rozdíl pozná i naprostý laik. Nemohl by někdo z P. T. čtenářů ověřit, co je předepsáno v partituře?

A tak by se dalo pokračovat. Začátek luhů a hájů, majestátnost motivu Andulky, navázání Blaníku na Tábor, zoufale pomalý konec Blaníku atd atd. Po několikerém poslechu už nejsem tak zděšen a začínám akceptovat novinky, které mi byly při prvním poslechu absolutně cizí. Není to špatná nahrávka, i když referenční také není. Pro sběratele je jistě neocenitelná jako příklad toho, jak odlišně se dá chápat notový záznam. Mými favority v interpretaci Mé vlasti zůstávají Košler a Krombholc. 

Bravissimo: 7. kolo

Jste plní síly a odhodlání? Tak směle do sedmého kola...

Mezi populární skladby nepopulární hudby patří tance. Kdo by neznal třeba Dvořákovy Slovanské? Jsou krátké, obvykle rytmické a veselé - čím víc se posluchači zavděčit?

Otázka: Napište mi jména tří skladatelů, kteří napsali nějaký cyklus tanců (a připište který). A pozor, čeští skladatelé se nepočítají!

Bonus: Zpátky ke Slovanským tancům. Na čí objednávku je Dvořák napsal?

Odpovědi zasílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 19. ledna. Mimořádné kolo soutěže stále pokračuje.

Co mi nadělil Ježíšek

Byl jsem moc a moc hodný, takže si tohle všechno určitě zasloužím.

Johann Sebastian Bach: Šest suit pro sólové violoncello, J. Bárta
Dan Bárta: Entropicture
Edvard Grieg: Písně, A. S. von Otter
Leoš Janáček: Lašské tance, BSPO, F. Jílek
Ester Kočičková, Lubomír Nohavica: Druhé album
Zoltán Kodály, Vítězslav Novák: Violoncellové sonáty, J. Bárta, J. Čech
Václav Koubek & spol.: Lítám
Magdalena Kožená: Francouzské árie
Svjatoslav Richtěr: Carnegie Hall Recital
Bedřich Smetana: Má vlast, VPO, N. Harnoncourt
Bedřich Smetana: Smyčcové kvartety č. 1 a 2, Škampovo kvarteto
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 1 a 7, CSO, L. Bernstein
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 13, CGO, B. Haitink

Neměl jsem ještě čas si všechno pořádně poslechnout, a tak jen ve zkratce několik postřehů. K většině nahrávek se ještě vrátím.

Bach je senzační na rozjímání či před usnutím. Entropicture už není takové zjevení jako Illustratosphere. Von Otter je naprosto úžasná. Kočičková opět veskrze hravá (a tentokrát nejen s klavírem). Kodály není tak dramatický, jak jsem očekával. Kožená je výtečná. Richtěr chytne za srdce. Harnoncourtova Má vlast je báječně kontroverzní, o tom bude radost psát.

Víc zatím nevím.