Tan Dun: První císař

První opera, na které jsem nudou usnul.

Já nevím - jestli to je čínskou kulturou, kterou asi nechápu, nebo to prostě bylo jen zbytečně dlouhé... Byl jsem odhodlaný odejít o přestávce, ale nakonec jsem usoudil, že druhé dějství nemůže být tak blbé, a tak jsem vydržel a pak si to vyčítal.

Dějově jde asi o toto: Čína vznikla tak, že válku nade všemi vyhrál Čin. Ten byl kdysi ve vězení se skladatelem, kterému říká Stín, a Stín mu slíbil, že až sjednotí Čínu, složí pro nový stát hymnu. Čin je smutný, že Stína nemůže najít, pak je střih a Stín je nalezen, ale do hymny se mu nechce, protože mu Čin vypálil vesnici a zabil matku nebo tak něco. Do Stína se zamiluje princezna, Činova dcera, která po úraze nemůže chodit, svede ho, sex ji doslova postaví na nohy a Činův generál, jemuž je princezna slíbena, vytáhne meč, což je jediný náznak "organicky včleněného bojového umění" (to píšou v programu - napadá mě, že ono bojové umění tam bylo včleněno tak organicky, že jsem to nepoznal, nebo se bojovalo, když jsem zrovna spal, nebo autor programu Prvního císaře neviděl). Generál Stína nezabije, protože Stín musí co? Stín musí složit tu hymnu. Konec prvního dějství.

V druhém dějství chvilku otroci převlečení za burlaky na Volze staví zeď, pak je princezna přemlouvána, ať si nebere Stína, ale generála, no a když se už snad tři hodiny vlastně nic neděje, tak se z toho najednou stane Cimrmanova hodina pravdy. Šaman, který tam do té doby jenom houkal, oznámí, že princezna byla zavražděna generálem. Zjeví se duch princezny a zazpívá, že princezna nebyla zavražděna, ale spáchala sebevraždu. Šaman oznámí, že generál spáchal sebevraždu. Zjeví se duch generála a zazpívá, že generál nespáchal sebevraždu, ale zabil ho Stín. Nebo to možná bylo celé úplně obráceně, to je celkem jedno, prostě naživu zůstávají jenom Stín a Čin. Stín oznamuje, že hymna je hotová, načež si vlastnoručně vytrhne jazyk, a Čin ho pro jistotu probodne (a takové probodnutí, to jste ještě neviděli ani v divadle páté cenové skupiny). Čin si nechá zahrát hymnu a zjistí, že byl ošálen, protože to není hymna, kterou chtěl, je to píseň otroků stavějících zeď. A to je asi nejkrásnější moment celé opery - jednak hudebním zpracováním, a pak taky tím, že už je konec.

České titulky byly jako obvykle u přenosů z Met prapodivně posunuté, to už jsem si zvykl. Největší povyražení ale poskytoval Plácido Domingo jako císař Čin. Strašně legračně šilhal po dirigentovi, a nepamatoval si text. Což o to, nápověda mu vždycky pomohla, ale byla velice dobře slyšet.

Inu, není každý den posvícení.

Vzkříšení České filharmonie

Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll "Vzkříšení". Česká filharmonie s Manfredem Honeckem 5. září a se Zdeňkem Mácalem 8. května.

Některé dramaturgické nápady asi nikdy nepochopím - třeba proč hraje Česká filharmonie tutéž symfonii v květnu a pak hned v září (s jiným dirigentem, jinými sólistkami, tímtéž sborem). Ale srovnání to bylo zajímavé!

Honeck byl vypjatější, extrémnější, ale cesta do jiného světa se nekonala. Po Mácalovi jsem šel domů a říkal jsem si - dnes jsem neslyšel Českou filharmonii, dnes jsem slyšel Mahlera. Teď ve čtvrtek jsem po koncertě jenom přemýšlel, čím to, že se tenhle efekt nedostavil, když technicky to bylo lepší. Sólistky stály tentokrát na empoře společně se sborem, takže se z něj krásně mlhavě vynořovaly (zejména soprán Christiny Landshamerové), prostorový zvuk byl lepší, smyčce hrály jako o život, ale na té technické úrovni to ustrnulo - mrazení tentokrát nepřišlo.

