O koncertě napsal Michal Mašek. Byl to pro něj naprosto průměrný koncert, zkažený zejména tím, že Andsnes dirigoval a nemohl dávat na hráče větší pozor (a navíc měl "zahuhňaný" klavír).
No a teď vyšla nahrávka a lup ho, Gramophone tomu dal rovnou ocenění Nahrávka měsíce. Harriet Smithová učůrává radostí, a to v podstatě na stejných místech, kde je Mašek otrávený.
Mašek čeká a nedostává "to nejhlubší, nejniternější, čistou radost a uvolněnost z muzicírování. Hudbu, která dýchá." Smithová cítí "a palpable sense of discovery, of living the music; [Andsnes] and the MCO players are already finishing one another's musical sentences like an old married couple, but with an ebullience and mutual fascination that is anything but world-weary."
Mašek si stěžuje, že nástupy dechů byly "velice tvrdé"; Smithová chválí "wonderfully characterful wind soloists".
"Kde byla mrazivá místa na konci [...] pianissimové pasáže druhé věty prvního [koncertu]?" ptá se Mašek. Smithová řadí "the beautifully judged pianissimo ending" mezi "memorable moments".
Ponaučení na závěr nemám. Hledají Mašek a Smithová v hudbě totéž (a přesto on nenachází a ona ano), nebo hledají každý něco jiného (a proto on nenachází a ona ano)? Je to tím, že on je klavírista a ona kritička? To si rozmyslete za domácí úkol.
