Arvo Pärt: Tabula rasa (3/6)

Tutti, concertino solo a generální pauzy.

Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.

Tutti

Tutti je celé ve 4/4 taktu, začíná vždy čtvrťovým tepem v orchestru (audio), kde jsou kontrapunkticky exponovány nejdříve pouze tóny a moll kvintakordu, ke kterým se v každé další variaci přidávají po dvou tónech diatonické řady a moll (od a nahoru a dolů):

(audio)

V poslední variaci už je zahrána celá stupnice (notový příklad je včetně ukázky hlasu tintinnabuli):

(audio)

Tento melodický postup se týká pouze první skupiny prvních houslí (jsou dělené), druhých houslí a violoncella. K nim se do dvojice přidávají postupně druhá část prvních houslí, violy a kontrabasy, které až na výjimky hrají kontrapunkty z tónů tónického kvintakordu – tedy hlasy tintinnabuli.

Pärt označuje melodie jako hříchy a tintinnabuli jako jejich odpuštění. Dvojice melodického a tintinnabuli hlasu sestupují kánonicky celým orchestrem vždy s odstupem dvou dob. Po tomto sestupu následuje v rámci orchestru part kontrabasu (tentokrát jako tintinnabuli hlas – tep na tónu a) a následně obrácený kánon směrem nahoru.

Část končí tak, jak začala, a melodický hlas z prvních houslí orchestru přejde do houslí solo I, do části concertino solo.

V následující tabulce je přehledně naznačeno uspořádání melodií (M) a hlasu tintinnabuli (T) v jednotlivých variacích. Spodní dva řádky ukazují, jakým způsobem se rozšiřuje melodie:

číslo variace I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII.
vl. I
M
M
M
M
M
M
M
M
vl. I
T
T
T
T
T
T
T
T
vl. II
M
M
M
M
M
M
M
M
vle.
T
T
T
T
T
T
T
T
vc.
M
M
M
M
M
M
M
M
cb.
T
M
T
M
T
M
T
M
tóny M, které se přidávají k základnímu a
vzestupně
-
h
h, c
h, c,d
h, c, d, e
h, c, d, e, f
h, c, d, e, f, g
h, c, d, e, f, g, a
sestupně
-
g
g, f
g, f, e
g, f, e, d
g, f, e, d, c
g, f, e, d, c, h
g, f, e, d, c, h, a


Nad tímto orchestrálním podkladem (čtvrťový tep) je vyklenuta melodie sólových houslí, která graduje tentokrát nejen dynamicky (v rámci variací), ale především rytmicky (a to přímo v rámci jedné variace); nejdříve je rytmus převážně
(audio)
pak nastupuje triolová figurace (audio) a nakonec figurace v šestnáctinách (audio).

Tyto úseky si oba sólové nástroje mezi sebou vzájemně předávají, přičemž hlas, který zrovna nehraje, doplňuje melodii v hlavnim partu čtvrťovou pulsací v hlasech tintinnabuli spolu s orchestrem.

Concertino solo

Concertino solo je v 6/4 taktu, v každé liché variaci je navíc jeden úvodní 5/4 takt. Jeden ze sólových nástrojů zde opakuje melodii ripiena (posledním nástrojem, který v orchestrální části variace hraje tuto melodii – rozrůstající se stupnici a moll – jsou první housle).

Až na sedmou variaci, kdy tuto melodii hrají oboje sólové housle unisono, je melodie přednášena pouze jedním sólistou za doprovodného hlasu tintinnabuli v preparovaném klavíru. V osmé variaci nastupuje místo sólové části variace kadence.

Generální pauzy

Slouží jako předěly jednotlivých variací v gradační části první věty. Jsou notovány v půlovém taktu. Počet dob je každou variací o dvě menší – tedy nepřímo úměrný nárůstu dob v plochách hudby. V souladu s výkladem Paula Hilliera vnímám tento díl jako závěrečný díl každé variace. Odpovídá tomu nejen číslování jednotlivých variací v partituře, ale struktura každé variace tak dostává logický tvar sestupné tendence (tutti – soli – G.P.).

píše Kateřina Koutná

předchozí díl: Ludus. Gradace.
další díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.

Arvo Pärt: Tabula rasa (2/6)

Ludus. Gradace.

Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.

Ludus. Gradace

V první větě se střídají tutti (smyčcový orchestr a klavír) a concertino solo (dvoje housle). Věta je opsáním jednoho velkého oblouku vystavěného zcela za účelem vygradování. Celá je v a moll a plně odpovídá zásadám Tintinnabuli; významné jsou tu (až na jednu výjimku v codě) pouze tóny tónického kvintakordu a moll.

Ludus můžeme rozdělit na tři základní části; první si pracovně můžeme označit jako gradaci. V té leží těžiště první věty. Druhou část tvoří kadence, kterou charakterizuje klesající tendence a vypjatý výraz. Pro codu, třetí a závěrečnou část první věty, je charakteristický harmonický oblouk směřující od harmonického zahušťování k postupné krystalizaci vedoucí zpět k tónickému kvintakordu a moll, kterým věta končí.

