Přiznávám, že na zahájení Pražského jara jsem seděl kdesi s pivem na zahrádce. Ale druhý den mi to přece jen nedalo, protože pan dirigent Altrichter je můj oblíbenec, a tak jsem se šel do Obecního domu podívat.
Z Vyšehradu jsem neměl dobrý pocit. Přestože Altrichter máchal rukama hodně a divoce, zvuk orchestru byl spíš malátný, housle mdlé, příliš jemné. Do Vltavy ovšem sedly výborně a závěrečná kočka leze dírou byla vskutku vivace. Našlo se i pár opravdu pěkných momentů, třeba ztišení před svatojánskými proudy. K Šárce nemám nic, kubelíkovské trylky v trubkách byly utlumeny.
Festivalové publikum je na zabití. Orchestr už má naladěno, dirigent je na cestě ke stupínku, ale lidé ještě dobíhají na místa. Dirigent čeká, až se sál ztiší, ale nedočká se. Pořád někdo kašle, pořád někdo šoupe židlí, a když už byl konečně klid, pán vedle mě zatroubil do kapesníku, že už se tedy může začít. Altrichter neměl trpělivost, a tak Vyšehrad i Vltava začaly v jemném hluku, a při Šárce, protože začíná hlasitě, se už Altrichter na publikum už vůbec neohlížel. Kdyby měl počkat, až si všichni dovypráví své dojmy, byl by tam ještě dnes. (Ve Vltavě už hrály smyčce, když paní dvě řady za mnou konečně dokončila svůj monolog ve stylu "táto, to ale bylo fakt pěkný, víď, no řekni, líbilo se ti to, ne".)
Na varhanní empoře bylo volno, tak jsem si na druhou část večera přesedl. Nejradši sedím na rozmezí pozounů a trubek, mám rád, když se mi chvěje podlaha pod nohama. A tu jsem viděl a slyšel něco zcela jiného. Jednak se vyměnil první houslista (před přestávkou žena, po přestávce muž, zázrak moderní medicíny), ale hlavně - housle nebyly mdlé, naopak byly často dobře prokreslené. K čertu s akustikou Smetanovy síně!
Dirigent si koncert opravdu užíval, leč nesprávně dýchal. Sípal a rudnul, nasával kvanta vzduchu a vyfukoval je zpět, a vůbec byl legrační, mračil se a culil se a zpíval. To, co předváděl během téměř celého Vyšehradu, už nezopakoval, a často nechal orchestr hrát samostatně (Luhy a háje) - ostatně i Altrichter to zvládl bez partitury. Občas se zakláněl tak, že by mu to i Krzysztof Urbański mohl závidět. Mezi Táborem a Blaníkem pauza nebyla (tak to má být!), tempa tak akorát, ale kdybych se nemohl dívat zepředu na dirigenta, asi bych se trochu nudil.
Celkově byla Má vlast velmi rytmická. Ale od zahájení Pražského jara bych čekal více slávy. Cenu za nejužitečnější hráče utkání uděluji fantastické pikole a skvělým kontrabasům.
No comments:
Post a Comment