Bill Frisell

A z nicoty vznikl tón a z tónu The Beatles.

Možná jste si všimli, že hrajeme Beatles, řekl Bill Frisell po čtvrté písničce. A doufám, pokračoval, že je máte rádi. My je rádi máme a nic jiného tu hrát nebudeme.

A kecal, protože hráli i Lennona.

Jiří Starý ke koncertu napsal tenhle blábol: "Společný recitál [...] slibuje zcela mimořádný posluchačský zážitek.Máme se tudíž rozhodně na co těšit, a to je jen a jen dobře." Na to se dá říct jen jediné: Uááá!

Ne že by to nebylo zajímavé, kromě Julie se každá píseň začala líhnout z různě položených tónů, až se konečně po několika minutách v náznaku ozval hlavní motiff a pak se začalo zvesela hrát a přehrálo se to mnohokrát, refrén do omrzení.

Aranže nebyly stupidní, i když čisté vokály v houslích příliš připomínaly sladkobolné Filharmonici Play The Beatles a Jenny Scheinmanová (chudinka prý byla opakovaně vyhlášena jako Vycházející hvězda, to naštve) se prostě musela nudit. Ale nic nového mi to nepřineslo, a zemitost původních verzí mám pořád radši.

Bylo to klidné, utahané, legrační a v pokusech o drsnost (Please Please Me) komické. I já se občas musel smát.

Já vím, Frisell je mág a bůh. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že kdybych tenhle koncert neslyšel, o nic bych nepřišel. A to je jen a jen dobře.

O tomtéž: Tomáš Turek, Adbar