Riley konečně trefil do černého

Moderní hudba našla dalšího příznivce.


Když jsem se začal vážné hudbě vážně věnovat, a to bylo, jestli dobře počítám, někdy v roce 1997, bylo mi jasné, že se v tak rozsáhlém prostoru nemohu pohybovat chaoticky. Tak jsem tedy začal rokem 1800, postupoval kupředu, a občas se maličko vrátil.

Janáček, Mahler, Prokofjev, kde by se vzalo, to jsem neposlouchal. Ale říkal jsem si, že se k nim dostanu - a dostal jsem se. A začal jsem objevovat ten kouzelný svět 20. století, nejdřív jen té první poloviny, a pak jsem se prokousával až do současnosti.

Jenomže - i když mě něco zaujalo, i když se mi něco dokonce trochu líbilo, nikdy v tom nebyla ta vášeň, jako když jsem poprvé slyšel Beethovenu Eroicu. Možná už to ta dnešní hudba nemá, říkal jsem si.

A tento týden jsem si pustil Requiem za Adama od Terryho Rileyho, z roku 1998. A stalo se mi to, že jsem si to začal prozpěvovat a pouštět pořád a pořád dokola... bingo! Vášeň se dostavila.

A tak nad tím přemýšlím: Jak to, že jsem teď nadšený něčím, co by se mi před rokem možná líbilo, čemu bych před dvěma lety naslouchal s trochu kyselým úsměvem (a pokyvoval při tom zadumaně hlavou), co bych před třemi lety odsoudil jako skladbu podobného rázu, které na elektronických klávesách skládá Ross v Přátelích?

Bavil jsem se o tom, jak posloucháme hudbu a proč se nám něco líbí a něco nelíbí, kdysi s docentem Zdeňkem Hedrlínem. On se tvářil, že to ví, já se tvářil, že mu to věřím, moc z toho nakonec nebylo. Ale jistou teorii mám.

Domnívám se, že jsem se prostě rozhodl, že se mi to líbit bude. Prostě mi to při prvních taktech kdesi v mozku seplo a řeklo: Hele, mladej, z tohodle teď budeš úplně odvázanej.

Zdá se vám to nepravděpodobné? S tou Eroicou to ale přeci bylo totéž...

Bravissimo III/2

První kolo ještě probíhá, ale druhá soutěžní otázka už je tu.

K dnešní otázce mě inspiroval výrok skladatele Vladimíra Franze:

"Kdybych si Bídníky zahrál v klavírním výtahu, tak to nestačí ani k večerníčku."

Pravdou je, že "klavírní myšlení" se v symfonické tvorbě uplatňovalo velmi dlouho a k symfoniím se dělaly klavírní či komorní transkripce. Až přišel jeden skladatel, který tomuto pojetí vyhlásil válku, a přestože ještě finále své čtvrté symfonie na klavír zahrál, skládal pak skutečně symfonicky, polyfonicky, s neklavírními harmoniemi.

Otázka: O jakého skladatele jde?

Bonus: Který skladatel byl znám též svými obdivuhodnými klavírními transkripcemi cizích symfonických děl?

Své odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 25. října 2004.

Prodlužuji termín

Kvůli mým problémům s mailem můžete na první kolo soutěže Bravissimo odpovídat až do pondělí 18. října.

Magdalena Kožená je Umělkyní roku

Oskaři klasické hudby byli uděleni.


Dnes byly vyhlášeny ceny časopisu Gramophone pro rok 2004.

Nahrávka roku
Mozart Le nozze di Figaro

Concerto Köln / René Jacobs


Umělec roku
Magdalena Kožená


Nejlepší koncertní nahrávka

Grieg. Schumann Piano Concertos

Leif Ove Andsnes; Berlin Philharmonic Orchestra / Mariss Jansons


Nejlepší orchestrální nahrávka
Bax The Symphonies

BBC Philharmonic / Vernon Handley

Kompletní přehled udělených cen naleznete zde.