Nejprve tedy Mácalova Má vlast, jen z rádia. V několika detailech příjemně překvapila, třeba první nástup violoncell a kontrabasů ve Vyšehradu, od kterého požaduji, aby byl zlý, a málokdo mi to splní. Mácalovi se to podařilo. A pauza mezi Táborem a Blaníkem nebyla, ku prospěchu věci.
Hned druhý den, 13. května, jsem šel do Rudolfina na finále dirigentské soutěže. Marzena Diakunová mě nezaujala ničím, jen jsem zjistil, že z Janáčkova Tarase Bulby se mi nejvíc líbí prostřední Smrt Ostapova. Koji Kawamoto byl legrační ve svých maximálně přehnaných gestech. Nejdřív jsem si myslel, že se tím snaží vybičovat SOČR v Enšpíglových šibalstvích k lepšímu výkonu, ale protože používal divokost a rozmáchlost i při děkovačce, asi to bude mít v krvi. Krzysztofa Urbanskiho jsem znal už z prvního kola. Vylosoval si efektní závěr, Ptáka ohniváka, zase se zakláněl a tak vůbec, a konec maličko uspěchal, takže ubral na majestátnosti (mimochodem, teď právě poslouchám Brahmsovu Slavnostní akademickou předehru, Alsopová s LPO - naprosto ukázková skladba na střídání temp a majestátních nálad). Na vyhlášení výsledků se mi nechtělo čekat, takže až v blízké hospůdce jsem se dozvěděl, že "Šampon" Urbanski získal první cenu, Diakunová druhou a Kawamoto třetí.
15. května jsem vyrazil na Symfonický orchestr finského rozhlasu. Dirigent Sakari Oramo byl takový roztomilý chlapík, žádná vrozená důstojnost, ale zvuk měl orchestr parádní. Schumannovu čtvrtou symfonii jsem slyšel naživo poprvé a pochvalně jsem mručel. Pak přišla Ofélie, tedy Anu Komsiová, skutečně v převleku, aby zazpívala árii z Thomasova Hamleta. Koloraturní sopránymě netankují, ale exhibice to byla vydařená. Po přestávce přišla v šíleném převleku šéfa tajné policie z Ligetiho opery Le Grand Macabre, a to byla teprve legrace, zpíval i orchestr, ba i dirigent i na zpěvačku rozkřičel, a ve finále se do toho oba opřeli natolik, že Oramo Komsiové málem vykloubil ruku. Na závěr jsem si opět poslechl Tarase Bulbu (to se dramaturgii moc nevydařilo), a mám z toho zajímavý postřeh: Varhany v Rudolfinu hrají v porovnání s těmi v Obecním domě jako hammondky. Při přídavku vypadla dirigentovi z ruky taktovka a zaútočila na houslistku ve třetí řadě. Kolem toho chlapíka není radno se pohybovat.
O den později hráli Fini ještě jednou, v první části Sibelia, v druhé Francouze, ale to už jsem byl příliš unavený a šel domů. Byl bych na koncert nešel vůbe, kdyby nebyl ohlášen záskok pro Sibeliův houslový koncert. Alina Pogostkinová umí tenhle koncert nejlíp na světě, s orchestrem je sehraná, takže by byla škoda to neslyšet. Zvuk byl nadmíru luxusní a krásný, na Rusku nesmírně subtilní. Přesto se mi nepodařilo získat k Sibeliovi nějaký výraznější vztah. Škoda (moje).
Pak jsem měl delší pauzu a vyrazil jsem až 24. května na Michaela Tilsona Thomase - ale o tom až příště.
