Aby bylo jasno: Včera jsem opět zamířil do Victoria Hall na koncert Orchestre de la Suisse Romande. Na programu byla nejen suita Pták ohnivák, ale také Debussyho díla. Jak známo, OSR je na Debussyho přeborník.
Tentokrát jsem z pochopitelných důvodů jel autobusem. Přiznávám, zvažoval jsem jízdu autem, ale byla taková mlha, že jsem sotva dojel z práce domů.
Autobus mě vyhodil na nějakém náměstí, já zaregistroval dvě slušně oblečené divky a rozhodl jsem se jich držet, neboť mě jistě zavedou až k Victoria Hall. Šel jsem tedy za nimi, musel jsem zpomalit, abych se nepředběhl, jenže ony ještě víc zpomalily, a pak ještě víc, až se nakonec jedna z nich na mě otočila a zeptala se: Éé, ekskyzemoá, éé ž šerš.... al...
Viktorja hal? Ž šerš osi! zvolal jsem radostně, z francouzštiny jsme přešli do angličtiny a radostně se vydali hledat koncertní sál společně, což se nám vzápětí díky mé pronikavé paměti podařilo (pamatoval jsem si totiž jméno ulice i číslo orientační).
Dirigoval Rafael Frühbeck de Burgos, který vypadá jako Nicolas a diriguje velmi podobně jako já, čímž si získal mé vřelé sympatie. Já si zase užíval všech těch kotlů a bubnů a činelů a trianglů mírou Lebesgueovou, chci říct vrchovatou. Pořád mi ale vrtalo hlavou, na co jsou tam připraveny ty dvě mycí houby?
Mycími houbami se podloží tamburínka, aby pěkně pružila při pianissimu! To jsou věci, panečku, to jsem "v zákulisí"!
Na koncertě se pochopitelně sešla celá ženevská souchotinářská smetánka, až Maestro Rafael jednou málem vzteky zlomil taktovku, když se snažil udržet impresio atmosféru mezi dvěma větami Moře, a posluchači se mu za to odvděčili půlminutovým sborovým kašlem.
Z koncertu jsem odcházel úplně ovíněn. Závěr Ptáka Ohniváka na mě působí vždy ohromně pozitivně, je to velmi povznášející — jak se ta fráze opakuje vždy silněji a slavnostněji... Prostě je mi z toho moc dobře.
Mimochodem, bylo to potřetí, co jsem slyšel Ohniváka živě, ale teprve poprvé, co jsem byl schopen název díla správně vyslovit. Aspoň k něčemu mi ty lekce francouzštiny jsou.
