Je třeba říct, že beatlesácké bezejmenné aka Bílé album pro mě bylo skutečně dlouho bezejmenné. To bylo ještě v dobách, kdy jsem neznal Mahlera. Na magneťáku, který pamatoval ještě mládí mého otce, jsem měl kotouč, který se mi moc a moc líbil. Anglicky jsem neuměl, všechny písničky se mi slévaly do jedné superdlouhé, pobroukával jsem si lůkinfrůd glesoňon a byl jsem hepy. Až časem se ukázalo, že to jsou Beatles a že to je Bílé album.
Dodnes k němu chovám jistý sentiment. A když mě v HIS Voicu vyzvali, abych si stáhnul Šedé album nějakého DJ Danger Mouse, které prý úchvatně splácal Bílé album s Černým albem od Jay-Z (což mi ale vůbec nic neříká), tak jsem si prostě stáhnul. A za chvíli jsem pochopil, že tohle není nic pro mě. Beatles na smyčce a do toho nějaké rapování, či co? Děkuju pěkně.
A pak mi to vrtalo hlavou. Vybavil jsem si ten moment, kdy jsem poprvé slyšel Revolution 9 ("number nine, number nine, number nine, eňý-á-dé-dý-to-ááá, úúú, úúú, chr-chr-šptšpt") a k šedivákovi se vrátil, pustil si tohle, onohle, popořadě i na přeskáčku...
Je to špičkově udělaná muzika. Přestože je to žánr, ve kterém se vůbec nepohybuju, nerozumím mu (a při své zaprděnosti mu asi ani rozumět nechci), přestože jsem fanoušek Beatles, tahle muzika je fakt dobrá. Každý den si ji asi pouštět nebudu, ale ostatně Mahlera si taky pouštím nejvýše třikrát týdně.
Závěrečné ponaučení a happyend: Redaktoři HIS Voicu své práci rozumí a já si HV předplatil i na tento rok.
