Tan Dun: První císař

První opera, na které jsem nudou usnul.

Já nevím - jestli to je čínskou kulturou, kterou asi nechápu, nebo to prostě bylo jen zbytečně dlouhé... Byl jsem odhodlaný odejít o přestávce, ale nakonec jsem usoudil, že druhé dějství nemůže být tak blbé, a tak jsem vydržel a pak si to vyčítal.

Dějově jde asi o toto: Čína vznikla tak, že válku nade všemi vyhrál Čin. Ten byl kdysi ve vězení se skladatelem, kterému říká Stín, a Stín mu slíbil, že až sjednotí Čínu, složí pro nový stát hymnu. Čin je smutný, že Stína nemůže najít, pak je střih a Stín je nalezen, ale do hymny se mu nechce, protože mu Čin vypálil vesnici a zabil matku nebo tak něco. Do Stína se zamiluje princezna, Činova dcera, která po úraze nemůže chodit, svede ho, sex ji doslova postaví na nohy a Činův generál, jemuž je princezna slíbena, vytáhne meč, což je jediný náznak "organicky včleněného bojového umění" (to píšou v programu - napadá mě, že ono bojové umění tam bylo včleněno tak organicky, že jsem to nepoznal, nebo se bojovalo, když jsem zrovna spal, nebo autor programu Prvního císaře neviděl). Generál Stína nezabije, protože Stín musí co? Stín musí složit tu hymnu. Konec prvního dějství.

V druhém dějství chvilku otroci převlečení za burlaky na Volze staví zeď, pak je princezna přemlouvána, ať si nebere Stína, ale generála, no a když se už snad tři hodiny vlastně nic neděje, tak se z toho najednou stane Cimrmanova hodina pravdy. Šaman, který tam do té doby jenom houkal, oznámí, že princezna byla zavražděna generálem. Zjeví se duch princezny a zazpívá, že princezna nebyla zavražděna, ale spáchala sebevraždu. Šaman oznámí, že generál spáchal sebevraždu. Zjeví se duch generála a zazpívá, že generál nespáchal sebevraždu, ale zabil ho Stín. Nebo to možná bylo celé úplně obráceně, to je celkem jedno, prostě naživu zůstávají jenom Stín a Čin. Stín oznamuje, že hymna je hotová, načež si vlastnoručně vytrhne jazyk, a Čin ho pro jistotu probodne (a takové probodnutí, to jste ještě neviděli ani v divadle páté cenové skupiny). Čin si nechá zahrát hymnu a zjistí, že byl ošálen, protože to není hymna, kterou chtěl, je to píseň otroků stavějících zeď. A to je asi nejkrásnější moment celé opery - jednak hudebním zpracováním, a pak taky tím, že už je konec.

České titulky byly jako obvykle u přenosů z Met prapodivně posunuté, to už jsem si zvykl. Největší povyražení ale poskytoval Plácido Domingo jako císař Čin. Strašně legračně šilhal po dirigentovi, a nepamatoval si text. Což o to, nápověda mu vždycky pomohla, ale byla velice dobře slyšet.

Inu, není každý den posvícení.

Vzkříšení České filharmonie

Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll "Vzkříšení". Česká filharmonie s Manfredem Honeckem 5. září a se Zdeňkem Mácalem 8. května.

Některé dramaturgické nápady asi nikdy nepochopím - třeba proč hraje Česká filharmonie tutéž symfonii v květnu a pak hned v září (s jiným dirigentem, jinými sólistkami, tímtéž sborem). Ale srovnání to bylo zajímavé!

Honeck byl vypjatější, extrémnější, ale cesta do jiného světa se nekonala. Po Mácalovi jsem šel domů a říkal jsem si - dnes jsem neslyšel Českou filharmonii, dnes jsem slyšel Mahlera. Teď ve čtvrtek jsem po koncertě jenom přemýšlel, čím to, že se tenhle efekt nedostavil, když technicky to bylo lepší. Sólistky stály tentokrát na empoře společně se sborem, takže se z něj krásně mlhavě vynořovaly (zejména soprán Christiny Landshamerové), prostorový zvuk byl lepší, smyčce hrály jako o život, ale na té technické úrovni to ustrnulo - mrazení tentokrát nepřišlo.

Ale stejně je Vzkříšení povznášející, možná by se opravdu mělo hrát dvakrát do roka (a chodit na koncert povinně).

Ocenil jsem, že v tištěném programu se neopakuje květnový text; leč čeština paní Vlasty Reittererové tentokrát úpí:

- "Sděluje je prostřednictvím tónů pro ty, kdo chtějí rozumět."

- "Jakoby tušil, že plně pochopen bude teprve v budoucnosti."

- "Otevírá ji tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma."

A úplně nejlepší: "Jako koncertní pěvkyně si Iris Vermillion stále zachovává termínovou rezervu pro účast na provádění hudby 20. století." To si snad zaslouží cenu Evy Vítové.