Má vlast (z tisku)

Ohlédnutí za tím, jak je úvodní koncert Pražského jara zaznamenán v tisku.

Jako první zaujme zpráva ČTK Londýnští symfonii uvedli Mou vlast pod taktovkou Davise ze středy 11. května (zprávy ČTK přebírám z ČT24). Jedná se totiž o upozornění na londýnský koncert, kde LSO Mou vlast hráli už v úterý.

ČTK tvrdí, že LSO bude devátým zahraničním orchestrem, který zahájí Pražské jaro. Druhý den už opravují devátý na správné třetí.

Následuje smršť neuvěřitelných souvětí, ve kterých každá samostatná věta je pravdivá, ale dohromady příliš smyslu nedávají. To je jeden z klíčových problémů studentů žurnalistiky: Po rešerši se jim na stole válí stole pár faktů a oni nevědí, jak je poskládat dohromady.

Takže se dozvídáme třeba: "Čeští milovníci klasické hudby budou ale moci poslouchat i londýnský koncert, protože LSO ho natáčel pro vlastní hudební edici LSO Live. Tyto nahrávky jsou k dispozici i prostřednictvím největšího internetového hudebního obchodu iTunes." To skoro nasvědčuje tomu, že už si na iTunes nahrávku můžete koupit. Škoda jen, že o dva později se vše posouvá do budoucnosti: Colin Davis natočí Mou vlast na CD.

Ale zpátky k 11. květnu: "I když Davis má na kontě díla Antonína Dvořáka či Leoše Janáčka, hudbu si vybírá podle toho, jak se mu líbí, nikoli podle národnosti. Netají se ovšem tím, že Dvořáka má rád. Ostatně Šestá symfonie tohoto skladatele je nejnovější nahrávkou LSO ve zmíněné edici LSO Live. Colin Davis má takových nahrávek za sebou od roku 1957, kdy stanul jako pomocný dirigent za pultem Skotského symfonického orchestru BBC, už dlouhou řadu."

Nechme stranou slovosled; co se snaží vyjádřit ta první věta, to mi opravdu uniká. "Takové nahrávky" je asi pouze oslí můstek. Aspoň tedy nevím o tom, že by se Davis cíleně věnoval opakovanému nahrávání Dvořákovy Šesté. A pravdou nezavání ani představa, že jako pomocný dirigent BBC SSO zakládá LSO Live.

Úterního londýnského koncertu si všímají britské deníky. Geoff Brown v Timesech mile žertuje o anglické povaze a následně i o Češích (inu, proč by český venkov nemohl být v Jižní Americe). Hodnocení hudebního provedení se věnuje jen okrajově v několika větách.

Guardian se hudbě věnuje víc, i když se Tom Service trošičku shodí svým úžasem nad tím, že byla po Šárce přestávka. Trochu víc se pak shodí v okamžiku, kdy upozorňuje na hudební provázanost Vyšehradu, Vltavy a Blaníku. Při vší úctě k Siru Colinovi, tohle je především Smetanova práce. Z trapností a lapsů se pak už recenze nevymotá.

Ve čtvrtek večer vydává ČTK zprávu Pražské jaro zahájil Londýnský symfonický orchestr, kde se jim trochu popletou časy (koncert ve skutečnosti málem ještě ani nezačal, ale ve zprávě už skončil). "Zájem o vstupenky v předprodeji, třebaže stály až 3500 korun, převyšoval nejméně dvojnásobně kapacitu sálu s více než tisícovkou míst." Jak se zjišťuje, jak moc převyšuje poptávka kapacitu, to nevím, ale mám podezření, že největší zájem byl o ty levnější lístky.

Hudební recenze na sebe nechaly čekat. V pátečních novinách vůbec nic (i když Lidovky tvrdí, že mají poslední uzávěrku o půlnoci, a koncert končil v deset - to je od novin, které se profilují jako nejvíce kulturní, ostuda, byť v sobotu vyvážená kvalitou recenze).


První (a jediné v pátek) byly Novinky: Britové hráli Mou vlast netypicky. Vladimír Říha nepříliš vhodně opakuje po ČTK "šéfdirigenta", upozorňuje, že LSO hrál českou hymnu ve stoje, a pak se dostává k tomu nejdůležitějšímu, totiž Davisovu odmítnutí Mé vlasti jako programní hudby. Koncert přišel Říhovi chladný, anglicky učesaný. Šárku nazývá selankou a jízdu Ctiradovy družiny anglickým honem na lišku. Jak na to přišel, to nevím, ale nelíbilo se mu to. Do Táboru a Blaníku ale prý "přece jenom proniklo více citu, drama i napětí". Anglická Má vlast je tedy jen "vítaný příspěvek k diskusi" (ona se tu nějaká vede?). "Ale český posluchač asi dá právě u Mé vlasti přednost přístupu, který se více přiklání k obsahu díla a jeho interpretační tradici," uzavírá Říha. Je jasné, že tím českým posluchačem je právě on.

Sobota, hodina po půlnoci. iDnes píše: Klidná síla sira Colina Davise. Jindřich Bálek, redaktor Českého rozhlasu, považuje provedení LSO za velmi uměřené až komorní . LSO "má čirý a po anglicku kultivovaný zvuk s dokonale vyrovnanou skupinou smyčců". Škoda jen, že dirigent Libor Pešek (právě ve vysílání ČRo) prohlásil, že očekávaný anglický zvuk se jaksi nedostavil, a houslemi že je zklamán. Neznám Bálka, ale Pešek bude o anglickém zvuku vědět víc, řekl bych.

Bálek narozdíl od Říhy chválí. To, co se dělo v Šárce, odbyde jako kontrastní, Vyšehrad vidí jako "panaromatický a zklidněný". Má vlast měla "svůj vnitřní naprosto klasický řád, který takto provedený dlouho neuslyšíme". Bálek končí svou recenzi úvahou nad jistou neprofesionalitou českých orchestrů.

Lidovky: Absolutní Má vlast Sira Colina. Sice poslední, ale od Luboše Stehlíka, šéfredaktora časopisu Harmonie. To důležité se říká už v titulku, Stehlík pak zmiňuje i důležité drobné odlišnosti: dynamiku, pauzu ve Vltavě. V Šárce tentokrát Davis překvapil "osobitým pojetím". Stehlík dokonce srovnává pojetí LSO s jinými zahraničními nahrávkami (na český denní tisk nevídané!).

Tolik tedy k jednotlivým recenzím. Je evidentní, že závěr Mé vlasti všechny zaujal a mile překvapil a že závěr Šárky všechny alespoň na čas rozhodil. Mrzí mě ale, že se nikdo neodvážil napsat víc. Ať už že to bylo úplně nesmyslné a strašné (vždyť já málem spadl ze židle, když jsem to slyšel), nebo aspoň náznak nějakého rozboru co a proč by to mohlo znamenat.

Nakolik jde Davis proti interpretační tradici a nakolik proti notovému záznamu? Vždyť i ten Norrington a Harnoncourt byli zcela netalichovští, a přestože zcela odlišní, tempové zpomalení tam měli oba.

Přes veškerou deklamaci absolutního (tedy neprogramového) pojetí bych jedno vysvětlení měl. To trombónové sólo není ani Vlastin pokyn k vraždění ani vítězný ryk, ale poslední poryv Šárčina milostného citu k Ctiradovi. A ten cit je dobíjen vraždícím tutti. Dává mi to tak smysl a líbí se mi to.