Ázerbájdžánský koncert pro Bernsteina

Ázerbájdžánský státní symfonický orchestr, 19. června v Baku.

Bakuská Filharmonie je až snová budova, grandiózně řešený areál ve žluté a bílé. Na pokladně nám bylo znuděně řečeno, že program koncertu k nedožitým devadesátinám Leonarda Bersteina nesdělují, ale lístky že ještě jsou. Vzali jsme ty nejlepší, za 15 manátů (375 Kč).

Ty bezesné noci! Jít na koncert a nevědet, na co! Ani před koncertem se program neprodával a má nervozita vzrůstala.

Sál Filarmonie má údajně velmi dobrou akustiku (dočetl jsem se kdesi na webu). Těšil jsem se – a pak se ocitl v nečekaně malém prostoru, jehož pódium bylo podlouhlé a úzké, s kulovou vypouklinou vzadu uprostřed. Do té se při koncertu narvaly žestě, dechy a bicí, zatímco smyčce se rozlezly po těch dvou molech doleva a doprava, takže kromě prvních tří řad byli ostatní hráči (a hráčky, v orchestru bylo překvapivě velké množství žen) vzhledem k žesťům za rohem.

V sále bylo na první pohled spíš prázdno - turisti, místní honorace, sem tam nějaký velvyslanec s manželkou. Ale vzadu v přítmí za sloupy seděli lidé, jaksi rafinovaně odděleni od těch, kteří si mohou dovolit koupit drahý lístek.

Na úvod jsme si vyslechli krátký proslov, ze kterého vyplynulo, že koncert bude mít dvě části - jednu věnovanou Bernsteinovi-dirigentovi a jednu Bernsteinovi-skladateli. Pak místní rozhlas oznámil, že se bude hrát Haydnova Oxfordská symfonie, přišel dirigent a spustil.

Proč Haydn a Oxfordská? Ne že by ji snad Bernstein nikdy nehrál, ale sám si jej spojuju spíš s Mahlerem a Šostakovičem (v kterého jsem, byl na území bávalého SSSR, tajně doufal).

Jak orchestr hrál, nevím. Celou symfonii jsem se úpěnlivě snažil zaslechnout něco jiného než smyčce. Vypouklina udělala své, nebylo slyšet vůbec nic. Dirigent byl uměřený, ale jen do té doby, než se na kameře, která jej snímala, rozsvítilo červené světýlko - to pak přímo zářil, a i kdyby snad kontrabasy měly sólo, stejně by se zády ke kameře neotočil.

Po symfonii, kterou považuji za nudnou, i kdyby ji hrál Bernstein, dirigent odešel, žestě, dechy a bicí též a rozhlas zahlásil Barberovo Adagio. Dobrá volba - aspoň jsem slyšel všechny nástroje. A nejen je - dirigent si totiž hlasitě zpíval.

Pak rozhlas nečekaně ohlásil přestávku, a já se věnoval úvahám o tom, zda si pro nás organizátoři připravili symfonické tance z West Side Story anebo Bernsteinovu symfonii (a kterou). Kdybych byl důvtipnější, tak by mě jistě napadlo, že tu bude Druhá symfonie, když se na pódiu objevil klavír.

A po symfonii, která byla zahraná dobře, přišlo na řadu medley z West Side Story. Ne symfonické tance, ale výběr písniček, ve kterých se vokálního partu ujal vždy nějaký jiný nástroj. Bylo to líbivé a tak zbytečné - ale slyšel jsem i hráče ve vypouklině! Pozouny řvaly Tonight, a když bubínek vyťukával rytmus v I Feel Pretty, tak si dirigent založil ruce na prsou a jen se tak kolébal, protože to museli slyšet i ti za rohem. Ve finále, které stále silněji a silněji opakovalo pár akordů z Americy, hráli všichni tak, že jim to snad plíce utrhlo, ale znělo to vzdáleně a dutě, jak z koupelny.

Ale posluchače to rozehřálo, potlesk byl bouřlivý, dlouhý a vestoje. Šostakoviče se mi nedostalo, ale jsem rád, že jsem tam byl.