Ale stejně je Vzkříšení povznášející, možná by se opravdu mělo hrát dvakrát do roka (a chodit na koncert povinně).

Ocenil jsem, že v tištěném programu se neopakuje květnový text; leč čeština paní Vlasty Reittererové tentokrát úpí:

- "Sděluje je prostřednictvím tónů pro ty, kdo chtějí rozumět."

- "Jakoby tušil, že plně pochopen bude teprve v budoucnosti."

- "Otevírá ji tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma."

A úplně nejlepší: "Jako koncertní pěvkyně si Iris Vermillion stále zachovává termínovou rezervu pro účast na provádění hudby 20. století." To si snad zaslouží cenu Evy Vítové.

Trutnov Open Air 2008

Co jsem viděl, co jsem slyšel, co jsem si zapamatoval.

Majerovy brzdové tabulky - od Gabrety jsem od nich nic nového neslyšel; nechybí mi, čekal jsem je mladší

Airfare - mám pocit, že to bylo dobré, ale nepamatuju si nic konkrétního

Blue Effect - ale jo

Michal Prokop & Framus Five - naživo lepší než na CD, vcelku fajn

Sto zvířat - proč nemůže být víc českých kapel tak profesionálních? (a proč to zvukař kazil?)

Rudolf Pellar - jen s klavírem a staré pecky s texty, které jsem v životě neslyšel (Nevadí, kvete růže), dokonalé

Burana Orffchester - těšil jsem se, ale byl to dost zmatek a zpěv nestál za moc

Soulfly - kravina bez nápadu

Tleskač - plus za snahu pobavit, ale písničky kulhají a zpěv nevalný

Monkey Business - profi show, i když mírnější, než bych čekal

Pavel Bobek - nostalgie; porovnal jsem to teď s původními nahrávkami, a hlas je teď lepší! (zvukaře do klády)

Dorota Nvotová & Band - příjemné, milé

Smola a hrušky - docela mě to bavilo

NVÚ - bezva show, rád bych si poslechl víc

Esther & Howard - obyč

Kale - v každé písničce stejní, obehrané formy, škoda

The Spankers kapela, co vystoupila místo Temperamenta; nevím, jak se jmenuje, ale 17. 10. bude mít v Rock Café koncert - překvapení festivalu, úžasné, pěkné a zábavné

Marta & Rasputin - ne vždy je dobře, když se sejde akordeon a housle

Karel Kahovec a G&B - rock'n'rolly fajn, ale Kahovec je slizoun

Dáša Vokatá - docela fajn, čekal jsem něco úplně jiného (přes lidi jsem ji ale vůbec neviděl)

Missa Karel Kryl revival - kdysi se mi zdáli lepší, změnil jsem se já nebo oni? (po 25 minutách zvučení a dvou písničkách a hromadném skandování "housle, housle" si zvukař pořád ještě nevšiml, že housle nejsou slyšet, měl totiž dost práce s flétnama, a ani ty nezvládl; katastrofa)

Celkově ale, navzdory zvukařským lapsům, spokojenost. Lidí nebylo tolik, aby mi vadili, do areálu se mohlo s vodou (ba tam i tekla), pár nových kapel jsem objevil, tak co. Jen škoda, že jsem nevydržel do noci na Pepíčka Čečila, Budoár staré dámy a Hoochie Coochie Band. To si ještě budu muset nějak vynahradit.

Metropolitní Kouzelná flétna

Sedm dimenzí operního představení v kině Aero.

Dimenze první: Hudba. Poslední Mozartova opera, spousta výborné muziky, o tom psát netřeba.

Dimenze druhá a třetí: Zpěv a orchestr. Ne snad s výhradami, ale bez nadšení. Možná bych to chtěl slyšet místy živěji, s odlehčeným orchestrem...

Dimenze čtvrtá: Scéna. Geniální, úžasná, kouzelná! Poletující ptáci, obří medvědi, víly s plujícími hlavami, královnin kostým vyjadřující aktuální náladu, scéna vítězství slunce - opravdu jsem byl nadšen.

Dimenze pátá: Kamera. Detaily to kazily. Vidět to z dálky přímo v Metropolitní musí být opravdu pohádkové; tady byly příliš často záběry na muže v černém, kteří všechna ta kouzla obsluhovali.

