Devátá, "Z Nového světa", s profláknutým largem (krematoria) a finálem (reklama na pivo), o které Češi tvrdí, jak je americká (ne Z Nového světa, ale přímo Novosvětská), a Američané zase, jak je česká (touha po domově!).
Kobajaši prý vždycky vymáčkne z České filharmonie to lepší. Já jej minulý týden slyšel a viděl poprvé, a nesmírně mě bavil. Dirigoval bez partitury, do hudebního proudu se nořil a plaval v něm (čubičku), funěl, sípal, okřikoval housle... Nejkrásnější momenty ale byly jako vždy, když to hrálo "samo" a dirigent se jenom díval...
Brahmsovu čtvrtou symfonii mám hodně rád, a snad až teď jsem ji slyšel živě. Filharmonie byla akurátní, úvodní smyčce perfektní. Kobajaši ale spěchal (i ve Dvořákovi). To je ale známá věc, že čím víc sladbu znáte, tím pomaleji ji chcete slyšet.
Vybavil jsem si, že před deseti lety mě Brahms nudil. Dneska mu tleskám. A taky, že už je na světě nahrávka Čtvrté s Alsopovou, a nějakým nedopatřením ji ještě nemám. Napravit!
Co k Dvořákovi? Přišlo mi to příliš masivní, s příliš hlasitým pianem. Při prvním tónech mi ale přešel mráz po zádech, byl to jiný zvuk než v Brahmsovi, byla v tom ta jistota filharmoniků, že tohle prostě zahrát umí, a že to umí velmi dobře.
Nečekaná byla japonská kultura: Kobajaši se před začátkem každé věty orchestru uklonil (před largem pomalu, před allegrem rychle), a při děkovačce zalezl do orchestru, každému děkoval, a každý nástroj dal děkovat zvlášť. Violisté z toho byli trochu nesví.
ReplyDeletezajimavy blog