Richard Klíčník o koncertu Dagmar Peckové

Eva Vítová to ještě není, ale nakročeno má pěkně.

Článek Čtyři árie Peckové nadchly Rudolfinum se objevil na Aktuálně.cz. Pozor, následující citace mohou být drastické.

"Dramaturgie večera byla propracována nejen nápaditě, ale též vtipně."

"Úvod se jí povedl stejně jako celý koncert, svým plným mezzosopránem rozezněla celou Dvořákovu síň a její uhrančivý dramatický hlas jakoby přikoval posluchače k sedadlům."

"... musíme uvést výkon dirigenta a pianisty Vojtěcha Spurného, který nejen že měl látku skvěle nastudovánu, ale hrál i dirigoval s láskou a zaujetím, což koncertu dodalo další rozměr..."

".. Nancy Storaceové, ... která tuto árii zpívala jakoby na rozloučenou. Pecková se v ní sice loučila jen na dobu trvání přestávky, ale i tak za svůj výkon sklidila bouřlivý potlesk."

"Nevíme, jak velké ovace sklízela Josefína, ale dá se předpokládat, že ne menší než Dagmar, které dali pražští posluchači znát, že její Pražané jí skutečně rozumějí."

"... jeho dramatičnost ... ohromila posluchače v samém závěru."

Pecková si prý koncert vychutnala, a mně se zdá, že si svůj článek, propracovaný nejen nápaditě, ale též vtipně, vychutnal i Richard Klíčník.

Mimochodem, čím to, že mi použití samotného křestního jména přijde u Josefíny neutrální, snad i normální, a u Dagmar až vulgární?

Brikcius na prádle

Další akce, kterou nestihnu.

Dnes od 19.00 v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle (Říční 6, Praha 1).

V rámci Dnů poezie (už sedmý ročník!) bude farář Jan Židlický recitovat básně Anny Brikciové, a k tomu bude její bratr František hrát na violoncello skladby jejich matky, Ireny Kosíkové. Prostě takový rodinný podnik.

Já to bohužel nestihnu, ale vy určitě přijďte. Jo a bacha, bude zima.

Bill Frisell

A z nicoty vznikl tón a z tónu The Beatles.

Možná jste si všimli, že hrajeme Beatles, řekl Bill Frisell po čtvrté písničce. A doufám, pokračoval, že je máte rádi. My je rádi máme a nic jiného tu hrát nebudeme.

A kecal, protože hráli i Lennona.

Jiří Starý ke koncertu napsal tenhle blábol: "Společný recitál [...] slibuje zcela mimořádný posluchačský zážitek.Máme se tudíž rozhodně na co těšit, a to je jen a jen dobře." Na to se dá říct jen jediné: Uááá!

Ne že by to nebylo zajímavé, kromě Julie se každá píseň začala líhnout z různě položených tónů, až se konečně po několika minutách v náznaku ozval hlavní motiff a pak se začalo zvesela hrát a přehrálo se to mnohokrát, refrén do omrzení.

Aranže nebyly stupidní, i když čisté vokály v houslích příliš připomínaly sladkobolné Filharmonici Play The Beatles a Jenny Scheinmanová (chudinka prý byla opakovaně vyhlášena jako Vycházející hvězda, to naštve) se prostě musela nudit. Ale nic nového mi to nepřineslo, a zemitost původních verzí mám pořád radši.

Bylo to klidné, utahané, legrační a v pokusech o drsnost (Please Please Me) komické. I já se občas musel smát.

Já vím, Frisell je mág a bůh. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že kdybych tenhle koncert neslyšel, o nic bych nepřišel. A to je jen a jen dobře.

O tomtéž: Tomáš Turek, Adbar