Narazil jsem na ty stesky v poslední době mnohokrát: Jak nám ti lidi přestávají kupovat cédéčka, a jak je celý trh bídný a spěje do záhuby. Britské statistiky naproti tomu označily rok 2004 z hlediska prodejnosti nahrávek za dosud nejlepší.
Asociace BPI (British Phonographic Industry) zveřejnila výsledky za rok 2004: Prodej alb se proti roku 2003 (který byl také rekordní) zvedl o 2,6 %. Prodej CD singlů klesl, ale byl vyvážen legálním stahováním singlů, takže v singlech je nárůst o 4,0 %, a prodej DVD zažívá obrovský boom (nárůst o 47 % oproti roku 2003).
Ještě nejde o úplně finální čísla, ale kde je tedy ten smutný propad?
Nebude to náhodou tím, že nové album U2 si mohu z Británie objednat za 9 liber včetně poštovného, zatímco doporučená cena v českých obchodech je 539 Kč?
Celá zpráva BPI
Landa pro český národ
Poslední dobou na mne tragicky dolehly dvě události na české hudební scéně. Tou jednou je pochopitelně asijský osud Karla Gotta a tou druhou Daniel Landa s Krylovými písněmi.
Být Karlem Gottem, tak se tam schválně někde schovám, nechám se prohlásit za mrtvého, a ukažte, novináři, co o mně napíšete! Prodej desek stoupne, a pak se objevím živý a zdravý s nějakým srdcervoucím příběhem a uspořádám charitativní koncert. Karel jako by snad v tom šoubyznysu vůbec nežil.
Daniel Landa, to už je jiná káva. Dostal se mi teď do rukou jeho Večer s písní Karla Kryla pro český národ na CD. Landa mě dojal, plakal jsem vzteky.
Nejdřív ke kladu nahrávky: trvá jen půl hodiny. Takže za to plus, mohlo to být horší.
"Bratříčku - zavírej vrátka, tahle písnička mluví skutečně... sama za sebe, DOBŘE ji poslouchejte!" Ano, pochopili jste správně, Landa byl i průvodcem večera. A co teprve tohle: "Ou, teď přijde smutná písnička - - - tu bych rád věnoval přímo Karlovi Krylovi, a jmenuje se Karavana mraků. Škoda, že jsem si nemohl potřást rukou s tímhletím člověkem."
Za hudebním doprovodem stojí komorní orchestr a sbor pražské Konzervatoře Jana Deyla, ale kdo je schovaný za aranžmá, to jsem se nikde nedočetl ("Hudba: Karel Kryl", to asi nebude ono). Nic proti předělávkám původní strohé kytary, třeba taková Missa to dělá více než dobře, ale tak nenápadité, zoufale nudné a trapné aranže, to musí jít člověk v světa kraj, aby je našel. Zejména sbor dopadl až karikaturně (aspoň že překrývá některé Landovy lapsy). A refrén Anděla, to měl být pokus o kontrapunkt, nebo jenom někdo špatně přepsal noty?
Landa je totiž absolutně nejistý, intonačně i textově (výpadky napovídají, že jde o nenacvičený zpěv z listu), někdy dokonce snad ani nechápe, o čem zpívá (to časté, textově neodůvodněné zdrsnění hlasu!, nesmyslné výkřiky vyznání po skončení některých písní). A tak se zvesele běhá z tóniny do tóniny, melodie se kroutí, mečí se "Salomééé", zapomíná se, že ne všechna slova jsou jed-no-sla-bič-ná, a občas jako by to spíš byl Krysař.
Asi nejkrutěji odnesl celé to nepochopení Žalm sedmdesátý první. Z žalmu, který Kryl ve svém průseriálu na Svobodné Evropě uvozuje citátem "Jen práce statečná a vytrvalá píle / pokorou zvítězí a dojde svého cíle.", si Landa neodnesl vůbec nic, ba ani ten název ("Žalm sedmdesát jedna!").
Trochu té pokory, pane Lando, co říkáte...
O komentáře již nemám zájem, děkuji za pochopení.
R.E.M.
Rockové koncerty (tedy, je to vůbec rock?) se od koncertů vážné hudby liší... řekněme v mnohém.
Koncert R.E.M. byl pěkný, ale i zbytečný. Mezi klady patří to, že jsem JE konečně viděl, a také velice efektně vyvedená scéna, včetně videoprojekce.
