Dvořákova Osmá, Brahmsova První

30. dubna 2009, Česká filharmonie, Herbert Blomstedt

A stejně je ta Osmá nejlepší, lepší než Z Nového světa. A Česká filharmonie opět ukázala, že když před ní stojí někdo pořádný, patří mezi světovou špičku.

Blomstedt nasadil zezačátku takové forte, že jsem byl přesvědčen, že to a) nemůže udržet, b) nemá kam gradovat. Jak jsem se mýlil! Od prvních taktů jsem zíral s otevřenými ústy, jak je možno hrát strukturovaně, i v tutti slyšíte kdo a co hraje. Flétnista Radomír Pivoda zazářil, pozouny mě rozplakaly už v první větě, a ty lesní rohy...

Na začátku čtvrté věty je fanfára, a tam zazněl trylek, který zaznít neměl. Ale vše odpuštěno, protože finále bylo magické. Ve ztišení těsně před koncem se dirigentovi podařilo udržet napětí, i když orchestr napovídal. To máte tak - při poslechu nahrávky nikdy nevíte, kdy co přesně bude. Ale když to vidíte, tak se stihnete připravit; nejdřív se vzadu vpravo blýskne, to se připravuje tuba, pak hodí blesky zbytek žesťů, dirigent dá nástup a ŘACH! Ale při tomhle koncertu jsem byl tak paralyzován, že jsem se nestihl ani nadechnout.

A pak přichází opravdový konec, hudba jakoby zrychlovala (to dělají ty skřeky v trubkách), a člověk se zase nemůže hýbat, jenom se dívá, jak se přímo proti němu řítí ten vlak hudby, rychleji a silněji, a je jasné, že se něco musí stát, že ho buď smete nebo se celý rozpadne, protože se všechno klepe...

Před asi pěti lety se v Concertgebouw v Amsterdamu rozpadl. Dirigent skončil dřív než nástroje, v tom zmatku to všichni tak nějak odmávli, kontrabasy ani nedoběhly. Tentokrát se vlak zastavil jednoznačně a přesně, a byl to nejlepší konec Osmé, jaký jsem kdy slyšel - a věřte tomu, že jsem běžel domů a pouštěl si to a porovnával.

Brahms už byl jenom na uklidnění. Což je škoda; není to láska na první poslech, je potřeba to zkoumat a ponořit se do toho. Blomstedt k tomu nabídl vynikající příležitost, protože byl-li Dvořák strukturovaný, byl Brahms superstrukturovaný, rozpitvaný a zase složený, jako když vám někdo ukazuje hlavolam a vy konečně začínáte chápat, co, kam a proč zapadá. Ještě tak čtyři poslechy, a už myslím budu vědět.

Sezóna tím pro mě skončila, před námi je Pražské jaro. Měl bych napsat ještě o nějakých deseti patnácti koncertech, ale už se k tomu asi nikdy nedostanu. Tak si aspoň poznamenám větičku o hladovění a otupělosti publika: Když sezóna začínala, tleskalo se ve stoje každému, lidi byli po prázdninách hudebně hladoví; na konci sezóny se nevstane ani kvůli legendárnímu dvaaosmdesátiletému Blomstedtovi, dirigujícímu zpaměti.