Česká filharmonie. Vasilij Petrenko. Pražské jaro, Obecní dům, 12. května 2012.
Poslouchám Vltavu, což obnáší přetrpět neuvěřitelné kecy Vojtěcha Babky.
Petrenkova interpretace překvapila v několika ohledech: Nezpomalil závěrečné trombóny v Šárce: tak to obvykle dělávají zahraniční dirigenti. Často odmítal jít do změkčilého lyrična: to Filharmonie umí, takže to musel být jeho úmysl. Zejména v Blaníku (ale třeba ani ve Vltavě) neudržel život ve větších zvukových plochách: což je divné, protože s Liverpoolem mu takové věci jdou.
Ze židle jsem málem spadnul při začátku Tábora. Postupem času (ehm, půl hodiny po skončení koncertu) se přikláním k tomu, že šlo spíš o chybu internetového streamu. Pokud ne, tak se tam stalo něco hodně špatného – fagot zapomněl nasadit.
Nejvydařenější byly luhy a háje. Někdo v sále dokonce tleskal; já bych tleskal taky. I bych si výsknul. Vůbec celá druhá část se zdála víc odvážná, explorativní. Plynulý přechod od Tábora k Blaníku samozřejmě také potěšil.
~
Rychlé, při poslechu psané dojmy:
Fanfáry
Majestátnost bez subtilnosti, žádný Košler.
Hymna
Výborné, silné harfy. Kompaktní.
Vyšehrad
Úvod naopak nemajestátní, spíše volné tempo, bez patosu. Dravost ve smyčcích, silné kotle. Dekonstrukce Vyšehradu tíživá, žestě depresivní, a v té těžkosti už setrvává. Zatemnění. Báječná dynamika.
Vltava
Kiks ve flétnách, oj. Velice klasický zvuk, udržované pomalejší tempo slibuje, že přijde něco lepšího. Výborná souhra žestů, v lesním honu jsou slyšet všechny vrstvy. Svatební polka překvapivě tvrdá, odměřená. I scéně s rusalkami chybí magie. . Hlavní motiv se vrací ve výborném frázování. Geniální smyčcové ostenato ve svatojánských proudech. Finále plní, co úvod slíbil (to bylo průhledné).
Šárka
Český úvod, jen pikoly překvapily. Jízda koňmo je pojatá netradičně rychle, včetně Šárčina volání. Pikoly opět výrazné. Skvěle budované napětí, i v té rychlosti. A finále zase zpomalené; trylky v trubkách nejsou slyšet. Sólo ale nezpomalené, naopak!
Z českých luhů a hájů
Posmutnělé, zpočátku nepříliš široké. To se ale brzy mění. Báječné vystavěné. Jak byla Vltava místy strojová, tady to pluje a žije. Velké plochy a přitom je to celé velice křehké a se spoustou detailů.
Tábor
Buď jsem se přeslechl (doufám!) nebo byl začátek strašlivě nevyvedený. Pak se ale orchestr dává do kupy. Nepříliš patetické, to je možná škoda. V živějších pasážích daleko vydařenější než v úvodních chorálovinách. Cella a kontrabasy skvělé. Jde to všechno čelně do střetu; dojem otevřeného, vítězného zvuku.
Blaník
Absolutně bez pauzy! Ve zklidnění velice teskné. Pěkně hnané kupředu, rozhýbané a dobře vrstvené. Už tam není tolik napětí, je to pečlivěji organizované. Velké zvukové plochy ale jenom leží.