Gradace je též nejrozsáhlejší (8 částí, 818 dob); kadence (88 dob) a coda (102 dob) zaujímají dohromady asi pětinovou délku věty. Během těchto třech částí postupně skladba narůstá v několika rovinách:

- melodicky (prodlužování úseků „hudby“, přidávání jednotlivých tónů diatonické řady),
- harmonicky (především v codě),
- rytmicky (sólový hlas v gradaci),
- dynamicky (od pp na počátku gradace až k fff v kadenci) a
- výrazově (od šestnáct dob trvajícího ticha v prvním úseku gradace po vypjaté figurace v codě).

Gradace

Stěžejní část první věty. Pärt zde sebevědomě pracuje s tichem v hudbě. Nadepsána je Con moto (s pohybem), ¼ = cca 120. Skládá se z osmi dílů, které v souladu s výkladem Paula Hilliera budiž nazvány variacemi. Variace mají vždy stejnou strukturu a průběh, pouze se stupňují ve smyslu dynamickém a v poměru ticha/hudby, a to na přísném principu číselných vztahů.

Je až s podivem, jak takto do detailu racionálně vykonstruovaná hudba působí emocionálně. Slovy Arvo Pärta: „Vše na světě je numericky uspořádáno tak, nebo onak. Pravidla jsou definována všude – musí to tak být. Ale na druhou stranu tato matematická pravidla nesmějí být nejdůležitější součástí hudby. Musí být jednoduchá, jsou pouhou kostrou nebo osnovou.“

Každá ze sedmi variací (osmá přechází v kadenci) gradačního dílu má tři složky, které směřují od hudby k tichu: tutti, concertino solo a generální pauzu (G.P.).

První dvě složky se algoritmicky rozšiřují na úkor délky G.P., což značí jednu úroveň gradace.

píše Kateřina Koutná

předchozí díl: Úvod
další díl: Tutti, concertino solo a generální pauza.

Arvo Pärt: Tabula rasa (1/6)

Úvod.

Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.

Arvo Pärt patří mezi celosvětově známé postavy vážné hudby. Narodil se roku 1935 v Estonsku, kde byl uznáván jako plodný autor filmové hudby, ale zároveň podrobován cenzuře ve své volné tvorbě, což ho dohnalo v roce 1980 k emigraci. Dodnes žije a tvoří v Německu.

Po prvních pokusech v neoklasickém stylu (ještě za studií na konzervatoři v Talinu) byl prvním estonským skladatelem, jenž užil seriální kompoziční techniky (Nekrolog, 1960). Obdobně jako na počátku šedesátých let v Československu a v celém východním bloku jsou i Pärtova šedesátá léta spojena s usilovným hledáním nového vyjadřovacího jazyka.

Záhy po serialistickém období pro sebe objevuje princip koláže (Collage sur B.A.C.H., 1964). V dlouhé pauze mezi lety 1971-1976, kdy téměř přestal komponovat, intenzivně studuje gregoriánský chorál, středověkou heterofonii, renesanční polyfonii, a ve svém vlastním hudebním jazyce tuto zkušenost přetavuje do tzv. stylu Tintinnabuli (latinsky zvonky, orig. Tintinnabulation).

Pärt říká: „...vše, co je nepodstatné, odpadá... Zjistil jsem, že stačí, když se krásně zahraje jenom jediná nota... Vytvořil jsem nejprimitivnější materiál – s triádou, s jednou specifickou tonalitou. Tři noty triády jsou jako zvony. Proto tomu říkám Tintinnabuli... je to útěk do dobrovolné chudoby.“

Askeze je Pärtovi blízká i v osobním životě, nějaký čas dokonce trávil v klášteře. Tato radikální změna ve způsobu vyjadřování nebyla v rámci hudebního světa 70. let ojedinělá, jiným způsobem se o „novou jednoduchost“ pokoušeli i další skladatelé (např. Górecki nebo již dříve minimalismus v Americe). Tímto předělem nastoupila do evropského hudebního prostoru postmoderna.

Tabula rasa, dvojkoncert pro dvoje housle, smyčcový orchestr a preparovaný klavír, je vedle Fratres nejznámějším dílem tohoto asketického období. Byla napsána roku 1977, dedikace patří houslistům Tatjaně Gridenkové a Gidonu Kremerovi a dirigentovi Erimu Klasovi.

Tento dvojkoncert má dvě kontrastní věty. První, Ludus v a moll, začíná nejvyšším a4 v houslích a graduje, druhá, Silentium, celá v d moll a dvakrát delší než věta prvá, celou dobu postupně klesá až k nejnižšímu E1 kontrabasů a rozplyne se v tichu. Ludus je psáno ve formě concerta grossa, forma Silentia směřuje k postupnému rušení, destrukci hudby.

píše Kateřina Koutná
další díl: Ludus. Gradace.