Vivier: Reves d'un Marco Polo

Současnou operu kanadského skladatele Clauda Viviera jsem v pátek viděl v Amsterdamu.

Opera Reves d'un Marco Polo, je poměrně nezvyklá. Především jí chybí děj, což je tak trochu typické pro opery několik desítek let staré. Je to opera řeka, opera rituál, oslava života a smrti.

Název si netroufám závazně přeložit, jsou to sny jednoho Marca Pola, jednoho z mnoha a jednoho každého, protože každý hledá a objevuje.

Opera má dvě části, Kopernikus a Marco Polo. V Kopernikovi je hlavní postavou Agni, která vzývá historické a mýtické postavy: Lewise Carrolla, Merline, Tristana, Isoldu, Mozarta, Kopernika a jeho matku, čarodějnici, slepého proroka a další.

Opera se hrála ve staré tovární hale, kde na jevišti byl písek, který tlumil všechny kroky, a jen pár podstavců na sezení s různě uspořádanými velkými kusy pevné látky, všechno v bílém, a vzadu stálo několik pater lešení.

Agni potkává starého muže s knihou. Muž chvíli předčítá a pak se Agni podaří vytrhnout mu z knihy jeden list. V ten okamžik se začnou látky hýbat a ukáže se, že na všemožných místech jsou poschováváni zpěváci a hudebníci (kterých není mnoho, pouze osm).

Když se všichni probudí, každý dostává od starého muže list z knihy, jenom Agni je to upřeno. Postupně jsou vyvolávány různé postavy, až konečně celý průvod odchází z jeviště. To zůstane úplně prázdné, ale najednou se Agni vrací. Strhne látku z místa, kde na začátku seděl starý muž s knihou - a on tam opravdu opět sedí! Tentokrát ale včas ucukne a zaklapne knihu. Byl to snad všechno jenom sen?

Zpracování scény bylo naprosto fantastické. Skutečně jsem byl zcela přesvědčen, že všichni odešli, takže závěrečné odhalení bylo velkým překvapením. Takových momentů ale bylo víc - jako když si s vámi kouzelník hraje, a i když víte, že máte sledovat jeho prsty a nenechat se zmást, stejně vás vždy obelstí.

I hudebně šlo o náročný projekt. Hudebníci a zpěváci byli postaveni na stejnou úroveň, všichni chodili po jevišti a hráli.

Nebývá zvykem se při popisu oper zmiňovat o přestávkách. Pokud ovšem netrvá několik hodin a pokud v ceně vstupenky není večeře. Docela zdařilý nápad.

Ve druhé části byl písek zakryt, lešení zůstalo a hercům byl vyhrazen jen velmi malý prostor před ním, zbytek zabral už regulérní komorní orchestr. Marco Polo je sérií sedmi nezávislých obrazů, z nichž poslední zůstal nedokončen. Opět chybí příběh či zápletka, vidíme výjevy. Jsou to meditace, přemítání o mystice smrti, o utrpení, o nesmrtelnosti duše.

Žena s dlouho vlečkou stoupá po lešení, úplně nahoře ji muž vlečky zbaví a hodí ji (vlečku) dolů. Za chvíli se ale žena hroutí, schází dolů a tam už na ni muž čeká, s ještě delší a těžší vlečkou, kterou si žena dobrovolně oblékne, aby se z ní ještě jednou pokusila vysmeknout, a nakonec se do ní celá zabalila. Od čeho se to chce odtrhnout, čeho se chce vzdát, a přitom nemůže, nesmí? To jen jako ilustrace, co se asi na jevišti dělo.

Operu nastudovali režisér Pierre Audi a známý dirigent Reinbert de Leeuw. Jak už jsem zmínil na začátku, opera je nedokončená, obrazy z druhé části jsou datovány mezi lety 1977 a 1983, a dána dohromady (nikoli však dokončena) byla v roce 2000 právě dvěma výše zmíněnými pány.