Riley konečně trefil do černého

Moderní hudba našla dalšího příznivce.


Když jsem se začal vážné hudbě vážně věnovat, a to bylo, jestli dobře počítám, někdy v roce 1997, bylo mi jasné, že se v tak rozsáhlém prostoru nemohu pohybovat chaoticky. Tak jsem tedy začal rokem 1800, postupoval kupředu, a občas se maličko vrátil.

Janáček, Mahler, Prokofjev, kde by se vzalo, to jsem neposlouchal. Ale říkal jsem si, že se k nim dostanu - a dostal jsem se. A začal jsem objevovat ten kouzelný svět 20. století, nejdřív jen té první poloviny, a pak jsem se prokousával až do současnosti.

Jenomže - i když mě něco zaujalo, i když se mi něco dokonce trochu líbilo, nikdy v tom nebyla ta vášeň, jako když jsem poprvé slyšel Beethovenu Eroicu. Možná už to ta dnešní hudba nemá, říkal jsem si.

A tento týden jsem si pustil Requiem za Adama od Terryho Rileyho, z roku 1998. A stalo se mi to, že jsem si to začal prozpěvovat a pouštět pořád a pořád dokola... bingo! Vášeň se dostavila.

A tak nad tím přemýšlím: Jak to, že jsem teď nadšený něčím, co by se mi před rokem možná líbilo, čemu bych před dvěma lety naslouchal s trochu kyselým úsměvem (a pokyvoval při tom zadumaně hlavou), co bych před třemi lety odsoudil jako skladbu podobného rázu, které na elektronických klávesách skládá Ross v Přátelích?

Bavil jsem se o tom, jak posloucháme hudbu a proč se nám něco líbí a něco nelíbí, kdysi s docentem Zdeňkem Hedrlínem. On se tvářil, že to ví, já se tvářil, že mu to věřím, moc z toho nakonec nebylo. Ale jistou teorii mám.

Domnívám se, že jsem se prostě rozhodl, že se mi to líbit bude. Prostě mi to při prvních taktech kdesi v mozku seplo a řeklo: Hele, mladej, z tohodle teď budeš úplně odvázanej.

Zdá se vám to nepravděpodobné? S tou Eroicou to ale přeci bylo totéž...

2 comments:



  1. U ktereho vydavatelstvi vyslo CD Terryho Rileyho Requiem za Adama? Dost mne to zaujalo, diky za tip:-)P.

    ReplyDelete