Dokonalí profesionálové v The Hallé Orchestra

The Hallé z Manchesteru letos slaví 150 let od svého založení. A kdyby jim BBC Music Magazine nevěnoval své únorové číslo a nevydal k tomu speciální CD (mj. s nahrávkou Dvořákova Karnevalu z roku 1927), ani bych o tomto skvělém orchestru nevěděl.

Na úvod svého vystoupení na Pražském jaru zahráli Dvořákovo Scherzo capriccioso. Dvořák hraný anglickými orchestry je prostě senzační. Jádrem koncertu ale byla anglická hudba - a tady se musím přiznat, že se mi hudba Edwara Elgara ani Ralpha Vaughana Williamse moc nelíbí.

O to víc jsem se mohl soustředit na výkon orchestru, a ten byl kouzelný a okouzlující. Doufám, že v publiku seděli hráči České filharmonie a strašlivě se styděli.

Dirigent Mark Elder ví, co z svého orchestru dokáže vytáhnout, a že toho je opravdu hodně. Housle jsou v rozesazení na pódiu půlené, kontrabasy vzadu v jedné řadě, a veškerý zvuk je tak čistý; jenom těch zabarvení smyčců, kolik mají! (J. E. Gardiner se tu při poslední návštěvě vyjádřil v tom smyslu, že tak líné houslisty jako v ČF už dlouho neviděl.)

Gerald Finley zpíval nádherně, i když jsem Písně z cest nečekal tak zachmuřené. Nejvíc se mi líbila Whither Must I Wander?

Publikum si v programu přečetlo, že při uvedení Elgarovy 1. symfonie byl skladatel po první a po třetí větě vyvoláván na pódium, takže se letos mezi větami také občas tleskalo - asi pro jistotu.

A aby bylo vidět, že nám na nějakém The Hallé až tak nezáleží, v tichých pasážích se ozvaly celkem tři příchozí sms.

Má vlast 2008

Petr Altrichter, Filharmonie Brno, 13. května 2008.

Přiznávám, že na zahájení Pražského jara jsem seděl kdesi s pivem na zahrádce. Ale druhý den mi to přece jen nedalo, protože pan dirigent Altrichter je můj oblíbenec, a tak jsem se šel do Obecního domu podívat.

Z Vyšehradu jsem neměl dobrý pocit. Přestože Altrichter máchal rukama hodně a divoce, zvuk orchestru byl spíš malátný, housle mdlé, příliš jemné. Do Vltavy ovšem sedly výborně a závěrečná kočka leze dírou byla vskutku vivace. Našlo se i pár opravdu pěkných momentů, třeba ztišení před svatojánskými proudy. K Šárce nemám nic, kubelíkovské trylky v trubkách byly utlumeny.

Festivalové publikum je na zabití. Orchestr už má naladěno, dirigent je na cestě ke stupínku, ale lidé ještě dobíhají na místa. Dirigent čeká, až se sál ztiší, ale nedočká se. Pořád někdo kašle, pořád někdo šoupe židlí, a když už byl konečně klid, pán vedle mě zatroubil do kapesníku, že už se tedy může začít. Altrichter neměl trpělivost, a tak Vyšehrad i Vltava začaly v jemném hluku, a při Šárce, protože začíná hlasitě, se už Altrichter na publikum už vůbec neohlížel. Kdyby měl počkat, až si všichni dovypráví své dojmy, byl by tam ještě dnes. (Ve Vltavě už hrály smyčce, když paní dvě řady za mnou konečně dokončila svůj monolog ve stylu "táto, to ale bylo fakt pěkný, víď, no řekni, líbilo se ti to, ne".)

Na varhanní empoře bylo volno, tak jsem si na druhou část večera přesedl. Nejradši sedím na rozmezí pozounů a trubek, mám rád, když se mi chvěje podlaha pod nohama. A tu jsem viděl a slyšel něco zcela jiného. Jednak se vyměnil první houslista (před přestávkou žena, po přestávce muž, zázrak moderní medicíny), ale hlavně - housle nebyly mdlé, naopak byly často dobře prokreslené. K čertu s akustikou Smetanovy síně!

Dirigent si koncert opravdu užíval, leč nesprávně dýchal. Sípal a rudnul, nasával kvanta vzduchu a vyfukoval je zpět, a vůbec byl legrační, mračil se a culil se a zpíval. To, co předváděl během téměř celého Vyšehradu, už nezopakoval, a často nechal orchestr hrát samostatně (Luhy a háje) - ostatně i Altrichter to zvládl bez partitury. Občas se zakláněl tak, že by mu to i Krzysztof Urbański mohl závidět. Mezi Táborem a Blaníkem pauza nebyla (tak to má být!), tempa tak akorát, ale kdybych se nemohl dívat zepředu na dirigenta, asi bych se trochu nudil.

Celkově byla Má vlast velmi rytmická. Ale od zahájení Pražského jara bych čekal více slávy. Cenu za nejužitečnější hráče utkání uděluji fantastické pikole a skvělým kontrabasům.

Dirigenta netřeba, máme robota

Když se s dirigováním začínalo, šlo jenom o synchronizaci hráčů. Taktovka ještě nebyla, ale používala se tyč, řekněme zdobená násada od koštěte, tou se tlouklo o zem, a když jste se místo do podlahy trefili do svého palce, tak jste umřeli. Alespoň Jean-Baptiste Lully tak v roce 1687 neslavně skončil.

A dnes? Detroitský symfonický orchestr bude příští týden dirigovat robot Asimo.

$$OBR335404$$

Jasně, je to vlastně legrace, zábava k upoutání pozornosti - Gergiev, Rattle ani Tilson Thomas se o své pozice bát nemusí. Ale dobře to ukazuje, že výkon dirigenta na samotném koncertu nemusí být tím hlavním.

Tím hlavním jsou pořád ještě zkoušky, a tam robota dát nemůžete. Při zkouškách musíte nacvičit, jak nahlas má být forte, jakým způsobem zahrát tohle a ono - řečeno s Českou sodou, kdy ubrat a kdy přidat na výraze. Na koncertě to ještě můžete trochu vylepšit, ale výrazové prostředky už jsou omezené.

Ostatně, nepřišlo vám někdy zarážející, že když dá při koncertě dirigent pokyn flétnám, tak skutečně začnou hrát, zatímco při závěrečné děkovačce na ně musí třikrát ukázat, než hráči pochopí, že jsou to oni, kdo má vstát a uklonit se?

Když má dirigent to štěstí, že má orchestr pod stálým vedením, může si pak i na koncertě dovolit to, co je hostujícímu dirigentovi odepřeno: Přestat dirigovat, přestat taktovat a nechat orchestr hrát. Tak to loni na Pražském jaru předvedl Michael Tilson Thomas, tak to předváděl Leonard Bernstein, který jen drobně taktoval hlavou. Takové chvíle jsou nejsilnější.

A právě to se Asimovi nepodaří.

~

Update: Takhle to vypadalo: