Verdi: Don Carlos

Další opera, kterou jsem viděl v Amsterdamu. Tentokrát je to skutečně "klasika".

Don Carlos má spoustu verzí a je docela zábavné se jimi prodírat. Většinou jde o zkrácení. Verdi psal Dona Carla pro pařížskou operu, v té době nejvýznamnější operní dům, na libreto ve francouzštině. Při zkouškách se ukázalo, že dvě hlavní zpěvačky se nesnášejí, takže byl vyškrtnut jejich společný duet. Následně si baryton stěžoval, že tenor zpívá krásnou árii, zatímco on musí na scéně bezvládně ležet (je totiž mrtvý). Árie byla vyšrtnuta.

Pak se ukázalo, že by diváci po představení nestihli poslední vlak - opera byla znovu zkrácena, tentokrát o čtvrt hodiny. Další změny přišly s italskou verzí. A že v Itálii začínala operní představení později než ve Francii, Verdi nakonec vyškrtnul celé první dějství.

Dnes se obvykle hraje pouze italská verze, ale francouzskou (která by měla být zpěvnější) lze sehnat na nahrávkách.

Děj opery je komplikovaný, zejména na tehdejší dobu. Vše pramení z rozporu mezi dvěma propojenými trojúhelníky, milostným a mocenským. V milostném je španělský král Filip II., jeho syn Don Carlos a Alžběta z Valois, která je s Donem Carlem zasnoubena, a přesto si vezme jeho otce (proč, to je vysvětleno v tom vyškrtnutém jednání - doufá v ukončení války). V mocenském trojúhelníku proti sobě stojí opět Filip II., Carlův přítel Rodrigo a Velký Inkvizitor. A jak už to tak v šestnáctém století bývalo, španělská inkvizice nakonec vítězí na celé čáře.

V amsterdamské produkci byl zvýrazněn mocenský trojúhelník, scéna je všech dějstvích téměř totožná a tvoří jí mramor hrobky španělských králů, s různými menšími i většími vchody a průchody. Občas se na scénu snese obrovský krucifix, tak velký, že jsou Kristovi vidět jen holeně. A když do toho vstoupí svým basem Velký Inkvizitor, celý v rudém, trochu z toho trne.

Hvězdou večera byl pochopitelně tenor Rolando Villazon (Don Carlos), a také dirigent Riccardo Chailly, jehož šestnáctileté angažmá šéfdirigenta RCO končí.