Bocelli v Praze

Neviděl jsem ho, neslyšel jsem ho, ale co jsem se dozvěděl z "recenze", to mě trochu šokovalo...

Jaroslav Špulák na novinkách.cz se vzmohl k neuvěřitelné parodii na recenzi. Píše, že Bocelli svůj "skvělý výkon rozprostřel", to už začíná být zajímavé. Nejpve zazpíval "některé operní árie", říkáte si — jaké asi? No přece "konkrétně z děl Verdiho, Pucciniho, Rodriga a Denzi". Výborně, díky zkonkrétnění se nám počet možných árií omezil na pouhých několik set. (Naštěstí Rodrigo zas tolik oper nesložil, že.)

Ovšem pozor, pak zazněly "populární písně"! Že by Karel Svoboda? Kdepak, prý Leoncavallo a Lehár. Škoda, že nepřihodil nějaký ten popík od Schuberta.

Pak přišla "znamenitá italská sopranistka", která "příběhy jednotlivých skladeb prožívala radostnými i bolestnými grimasami". No u toho bych býval chtěl být!

A konečně jsme se dočkali "třetí osobnosti", která "svůj kumšt předvedla hned několikrát", bohužel však "v osmdesátihlavém hudebním náporu Českého národního symfonického orchestru trochu zanikala". Tady asi bylo něco špatně. Orchestr v plném složení mívá 112 členů a sólové housle v něm nesmějí zaniknout.

Na konci recenze se Špulák utrhne z řetězu: "Nutno si ovšem uvědomit, že pokud někdo signalizuje novou éru v opeře, její cestu k mládeži a masovému publiku, potom jedině on."

Pokud někdo signalizuje, tak má stát se signalizačními vlaječkami na kopci. Jinak by jej totiž mládež mohla snadno přehlédnout.

P.S. Chcete-li si přečíst skutečnou recenzi, nalistujte Luboše Stehlíka. To je pán, který se vyzná.