Začínáme s vážnou hudbou (nebo aspoň chceme začít)

Já doporučuju začít romantismem, a to Mendelssohnem. Důvody mám dva.

Je to líbivé, vlastně nevážné, chytlavé, a přesto netriviální.

A navíc jsem tím začínal já - a nijak mi to neublížilo.

Formu doporučuji symfonickou, tedy co nejmohutnější, hlasitou, a tempo rychlé. Na lyrická larga a smyčcové kvartety je vždycky dost času.

Začínat něčím před romantismem nemá cenu. Je to příliš mechanické, strohé, umělé. Nevěřím, že Beethovena není možné pochopit bez Mozarta, i když podobné názory zastávám u děl mladších.

Dokonce si myslím, že je možné ocenit neoklasicismus bez studia klasicismu. Nanejvýš se člověk tolikrát nezasměje.

Tak tedy Felix Mendelssohn-Bartholdy, třetí či čtvrtá symfonie. Pak se vrátit k Beethovenovi, který teď prožívá boom - časopis Gramophone jej má na titulce v obleku, prý Bono 19. století, jen ty brýle chybí. A Beethovenovy symfonie se teď natáčí snad všude, zkuste Haitinka s LSO nebo Vänskäeho s Minnesotským orchestrem.

To i to možno stáhnout za pakatel či zadarmo na emusic.com. A ještě lepší než cédéčko je jít na koncert. V Praze ale do Vánoc Mendelssohna ani Beethovena neseženete (já ho nenašel), tak aspoň tip na malý výlet: Beethovenovy symfonie hraje v Théâtre des Champs-Élysées Orchestr 18. století s Fransem Brüggenem. Začínají 1. prosince a když se zdržíte čtyři dny, můžete si jich poslechnout všech devět.