Patetická symfonie

Minulou sobotu jsem strávil s tou otřesnou německou televizí, a tak jsem se teď pro změnu uchýlil k něčemu vzrušujícímu. Díval jsem se na Hodinu tance a lásky, kde hráli kousek Labutího jezera, a od něho už byl jen kousek k šesté symfonii stejného autora.

Poslední symfonie Petra Iljiče Čajkovského, zvaná Patetická, je známé a populární dílo. Když jsem ji kdysi slyšel poprvé, pamatuji si, jak jsem byl překvapen, s kolika motivy už jsem seznámen z dřívějška — snad z filmů, nevím. Přišla mi tak nějak povědomá.



Pohledem do svého katalogu (jistěže mám katalog, neboť jsem pořádný) jsem zjistil, že mám pět nahrávek Šesté a že by tedy bylo na čase je řádně prozkoumat a zjistit, která mi nejvíc vyhovuje. Začal jsem Wilhelmem Furtwänglerem s Berlíňáky z roku 1938. To je taková až bych řekl referenční nahrávka. Pak jsem si poslechl týž orchestr opět s W. F., ale tentokrát z roku 1951. Technický záznam pochopitelně lepší, ale překvapivě byly obě nahrávky téměř totožné výrazově i tempově. Obě znějí stejně řízně, vojensky, jen v té starší jsou smyčce ostřejší a v té novější kotle silnější, takže je taková víc zatemněná.

Pak přišel na řadu Václav Talich s Českou filharmonií, rok 1953. Najednou jsem se dostal do zcela jiného světa. Nahrávka je mnohem měkčí, lyričtější, občas se téměř zastaví — ale je to jenom zdání, tempově pochopitelně v pořádku. Už v tom není nic vojenského, je to zpěvné, pomalé věty jsou rychlejší než u Furtwänglera, volba rychlých temp obdobná, ale třeba v závěru třetí věty výrazově odlišná: Furtwängler je majestátný, Talich spíše radostný.

Zpátky k Berlínským filharmonikům, tentokrát s Herbertem von Karajanem. Jako že mi často Karajan nesedne (třeba mladší Beethovenovy nahrávky), tohle bylo úplně to pravé! Mutiho už jsem ani nepouštěl... V porovnání s Furtwänglerem (a narozdíl od Talicha) má pomalé věty stejně rychlé, ale rychlé jsou rychlejší, erupce zvukových mas, a přitom pořád tak ladné jako ČF, jen vášnivější. Tentokrát to Karajan vyhrál. Promiňte, Václave.

Doporučená nahrávka:

Petr Iljič Čajkovský: Symfonie č. 6 h moll, Patetická
Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan, DG, natočeno 1964

Vanessa Mae

Čínská houslistka. Je jí pětadvacet, někdo ji obdivuje, jiným pije krev...

To všechno kvůli tomu, že jistým fikaným způsobem kombinuje klasiku s popem. Můžete si říkat, že je to trestuhodné, že je to komerční, ale těžko můžete Vanessu označit za někoho podpůrměrného.



Jistě, její cédéčko s Čajkovským a Beethovenem (houslové koncerty) bych si nekoupil, ale vždyť ona ho natočila ve svých třinácti letech! A bylo to už její třetí cédéčko...

Vanessu Mae neposlouchám. Slyšel jsem před několika lety několik jejích alb (Storm, China Girl) a pak jsem se pohyboval trochu jiným směrem (možná osvětlím jindy). Možná bych se k ní měl vrátit. Přinejmenším by mě zajímalo, jak natočila Vivaldiho. Neočekávám žádný zázrak, Mutter to asi nebude, ale přesto by to mohlo být příjemné překvapení.

Nemám rád řeči o tom, jak crossovery přetáhnou mládež k vážné hudbě. Nebojím se o mládež ani o hudbu. Vanessa Mae si prostě našla svůj styl, je v něm dobrá, úspěšná a kvalitní. Což mi připomnělo, že nové album slaďoučké Sarah Brightman je prý docela ostuda...

Ceny ECHO Klassik 2003

Jistě toužíte zvědět, kdo tyhle ceny letos získal, že?

Umělcem roku byl vyhlášen dirigent Nikolaus Harnoncourt. Instrumentalistkou roku klarinetistka Sabine Meyer.



Z nahrávek byly oceněny Furtwänglerova 2. symfonie (Daniel Barenboim, Chicago Symphony Orchestra) a Beethovenův houslový koncert (Anne-Sophie Mutter, Kurt Masur, NYP).

Dirigentem roku se stal (no hádejte kdo asi, když jde o německé ceny) Simon Rattle.