Kartinki

L'Orchestre de la Suisse Romande (OSR) měl včera první koncert v řadě Répertoire, kterou mám předplacenou. Hrál se Bizet, Bartók a Musorgský.

OSR je docela slavný orchestr, slavící letos 85 let od svého založení. Kromě zakladatele Ernesta Ansermeta jsou v seznamu dirigentů OSR třeba Paul Kletzki nebo Wolfgang Sawalisch. Současným šéfdirigentem OSR je Pinchas Steinberg, který také řídil včerejší koncert.



Z Bizetovy symfonie C dur mě zaujala jen legrační třetí věta. Bartókův třetí klavírní koncert (sólista Zoltan Kocsis) si s dovolením nechám do soutěže, tak si k němu zatím něco nastudujte. Kartinki v Ravelově orchestraci byly senzační, což vysvětlím vzápětí.

Rád sedávám na varhanní empoře. Krásně vidím zepředu na dirigenta a vůbec se cítím tak nějak trochu víc v zázemí orchestru. Proto jsem si objednal varhanní emporu, nebo-li fauteuil d’orgue. Netušil jsem ale, že to nebudu sedět čelem k dirigentovi, ale bokem! Ano, seděl jsem za orchestrem, ale viděl jsem z něj jen půlku. Když jsem se překlonil, viděl jsem i na dirigenta (jaké štěstí!), ale z prvních houslí jsem neměl nic. Klavír byl postaven tak, že jsem jej viděl celý, z klavíristy jsem si užil ruce a hlavu (zbytek těla byl jistě nezajímavý). Příští rok chci sedět v lóži č. 15! Odtamtud je totiž vidět všechno...

Mé místo, na které teď budu pravidelně usedat (neb je mám předplacené, jak už jsem zmínil) je hned vedle perkusí. Už chápete, čím mě Kartinki ohromily? Už někdy někdo těsně vedle vás mlátil do činel, bouchal do bubnu, zvonil na zvon – nejlépe všechno najednou? Kartinki jsou na perkuse náročné, obsluhovali je čtyři hráči, kteří obklopovali tympánistu se čtyřmi kotly. Celkem ti pánové měli víc než patnáct párů paliček, kterými mlátili do všeho kolem sebe.

Však nejenom perkusemi jsou Kartinki nabité. Žestě! Hobojistky, které seděly před pozounisty, měly zátky v uších a mezi trubkami a klarinety byla dokonce improvizovaná zvuková bariéra z plexiskla.

Zajímavé bylo ladění. Tympánista i harfistky ladili podle elektronických ladiček a ladění celého orchestru trvalo nečekaně dlouho, protože první houslista nechával přísně ladit jednotlivé sekce zvlášť.

A konečně k interiéru budovy. Dostat se na pódium bylo velmi snadné, prostě proto, že pódium bezbariérově přechází v první galerii. Divím se, že jim tam v průběhu koncertu nějaký pomatenec nevběhl... Jak jsem to tam tak zkoumal, nemohl jsem přijít na to, kudy tam dostanou to křídlo – a vida, na pódiu bylo propadliště, vyvezli ho z podzemí! Jak elegantní...