Dimenze šestá: Přenos. Zklamání. Co pět minut se obraz zasekával, drolil a kostičkoval, naštěstí aspoň zvuk byl v pořádku (s jedinou výjimkou, ale to už bylo při závěrečné děkovačce).

Dimenze sedmá: Libretto. Kvůli tomu to vlastně všechno píšu. Aero inzerovalo nedělní Kouzelnou flétnu jako představení pro rodiče s dětmi, a tak jsem se snažil vžít se do role dítěte, které se přišlo podívat na pohádku.

Začátek je pěkný: Princ Tamino se ztratí v lese, útočí na něj had, potká se s Papagenem, všechno ok, ale pak to najednou přestane dávat smysl. Hodná královna Noci dá princi hodný dárek - kouzelnou flétnu. Má na ni zahrát, když mu bude nejhůř, ale on si na ni zahraje jen tak, aby ji vyzkoušel. Sarastro mu pak flétnu sebere, vysvětlí, že to on je hodný a královna je zlá (takže flétna je vlastně také zlá?), ale pak mu flétnu zase vrátí (takže je dobrá!).

Tamino s Papagenem se společně vydají hledat unesenou princeznu, přičemž k princezně dojde Papageno sám, a prostě ji popadne a odejde s ní (a za čas je zase chytí, ale oni se zase osvobodí, a pak je zase chytí). Tamino a Papageno musí podstoupit obtížné zkoušky, aby se stali členem bratrstva (aniž by o to stáli), je jim přikázáno, že nesmějí promluvit, ale Papageno pořád něco vykládá, a Tamino ho napomíná, aby nemluvil, takže celou zkoušku spolu prokecají, načež je Tamino pochválen, že nemluvil, a Papageno pokárán, že mluvil. Nejtěžší je zkouška ohněm a vodou, tam už zase Papageno vůbec není, a Tamino s princeznou obě zkoušky šťastně přežijí: Nejdřív na ně posvítí červené světlo, ale oni mají flétnu, a pak na ně posvítí modré světlo, ale oni mají flétnu.

A nakonec se královna Noci rozhodne zaútočit na Sarastrův chrám, a když svůj ďábelský plán zazpívá publiku a všichni se těší na zápas, zazpívá královna, že je poražena, a všichni její protivníci zazpívají, že za to všechno můžou nějací dva bohové, kteří se tam za celou dobu ani neukázali.

Jako dítě bych byl s takovou pohádkou hrubě nespokojen!

Dokonalí profesionálové v The Hallé Orchestra

The Hallé z Manchesteru letos slaví 150 let od svého založení. A kdyby jim BBC Music Magazine nevěnoval své únorové číslo a nevydal k tomu speciální CD (mj. s nahrávkou Dvořákova Karnevalu z roku 1927), ani bych o tomto skvělém orchestru nevěděl.

Na úvod svého vystoupení na Pražském jaru zahráli Dvořákovo Scherzo capriccioso. Dvořák hraný anglickými orchestry je prostě senzační. Jádrem koncertu ale byla anglická hudba - a tady se musím přiznat, že se mi hudba Edwara Elgara ani Ralpha Vaughana Williamse moc nelíbí.

O to víc jsem se mohl soustředit na výkon orchestru, a ten byl kouzelný a okouzlující. Doufám, že v publiku seděli hráči České filharmonie a strašlivě se styděli.

Dirigent Mark Elder ví, co z svého orchestru dokáže vytáhnout, a že toho je opravdu hodně. Housle jsou v rozesazení na pódiu půlené, kontrabasy vzadu v jedné řadě, a veškerý zvuk je tak čistý; jenom těch zabarvení smyčců, kolik mají! (J. E. Gardiner se tu při poslední návštěvě vyjádřil v tom smyslu, že tak líné houslisty jako v ČF už dlouho neviděl.)

Gerald Finley zpíval nádherně, i když jsem Písně z cest nečekal tak zachmuřené. Nejvíc se mi líbila Whither Must I Wander?

Publikum si v programu přečetlo, že při uvedení Elgarovy 1. symfonie byl skladatel po první a po třetí větě vyvoláván na pódium, takže se letos mezi větami také občas tleskalo - asi pro jistotu.

