Koncert roku 2008: Sir John Eliot Gardiner a Viktoria Mullová

Beethovenova Eroica a Prokofjevův houslový koncert v g moll.

Máme teprve půlku února, ale koncert roku už je tady - přijede Gardiner, hvězda mezi hvězdami.

Gardinera jsem poprvé slyšel v roce 1999 ve švýcarském Montreux. Hrál právě Eroicu, se svým Orchestre révolutionnaire et romantique, a bylo to magické od prvního akordu až po finále. Přijel jsem tehdy do Montreux vychytrale už dopoledne, zkamarádil se trochu s ředitelem orchestru, a ten mě pak pustil do zákulisí, kde jsem si mohl na chvilku půjčit Gardinerovu taktovku (no jistě, měl lepší než já, ale brzy jsem se polepšil).

Tu proslulou Osudovou v Praze, kdy někdo z žesťů zapomněl svůj nástup, jsem sice prošvihl, ale nechyběl jsem na Berliozových Letních nocích (s vynikající Finkovou), kde mi učarovala Dvořákova Polednice, a dorazil jsem i do Salcburku na Jenůfu. A teď tedy opět v Praze, opět Eroica - a já už tuhle noc nespal, natož noc před koncertem!

Mullová bude samozřejmě taky fantastická - a navíc si s Gardinerem bezvadně rozumí (Beethovenův a Mendelssohnův houslový koncert s Gardinerem a ORR vydal Philips).

Lístky na čtvrtek už asi neseženete (teď jsem se koukal, zbývá jeden poslední), na pátečním opakování je asi ještě dvacet míst volných. Jestli aspoň trochu můžete Beethovena, neměli byste chybět.

Kobajaši s Brahmsem a Dvořákem

Jsem sice abonentem jiného cyklu České filharmonie, ale nakonec jsem neodolal a koupil si lístek i na "koncert pro lidi": Brahmsovu Čtvrtou a Dvořákovu Devátou.

Devátá, "Z Nového světa", s profláknutým largem (krematoria) a finálem (reklama na pivo), o které Češi tvrdí, jak je americká (ne Z Nového světa, ale přímo Novosvětská), a Američané zase, jak je česká (touha po domově!).

Kobajaši prý vždycky vymáčkne z České filharmonie to lepší. Já jej minulý týden slyšel a viděl poprvé, a nesmírně mě bavil. Dirigoval bez partitury, do hudebního proudu se nořil a plaval v něm (čubičku), funěl, sípal, okřikoval housle... Nejkrásnější momenty ale byly jako vždy, když to hrálo "samo" a dirigent se jenom díval...

Brahmsovu čtvrtou symfonii mám hodně rád, a snad až teď jsem ji slyšel živě. Filharmonie byla akurátní, úvodní smyčce perfektní. Kobajaši ale spěchal (i ve Dvořákovi). To je ale známá věc, že čím víc sladbu znáte, tím pomaleji ji chcete slyšet.

Vybavil jsem si, že před deseti lety mě Brahms nudil. Dneska mu tleskám. A taky, že už je na světě nahrávka Čtvrté s Alsopovou, a nějakým nedopatřením ji ještě nemám. Napravit!

Co k Dvořákovi? Přišlo mi to příliš masivní, s příliš hlasitým pianem. Při prvním tónech mi ale přešel mráz po zádech, byl to jiný zvuk než v Brahmsovi, byla v tom ta jistota filharmoniků, že tohle prostě zahrát umí, a že to umí velmi dobře.

Nečekaná byla japonská kultura: Kobajaši se před začátkem každé věty orchestru uklonil (před largem pomalu, před allegrem rychle), a při děkovačce zalezl do orchestru, každému děkoval, a každý nástroj dal děkovat zvlášť. Violisté z toho byli trochu nesví.