Soutěž Pražského jara: Dirigování

Včera a dnes probíhá první kolo soutěže v dirigování. Před Pražskou komorní filharmonií se běhěm těch dvou dnů vystřídá 31 dirigentů. Každý z nich má dvacet pět minut na to, aby se předvedl. Na programu je kousek Dona Giovanniho a Smetanova Šárka.

Na soutěži jsem se byl podívat už včera odpoledne, a pak ještě dnes ráno.

Včera jsem viděl Jana Kučeru, Krzysztofa Urbanskiho, Eliora Sharivkera a Donga Hyuka Kima (tady si nejsem vůbec jistý skloňováním, ba ani tím, co je příjmení). Kučera a Urbanski byli bezvadní, krásní a autoritářští, elitní.

Kučera sjel Mozarta téměř v kuse, s jedinou připomínkou k orchestru, ale na konci se mu ztratila zpěvačka. Šárku měl připravenou výborně, soustředil se jen na problematické pasáže a vůbec ji nepřehrál celou (začátek zahrál až na závěr, kdy mu zbylo trochu času). Ve finále Šárky ale ztratil kontakt s orchestrem. nepochytil jsem, kde přesně nastala chyba, ale orchestr dohrál dobře podle sebe, nikoli podle nesynchronního dirigenta. Hádám, že jej to může stát postup, konkurence je veliká, ale byla by to škoda.

Urbanski nastoupil ve velkém stylu. Bez partitury, z paměti odkazoval na čísla taktů, profesionálně vysvětloval, co po orchestru chce, vytýkal hráčům, když jej nesledovali. Jistě, bylo to naučené, ale jinak velmi působivé. Navíc jako jediný z těch, které jsem viděl, děkoval orchestru, a vůbec byl slušný a milý. Časové rozvržení se mu ale nepovedlo. Začal Mozartem a na Šárku mu téměř nevybyl čas.

Zbývající dva dirigenti si mě ničím nezískali a nijak nezaujali. Angličtina, dorozumívají jazyk s orchestrem, nebyla jejich nejsilnější stránkou, takže se zkoušení zvrhlo do "no ta-ta-dý-ta da-ta-ta but ta-ta-DÝ-ta DA-ta-TA!". Oba byli překvapeni, když jim vypršel čas.

Dnes ráno jsem viděl Jonathana Schiffmana, který přišel s úplně jiným přístupem: Nechal orchestr zahrát celou skladbu, a až pak něco vytýkal a pasáže opakoval. Přesto se naprosto přesně vešel do časového limitu. Na orchestru už byla znát únava (hráli totéž během dvacetičtyř hodin už po sedmnácté). Zaujalo mě, že hráli podle toho, co jim říkali dirigenti den předtím. Na druhou stranu, když Schiffman na začátku Šárky trochu zaváhal, orchestr jej směle převálcoval. Přeci jen to asi hrají častěji než on. A perkusisté to dávali najevo až neslušně. Ostatně, půlka poroty si něco četla a dirigenta moc nesledovala.

Snad třicetikilová Jakyung Year z Koree byla fascinující. Kde v té maličké ženě s dívčím obličejem našlo tolik energie? S orchestrem mluvila německy, což některé trochu vylekalo (obličeje jako by mluvily: Co říká? To je jedno, prostě to zahrajeme ještě jednou.).

Chtěl jsem na soutěž vyrazit ještě teď, ale už nějak nemám sílu.

Ti poslední vylosovaní soutěžící to musejí mít obzvláště těžké. Orchestr už je unaven, porota znuděna. Přijít s něčím neotřelým, vybudit orchestr, aby najednou začal hrát živěji, to už musí být velmi těžké.

Čekal jsem větší tempové rozdíly. Zahraniční nahrávky Šárky (Norrington, Davis) na konci zpomalují, odklánějí se od talichovské interpretační tradice. Ale na soutěži to vzali všichni svižně. Řekl bych až příliš svižně.

Holt žijeme v uspěchané době. (To byla myšlenka dne otce Fourase.)

Doplnění (19:00): Výsledek poroty nepřekvapil. Z těch, co jsem viděl, postoupili do druhého kola Kučera, Urbanski a Schiffman. Druhé kolo sledovat nestihnu, ale na třetí se už těším. Bude se hrát Pták Ohnivák, Taras Bulba a Enšpíglova šibalství.

No comments:

Post a Comment