Šostakovičova Pátá

Včera jsem byl na koncertě. A protože když o tom nenapíšu dnes, nenapíšu to už nikdy, píšu dnes. Jak prosté.

K Pinchasu Steinbergovi a Orchestre de la Suisse Romande se tentokrát přidal norský violoncellista Truls Mork, jehož o je přeškrtnuté, ale já nevím, jak to napsat.

Hrál Schumannův koncert, který mě nijak nenadchl (nemyslím provedením, spíš vůbec svou existencí). Předtím předehru a tance z Prodané nevěsty (mí francouzští téměř přátelé diskutovali o tom, co je to skočná, ale nějak jsem se zdráhal jim to osvětlit), a poté Šostakovičovu radostnou Symfonii č. 5.

Což byl jediný důvod, proč jsem na koncert nakonec dorazil. Vyrazil jsem totiž později, uvízl v zácpě, a když jsem se konečně prodral do parkoviště Uni Dufour, kde obvykle parkuju, bylo úplně plné, což mě rozčílilo, protože semafor hlásil, že tam místo je, a měl jsem sto chutí to otočit a jet domů, nebýt toho Šostakoviče, takže jsem zajel na Plainpalais, což je sice kousek, ale než se tam člověk tak různě vymotá, prostě jsem úvodní takty Prodané nevěsty nestihl.

Pátá je moje oblíbená (nemyslete si, čtvrtá taky), a koncert byl velmi vydařený. Doma mám jen nahrávku s Maximem Šostakovičem a FOK, tuším, a ta tedy příliš vydařená není. Celá je taková utlumená a nevýrazná. Živě s OSR to bylo mnohem lepší, ze smyčců bylo vyždímáno maximum, málem ani nepotřebovaly zbytek orchestru. Tympánista ze svého kufříku s paličkami vytáhl osm párů a jeden z nich byl tedy obzvláště tvrdý.

Tuto sezónu už mě čeká jenom Vadim Repin a večer plný Čajkovského. Včetně mé nejoblíbenější z jeho symfonií. Překvapivě má opět pořadové číslo pět.