Šest monologů a Leningradská

Orchestre de la Suisse Romande, Jurij Simonov a Gilles Cachemaille.

Six monologues de Jedermann pro baryton a orchestr od Franka Martina na mě zapůsobilo velmi silně. Zpíval Gilles Cachemaille (mimochodem také Švýcar, stejně jako Martin) a opravdu to bylo výtečné. Mám sice slabost pro písňové cykly, ale tohle by se mi líbilo, i kdyby mě písně vůbec nezajímaly.

Bohužel, koncert byl nahráván a technici to tentokrát nějak nezvládli. Kousek od mého sedadla, tj. hned vedle xylofonisty a tympánisty byl puštěný odposlech zpěvu. Dost nahlas. Takže orchestr jsem slyšel normálně a zpěv reprodukovaně, navíc zesílený, až to v odposlechu chrchlalo. Chudáci hudebníci vůbec nebyli schopni se soustředit na svůj part, v pauzách se to snažili odpojit nebo přivolat pomoc, ale Frank Martin jim jako na potvoru moc dlouhých pauz nedopřál.

Při závěru šestého, velice niterného monologu, jeden pán vedle v lóži omdlel. Paní vedle se mu snažila pomoci, s kraválem porazila několik židlí, pán vedle mě se rozhodl jí pomoct, ale zakopl na schodech. Naštěstí to nebylo vážné, vstal, oprášil se, Cachemaille dozpíval, všichni tleskali a sledovali, co se to vlastně děje v té lóži.

Asi chápete, že když se mi to přes všechen ten mumraj kolem líbilo, tak to opravdu bylo strhující. Navíc o přestávce přišel technik a vyslechl si od tympánisty několik jadrných francouzských nadávek, které jsem ještě neznal.

Šostakovičova monstrózní Leningradská, symfonie č. 7, už ničím rušena nebyla. Jurij Simonov (proboha, vždyť on už je to starý pán, to ten čas letí) je kouzelník. Tančí, jásá, sípe, vytahuje z orchestru nejrozmanitější zvuky a místy i ztrácí důstojnost (a že je prosím jinak velmi důstojný a seriózní). Sledovat "invazi" v první větě, kdy velmi pečlivě dotváří a manipuluje se zvukem, s hlasitostí každého jednotlivého nástroje, bylo fantastické. Orchestr byl velmi přesný a zdálo se mi, že má z práce se Simonovem radost(což se třeba vůbec nedalo říct o večeru s Paavem Berglundem, o kterém jsem ještě nestačil napsat). Simonov velice dobře gradoval napětí, ve srovnání s klasickou Bernsteinovou nahrávkou začal v invazi se "zlými" tóny později (Bernstein má zlé už smyčce), a musím říct, že se mi už téměř dělalo špatně a jakmile invaze skončila, obrovsky se mi ulevilo a začal jsem zase pravidelně dýchat.

Leningradská vyžaduje velký orchestr, jenom perkusisitů bylo sedm, žestě se blýskaly, všichni se na sebe tlačili, příčné flétny neustále do někoho rýpaly - takový přeplněný autobus to byl. A autobusem se cpe nějaký bláznivý dědek, že chce vystupovat - ne, to je Jurij Simonov, který chce každému hráči osobně poděkovat. Ne že by si to nezasloužili, bylo to výtečné, bylo to senzační, bylo to dokonalé - ale už se tam opravdu nevešel.