A aby bylo vidět, že nám na nějakém The Hallé až tak nezáleží, v tichých pasážích se ozvaly celkem tři příchozí sms.

Má vlast 2008

Petr Altrichter, Filharmonie Brno, 13. května 2008.

Přiznávám, že na zahájení Pražského jara jsem seděl kdesi s pivem na zahrádce. Ale druhý den mi to přece jen nedalo, protože pan dirigent Altrichter je můj oblíbenec, a tak jsem se šel do Obecního domu podívat.

Z Vyšehradu jsem neměl dobrý pocit. Přestože Altrichter máchal rukama hodně a divoce, zvuk orchestru byl spíš malátný, housle mdlé, příliš jemné. Do Vltavy ovšem sedly výborně a závěrečná kočka leze dírou byla vskutku vivace. Našlo se i pár opravdu pěkných momentů, třeba ztišení před svatojánskými proudy. K Šárce nemám nic, kubelíkovské trylky v trubkách byly utlumeny.

Festivalové publikum je na zabití. Orchestr už má naladěno, dirigent je na cestě ke stupínku, ale lidé ještě dobíhají na místa. Dirigent čeká, až se sál ztiší, ale nedočká se. Pořád někdo kašle, pořád někdo šoupe židlí, a když už byl konečně klid, pán vedle mě zatroubil do kapesníku, že už se tedy může začít. Altrichter neměl trpělivost, a tak Vyšehrad i Vltava začaly v jemném hluku, a při Šárce, protože začíná hlasitě, se už Altrichter na publikum už vůbec neohlížel. Kdyby měl počkat, až si všichni dovypráví své dojmy, byl by tam ještě dnes. (Ve Vltavě už hrály smyčce, když paní dvě řady za mnou konečně dokončila svůj monolog ve stylu "táto, to ale bylo fakt pěkný, víď, no řekni, líbilo se ti to, ne".)

Na varhanní empoře bylo volno, tak jsem si na druhou část večera přesedl. Nejradši sedím na rozmezí pozounů a trubek, mám rád, když se mi chvěje podlaha pod nohama. A tu jsem viděl a slyšel něco zcela jiného. Jednak se vyměnil první houslista (před přestávkou žena, po přestávce muž, zázrak moderní medicíny), ale hlavně - housle nebyly mdlé, naopak byly často dobře prokreslené. K čertu s akustikou Smetanovy síně!

Dirigent si koncert opravdu užíval, leč nesprávně dýchal. Sípal a rudnul, nasával kvanta vzduchu a vyfukoval je zpět, a vůbec byl legrační, mračil se a culil se a zpíval. To, co předváděl během téměř celého Vyšehradu, už nezopakoval, a často nechal orchestr hrát samostatně (Luhy a háje) - ostatně i Altrichter to zvládl bez partitury. Občas se zakláněl tak, že by mu to i Krzysztof Urbański mohl závidět. Mezi Táborem a Blaníkem pauza nebyla (tak to má být!), tempa tak akorát, ale kdybych se nemohl dívat zepředu na dirigenta, asi bych se trochu nudil.

Celkově byla Má vlast velmi rytmická. Ale od zahájení Pražského jara bych čekal více slávy. Cenu za nejužitečnější hráče utkání uděluji fantastické pikole a skvělým kontrabasům.

Dirigenta netřeba, máme robota

Když se s dirigováním začínalo, šlo jenom o synchronizaci hráčů. Taktovka ještě nebyla, ale používala se tyč, řekněme zdobená násada od koštěte, tou se tlouklo o zem, a když jste se místo do podlahy trefili do svého palce, tak jste umřeli. Alespoň Jean-Baptiste Lully tak v roce 1687 neslavně skončil.

A dnes? Detroitský symfonický orchestr bude příští týden dirigovat robot Asimo.

$$OBR335404$$

Jasně, je to vlastně legrace, zábava k upoutání pozornosti - Gergiev, Rattle ani Tilson Thomas se o své pozice bát nemusí. Ale dobře to ukazuje, že výkon dirigenta na samotném koncertu nemusí být tím hlavním.