Na druhou stranu byl pošuk Stipe méně pošukoidní, než jsem čekal, a hlavně jsem nechytl ten drajv z živého vystoupení. Chci říct - poslouchat symfonický orchestr naživo a z nahrávky, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Poslouchat R.E.M. naživo a z nahrávky, to vyjde celkem nastejno, hraje to stejně, zpívá to stejně, zbývá už opravdu jenom to video.
Navíc protestuji proti tomu, aby Stipe zcela záměrně zpíval mou oblíbenou pasáž (totiž konec bridge) z písně Man On The Moon o kvartu výš!
Ale zpátky k tomu, jak by to také mohlo vypadat v koncertních síních. Vstupu do budovy se domůžete jen když se propletete mezi kovovými bariérami a pustí vás ochranka.
Vstupné je sjednocené do druhé nejvyšší kategorie, což je geniálně vyváženo tím, že všichni stojí, a pokud chcete být u pódia, musíte přijít hodinu a půl před začátkem.
V ceně vstupenky jsou špunty do uší.
Koncert začíná nějakým předorchestrem, který vůbec nikoho nezajímá, ale všichni tam stojí, aby si udrželi své místo v davu. (A ten maník před R.E.M. byl teda fakt jedlej.)
Pak konečně přijde orchestr, kvůli kterému tu stojíte a necháváte do sebe šťouchat od okolostojících. Dirigent vysvětlí, že orchestr zahraje skladby, které zrovna nově nacvičil, a bude je prokládat osvědčenými hity, o kterých všichni vědí, že je orchestr dobře umí.
Publikum je plné červených ohníčků a povědomé vůně v množství větším než malém. Neustále se na vás někdo snaží vylít pivo.
Dirigent prokládá písně politickou agitkou a vychvalováním místních nápojů. Postupně se vysvléká, asi je mu horko.
No dobře, asi by to byl značně nekonformní koncert. Tak tedy nechme každé straně to její a vypíchněme ten skutečný styčný bod, tu dojemnou shodu: neuvěřitelně dlouhou frontu před dámskými záchodky.
Koncert R.E.M. byl pěkný, ale i zbytečný. Mezi klady patří to, že jsem JE konečně viděl, a také velice efektně vyvedená scéna, včetně videoprojekce.
Na druhou stranu byl pošuk Stipe méně pošukoidní, než jsem čekal, a hlavně jsem nechytl ten drajv z živého vystoupení. Chci říct - poslouchat symfonický orchestr naživo a z nahrávky, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Poslouchat R.E.M. naživo a z nahrávky, to vyjde celkem nastejno, hraje to stejně, zpívá to stejně, zbývá už opravdu jenom to video.
Navíc protestuji proti tomu, aby Stipe zcela záměrně zpíval mou oblíbenou pasáž (totiž konec bridge) z písně Man On The Moon o kvartu výš!
Ale zpátky k tomu, jak by to také mohlo vypadat v koncertních síních. Vstupu do budovy se domůžete jen když se propletete mezi kovovými bariérami a pustí vás ochranka.
Vstupné je sjednocené do druhé nejvyšší kategorie, což je geniálně vyváženo tím, že všichni stojí, a pokud chcete být u pódia, musíte přijít hodinu a půl před začátkem.
V ceně vstupenky jsou špunty do uší.
Koncert začíná nějakým předorchestrem, který vůbec nikoho nezajímá, ale všichni tam stojí, aby si udrželi své místo v davu. (A ten maník před R.E.M. byl teda fakt jedlej.)
Pak konečně přijde orchestr, kvůli kterému tu stojíte a necháváte do sebe šťouchat od okolostojících. Dirigent vysvětlí, že orchestr zahraje skladby, které zrovna nově nacvičil, a bude je prokládat osvědčenými hity, o kterých všichni vědí, že je orchestr dobře umí.
Publikum je plné červených ohníčků a povědomé vůně v množství větším než malém. Neustále se na vás někdo snaží vylít pivo.
Dirigent prokládá písně politickou agitkou a vychvalováním místních nápojů. Postupně se vysvléká, asi je mu horko.
No dobře, asi by to byl značně nekonformní koncert. Tak tedy nechme každé straně to její a vypíchněme ten skutečný styčný bod, tu dojemnou shodu: neuvěřitelně dlouhou frontu před dámskými záchodky.
Subscribe to:
Posts (Atom)