Vzkříšení České filharmonie

Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll "Vzkříšení". Česká filharmonie s Manfredem Honeckem 5. září a se Zdeňkem Mácalem 8. května.

Některé dramaturgické nápady asi nikdy nepochopím - třeba proč hraje Česká filharmonie tutéž symfonii v květnu a pak hned v září (s jiným dirigentem, jinými sólistkami, tímtéž sborem). Ale srovnání to bylo zajímavé!

Honeck byl vypjatější, extrémnější, ale cesta do jiného světa se nekonala. Po Mácalovi jsem šel domů a říkal jsem si - dnes jsem neslyšel Českou filharmonii, dnes jsem slyšel Mahlera. Teď ve čtvrtek jsem po koncertě jenom přemýšlel, čím to, že se tenhle efekt nedostavil, když technicky to bylo lepší. Sólistky stály tentokrát na empoře společně se sborem, takže se z něj krásně mlhavě vynořovaly (zejména soprán Christiny Landshamerové), prostorový zvuk byl lepší, smyčce hrály jako o život, ale na té technické úrovni to ustrnulo - mrazení tentokrát nepřišlo.

Ale stejně je Vzkříšení povznášející, možná by se opravdu mělo hrát dvakrát do roka (a chodit na koncert povinně).

Ocenil jsem, že v tištěném programu se neopakuje květnový text; leč čeština paní Vlasty Reittererové tentokrát úpí:

- "Sděluje je prostřednictvím tónů pro ty, kdo chtějí rozumět."

- "Jakoby tušil, že plně pochopen bude teprve v budoucnosti."

- "Otevírá ji tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma."

A úplně nejlepší: "Jako koncertní pěvkyně si Iris Vermillion stále zachovává termínovou rezervu pro účast na provádění hudby 20. století." To si snad zaslouží cenu Evy Vítové.