Tím hlavním jsou pořád ještě zkoušky, a tam robota dát nemůžete. Při zkouškách musíte nacvičit, jak nahlas má být forte, jakým způsobem zahrát tohle a ono - řečeno s Českou sodou, kdy ubrat a kdy přidat na výraze. Na koncertě to ještě můžete trochu vylepšit, ale výrazové prostředky už jsou omezené.

Ostatně, nepřišlo vám někdy zarážející, že když dá při koncertě dirigent pokyn flétnám, tak skutečně začnou hrát, zatímco při závěrečné děkovačce na ně musí třikrát ukázat, než hráči pochopí, že jsou to oni, kdo má vstát a uklonit se?

Když má dirigent to štěstí, že má orchestr pod stálým vedením, může si pak i na koncertě dovolit to, co je hostujícímu dirigentovi odepřeno: Přestat dirigovat, přestat taktovat a nechat orchestr hrát. Tak to loni na Pražském jaru předvedl Michael Tilson Thomas, tak to předváděl Leonard Bernstein, který jen drobně taktoval hlavou. Takové chvíle jsou nejsilnější.

A právě to se Asimovi nepodaří.

~

Update: Takhle to vypadalo:

Statistiky

Po delší době jsem se zase dostal ke katalogizaci nahrávek, už jsem jich měl spoustu neoznačených.

Věrný pomocník Excel mi spočítal, že mám 611 cédéček vážné hudby. To dělá 2326 nahrávek - to už je číslo ne zcela vypovídající, protože za jednu nahrávku se počítá celá opera i jedna její árie, pokud je třeba na nějaké kompilaci.

Tady je pětadvacet nejčastějších skladatelů - u nějvětšího Beethovena to znamená 143 nahrávek, Verdi je tak velký právě kvůli áriím. Překvapil mě Bach: 61 nahrávek je dost na to, že je mimo můj záběr, ale to máte šest suit pro violoncello ve třech různých podáních (Bárta, Fournier, Isserlis) - a už se to načítá.

 

Bach Beethoven Berlioz Brahms Čajkovský Debussy Dvořák Chopin Janáček Liszt Mahler Martinů Mendelssohn Mozart Prokofjev Rachmaninov Ravel Schubert Schumann Smetana Strauss R Stravinský Šostakovič Verdi Wagner

 

Vaše Česká filharmonie

Přišel mi poštou program České filharmonie na příští koncertní sezonu. Je zajímavý, ještě se k němu vrátím. K programu byl přiložen dopis podepsaný "Vaše Česká filharmonie". Moje filharmonie by rozplakala kámen.

"Hudba je krásná a plná hodnot", píše mi Filharmonie, "je nadčasová, tajemná i průzračná, plná emocí a vášní, ale i chladu, zla a nebezpečí, umí rozplakat i rozesmát, umí pohladit, jsou v ní osudy generací, zprostředkovává poznání."

A pak se to rozjede opravdu ve velkém: obohacující atributy, plnohodnotné, i když v kontextu dějin chvilkové bytí v naší hvězdné galaxii, nesdělitelné pocity sounáležitosti, genialita prostupující a dotýkající se všech dimenzí života.

Jsem dojat. To opravdu mohla psát jedině Filharmonie sama (nebo Eva Vítová). Když jsem byl abonentem OSR, přišel mi s programem dopis, ve kterém mi poděkovali a připomněli, do kdy mám zaplatit, abych si udržel své místo. I složenka byla přiložená.

Plnohodnotná, i když v kontextu dějin chvilková složenka.

Vítězové cen časopisu BBC Music

Dvakrát Bach, dvakrát Handel, dvakrát Šostakovič.

Diskem roku se staly Beethoveny klavírní sonáty 28 a 29 (nahrála Mitsuko Uchida). Budiž, neslyšel jsem. (Jasně, zůstávám u Kempffa.)

Klavírista David Fray vyhrál se svým diskem Bacha a Bouleze - hned jsem si to objednal na Amazonu (no nekupte to, za 4 dolary).

Ze všech vítězů jsou nejzajímavější ty dva disky se Šostakovičem: První klavírní koncert (Marta Archerichová) a výběr smyčcových kvartetů od Jerusalem Quartet. Na oba disky mám zálusk, ale ještě váhám - zatím se mi pořád ještě líbí nahrávky, které mám.

