Francouzské písně

Suzan Grahamová a Malcolm Martineau na Pražském jaru.

Sám nevím, kdo z nich je větší hvězda. Vždyť Malcolm Martineau má za sebou takovou kariéru, že jestli o něm ještě jednou někdo napíše, že doprovázel citlivě, měly by mu upadnout obě ruce.

Grahamová na koncertě v podstatě přezpívala celé své loňské album Un frisson français. Byla milá, bezprostřední a především skvěle zpívala. Není rodilá Francouzka, ale výslovnost má dokonalou.

Letos jsem spoustu zajímavých koncertů Pražského jara prošvihl (třeba Herreweghe a Isserlis mě hodně mrzí), a tak jsem byl moc rád, že jsem se na tenhle bonbonek dostal. Celý den mi bylo špatně, byl jsem unavený, zíval, ale jak Suzan Grahamová přišla na pódium, usmála se a začala zpívat, všechno to zmizelo a já byl v sedmém nebi. A když na závěr jako přídavek připomněla Berliozovy Letní noci, vrátily se mi vzpomínky na Gardinera a Finkovou, to už je snad šest let. Nejsou to vlastně vzpomínky, jsou to takové mlhavé, slastné pocity, nálady. Ten koncert mám prostě v sobě, a ten dnešní stejně tak.

~

P.S. Pořadatelé Pražského jara si vymysleli, že budou kontrolovat vstupenky ne ve druhých dveřích Rudolfina, ale už v prvních. Důvod neznám, ale stát v prudkém dešti na schodech ve frontě a hledat lístek po kapsách, komu se to poštěstí, že.