Der Fliegende André

André Rieu, Petr Novotný hudebního světa, byl včera v televizi.

Viděl jsem jen kousek, ale i ten byl tragický. Holanďan André Rieu se svým programem Der Fliegende Holländer vystupoval kdesi v Německu pod širým nebem, hrál na housle tak sladkobolně, že publikum rozplakal - koneckonců, o nějakou tu slzu se pokoušel i on sám.

Bylo to deprimující a děsivé, ta masa vnímavých diváků, kterým zahrajete na housle Ovčáky čtveráky, oni si popláčou, zatančí a zazpívají - tak, Máňo, a byli sme na kultůře.

Doprovázející Orchestr Johanna Strausse byl humpolácky rozjařený, zejména harmonikář (!) byl oblíbenou figurkou televizních kamer.

A André se svěřuje, jak je mu hudba vším, a přitom se mu v očích protáčejí dolary jak strýčku Skrblíkovi, a orchestr hraje populární melodie, tedy hraje, přicmrndává do zvuku houslí, aby trochu podložil tu melodickou linku toutéž melodií, protože kdyby snad hrál něco jiného, lidi by se v tom asi ztratili, a všichni jsou pěkně omikrofovaní a ze všeho září ta pravá nefalšovaná pohoda...

A pak přiběhne rychlokreslíř, co přiběhne, přiskotačí jako žebrající pejsek, mámo vidíš to, to je kumštýř, a rychlonakreslí kravičku a všichni: A na té farmě krávu měl, hýja hýja hou!

A zase se tleská, a prý následuje skladba pro orchestr, sbor a sólistky, a skutečně přicházejí tři sólistky a zpívají O Fortuna (ne, nemýlíte se, tam skutečně žádná sóla nejsou, prostě zpívají totéž co sbor, jenom jsou krásnější), Rieu diriguje, ale to není dirigent, to je mág, dává do toho všechno, vždyť ta orchestrální bouře jde přímo z něj, a to se vlastně ještě krotí, protože v jedné ruce drží housle a nesmí je rozbít...

Než tohle, pojďme se raději dohodnout, že vážná hudba skutečně zemřela.