Kompletní výsledky.

Koncert roku 2008: Sir John Eliot Gardiner a Viktoria Mullová

Beethovenova Eroica a Prokofjevův houslový koncert v g moll.

Máme teprve půlku února, ale koncert roku už je tady - přijede Gardiner, hvězda mezi hvězdami.

Gardinera jsem poprvé slyšel v roce 1999 ve švýcarském Montreux. Hrál právě Eroicu, se svým Orchestre révolutionnaire et romantique, a bylo to magické od prvního akordu až po finále. Přijel jsem tehdy do Montreux vychytrale už dopoledne, zkamarádil se trochu s ředitelem orchestru, a ten mě pak pustil do zákulisí, kde jsem si mohl na chvilku půjčit Gardinerovu taktovku (no jistě, měl lepší než já, ale brzy jsem se polepšil).

Tu proslulou Osudovou v Praze, kdy někdo z žesťů zapomněl svůj nástup, jsem sice prošvihl, ale nechyběl jsem na Berliozových Letních nocích (s vynikající Finkovou), kde mi učarovala Dvořákova Polednice, a dorazil jsem i do Salcburku na Jenůfu. A teď tedy opět v Praze, opět Eroica - a já už tuhle noc nespal, natož noc před koncertem!

Mullová bude samozřejmě taky fantastická - a navíc si s Gardinerem bezvadně rozumí (Beethovenův a Mendelssohnův houslový koncert s Gardinerem a ORR vydal Philips).

Lístky na čtvrtek už asi neseženete (teď jsem se koukal, zbývá jeden poslední), na pátečním opakování je asi ještě dvacet míst volných. Jestli aspoň trochu můžete Beethovena, neměli byste chybět.

Kobajaši s Brahmsem a Dvořákem

Jsem sice abonentem jiného cyklu České filharmonie, ale nakonec jsem neodolal a koupil si lístek i na "koncert pro lidi": Brahmsovu Čtvrtou a Dvořákovu Devátou.

Devátá, "Z Nového světa", s profláknutým largem (krematoria) a finálem (reklama na pivo), o které Češi tvrdí, jak je americká (ne Z Nového světa, ale přímo Novosvětská), a Američané zase, jak je česká (touha po domově!).

Kobajaši prý vždycky vymáčkne z České filharmonie to lepší. Já jej minulý týden slyšel a viděl poprvé, a nesmírně mě bavil. Dirigoval bez partitury, do hudebního proudu se nořil a plaval v něm (čubičku), funěl, sípal, okřikoval housle... Nejkrásnější momenty ale byly jako vždy, když to hrálo "samo" a dirigent se jenom díval...

Brahmsovu čtvrtou symfonii mám hodně rád, a snad až teď jsem ji slyšel živě. Filharmonie byla akurátní, úvodní smyčce perfektní. Kobajaši ale spěchal (i ve Dvořákovi). To je ale známá věc, že čím víc sladbu znáte, tím pomaleji ji chcete slyšet.

Vybavil jsem si, že před deseti lety mě Brahms nudil. Dneska mu tleskám. A taky, že už je na světě nahrávka Čtvrté s Alsopovou, a nějakým nedopatřením ji ještě nemám. Napravit!

Co k Dvořákovi? Přišlo mi to příliš masivní, s příliš hlasitým pianem. Při prvním tónech mi ale přešel mráz po zádech, byl to jiný zvuk než v Brahmsovi, byla v tom ta jistota filharmoniků, že tohle prostě zahrát umí, a že to umí velmi dobře.

Nečekaná byla japonská kultura: Kobajaši se před začátkem každé věty orchestru uklonil (před largem pomalu, před allegrem rychle), a při děkovačce zalezl do orchestru, každému děkoval, a každý nástroj dal děkovat zvlášť. Violisté z toho byli trochu nesví.

Vtip: Deset nejlepších alb historie podle Lidových novin

To je tak legrační, že tomu ani nemůžu věřit. Před chvílí to zveřejnily Lidové noviny.

$$OBR311055$$

K tomu snad jen říct - a kdo se dnes odvolává na Lidové noviny?