"Veškerý fašismus je mi odporný, nejen německý fašismus. Hitler je zločinec, to je jasné. Ale Stalin také. Nazval jsem svou sedmou symfonii Leningradskou. Ale ona není jen o obleženém Leningradě. Je také o Leningradě, jenž Stalin systematicky ničil a jenž se Hitler pokouší úplně dorazit." (D. Šostakovič)
Dmitrij Šostakovič se v Leningradě narodil. Tedy - v Sankt Petěrburgu, jak se tehdy město jmenovalo (a dnes opět jmenuje). V roce 1941 bylo Šostakovičovi třicet pět let, a psal svou sedmou symfonii - Leningradskou.
Už v srpnu odmítl uprchnout z evakuovaného města, to psal první větu. Stihl ještě i druhou a třetí, v rekordním čase, a prvního října konečně odešel, neprve do Moskvy a pak do Kujbyševa, dnešní Samary, na jižním Uralu. Tam symfonii 27. prosince dokončil.
Ohlas byl ohromný, symfonie se hrála začátkem března v Samaře a koncem března už v Moskvě, koncerty byly vysílány rozhlasem, partitura byla na mikrofilmu poslána do světa. V červnu se hrála v Londýně, v červenci v New Yorku.
Devátého srpna 1942, v den, kdy měl Leningrad podle Hitlera padnout, se pak symfonie hrála právě tam. Partituru se povedlo do města propašovat, jednotlivé party musely být opsány ručně. Orchestr se postavil ze zbývajících hráčů Orchestru leningradského rozhlasu.
Koncertní sál byl nacpaný k prasknutí, publikum bylo hladové, v hadrech. Orchestru byla asi půlka. Prázdná místa po mrtvých hráčích byla pietně obsazena alespoň jejich nástroji. Šostakovičova hudba zněla ze všech ampliónů obleženým městem.
Nebyl to první koncert v těchto podmínkách, ale byl to koncert nejslavnější.
Leč neobešel by se bez hoboje. Hobojistka Xeňa Matusová však měla svůj nástroj rozbitý a musela si jej nechat spravit. Opravář hudebních nástrojů ještě žil a za opravu hoboje si řekl o kotě.
Tehdy, v létě roku 1942 v Leningradě, to bylo vydatné jídlo.
No comments:
Post a Comment