Katastrofická vídeňská premiéra.
Anton Bruckner se narodil v září 1824 v rakouském Ansfeldenu. Od svých 44 let až do své smrti (1896) žil ve Vídni, a po většinu času tam byl nešťastný.
Pro Brucknerův život a tvorbu byly důležité dvě věci: byl hluboce věřícím katolíkem a zbožňoval Richarda Wagnera. Komplikace vyplývaly zejména z onoho wagneriánství, Vídeň mu v té době byla více než nenakloněna.
Mluvím-li o zbožštění, mám na mysli totální propadnutí celebritě. Úvodní projevy náklonnosti byly až směšné - Bruckner za Wagnerem jezdil, snažil se jej potkat na ulici, a pokud se mu to podařilo, padal před ním na kolena a líbal mu ruce.
V září 1873, to už z nich byli přátelé, jel za Wagnerem do Bayreuthu, aby mu ukázal své symfonie, druhou a třetí, s nabídkou, že mu jednu věnuje. Wagnerovi se práce líbily, a vybral si ještě nedokončenou třetí, s citacemi z Tannhäusera a dalších Wagnerových oper. Bruckner se opil a druhý den ráno s překvapením zjistil, že si nepamatuje, kterou symfonii si Wagner vlastně vybral.
Wagner si to naštěstí pamatoval, a tak mohl Bruckner napsat věnování Hochwohlgeboren Herrn Herrn Richard Wagner, dem unerreichbaren, weltberühmten und erhabenen Meister der Dicht und Tonkunst.
Symfonie, dokončená o měsíc později, doznala mnoha změn, Bruckner ji revidoval už v roce 1874, pak roce 1876, o rok později, a nakonec ještě na začátku devadesátých let.
K premiéře došlo v roce 1877, po třetí revizi. A jestli Vídeň nebyla Brucknerovi přátelsky nakloněna, pak hráči Vídeňské filharmonie jej nesnášeli. První i druhá symfonie mu byly vráceny s poznámkami jako "nesmyslné" a "nehratelné". Přesto se podařilo premiéru připravit, a to díky Brucknerovu příteli Johannu Herbeckovi, který se uvolil symfonii dirigovat.
Jenomže Herbeck náhle umírá a aby Bruckner koncert zachránil, musí symfonii dirigovat sám. Problém byl v tom, že náš smutný hrdina nebyl příliš zdatným dirigentem, byl-li jím vůbec. V kombinaci s apatií či animozitou hráčů to bylo smrtelné.
Šestnáctého prosince 1877 přišlo do nové koncertní síně Musikvereinu mnoho posluchačů, ale málokdo z nich si přišel poslechnout Brucknera, který byl na programu jako poslední. Tehdy byly koncerty delší než dnes a mezi větami se tleskalo.
Na premiéře Brucknerovy třetí symfonie se mezi větami netleskalo, zato se mezi větami i během nich hodně syčelo a hromadně odcházelo. Dokonce i orchestr řídl a hráči s posledním tónem mizeli v zákulisí.
V sále nakonec zůstalo jen pětadvacet posluchačů - kritiků, posměváčků, ale také několik nadšených obdivovatelů.
Jedním z nich byl i sedmnáctiletý Gustav Mahler.
No comments:
Post a Comment