Když se narodila dvojčata, zrovna jsem si pořídil box 55 disků od Mercury Living Presence – všechno senzační nahrávky z padesátých a šedesátých let, Dorati, Fennell, Hanson, Paray, dokonce i Kubelík. Říkal jsem si, že dokud si to neposlechnu celé, nebudu poslouchat (a hlavně kupovat!) nic jiného. A že to zvládnu za rok.
Na rovinu, asi to nezvládnu, sice jsem už za půlkou, ale dětem už je tady skoro deset měsíců. Nějak se do toho vecpal Giulini s The London Years, a pak se pořád vracím ke svým oblíbeným nahrávkám. Společně s každosobotními rádiovými přenosy z Metropolitní tak děti dostávají pěkně zabrat. A je načase to trochu uspořádat – neboť ne všechno se jim líbí.
Respighiho římské záležitosti slaví úspěch. Američan v Paříži a Coplandovo Rodeo také. Beethoven, Bartók, Čajkovský, překvapivě nic moc, a to ani Labutí jezero.
Zásadní záležitostí je Leroy Anderson, to je vyloženě dětská hudba. Chopin a Ravel v klavíru zaujme převelice, zejména ve tříčtvrtečním taktu. Hansona a Američany 20. století děti spíše přetrpí, a to i když sáhnu po hitech z West Side Story. Dvořák a Brahms ano, Smetana spíš ne: Z českých luhů a hájů je v pořádku, ale Libuše je vyloženě otravuje.
Přitom já vřele doporučuju: Právě jsem si pořídil verzi, kolem které jsem chodil už dlouho, ale pořád se mi do toho nechtělo – kvůli pitomému přebalu s nějakou školačkou. On je to ale Krombholc a Národní divadlo z roku 1965. Krombholc je tajný národní poklad. Na nahrávce je všechno skvěle slyšet a všemu rozumět, tempa jsou skvělá, funguje to dohromady. Beňačková i Urbanová se mi válí kdesi v krabici na půdě a už jsem je neslyšel pět let, takže to teď pořádně nesrovnám, ale Kniplová válí.
Pokud vám Libuše nepřijde dost cool, tak možná neznáte ten příběh, jak se ona chce vdávat a využije toho, že se dva bratři hádají o to, jestli dělit nebo nedělit majetek. Libuše to nenápadně dotlačí až do běda mužům, kterým žena vládne, Přemysl dá ve stínu Ó, vy lípy, zlostného Chrudoše mužně přivine na svou hruď, a pak už jsou jenom asi patnáct minut vidiny, jak český národ neskoná, a v tom se úplně ztratí, že Chrudoš měl vlastně pravdu, protože kdyby se děděný majetek nedělil, mohli jsme mít o osm století později vic velkostatkářů k rozkulačení.
Ale zpátky k dětem: Většinu hudby jsem schopen roztřídit na to, co je zajímá, a co ignorují, ale už jsme narazili na jednu věc, u které se bojí. Nejsem si vlastně jist, jestli se takhle malé děti už dokážou bát. Ale podruhé už Fantastickou pouštět nebudu.
No comments:
Post a Comment