Pozvánka na koncerty.
Ve středu 21. září od 19.00 v pražském kostele sv. Jana Křtitele na Prádle hraje František Brikcius první dvě Bachovy suity pro sólové violoncello (G dur a d moll) a Regerovu třetí suitu a moll.
Kostel je v Říční 6 na Kampě.
Pokud vám ani ta Regerova suita z roku 1915 nepřijde dostatečně moderní, přijďte na koncert, na kterém si můžete poslechnout skladby českých současných skladatelů, opět v podání Františka Brikcia:
Jiří Matys: Fantasie a Rondo (1982)
Petr Hejný: Kovová sonáta (1983)
Jan Jirásek: Dilema (1987)
Luboš Fišer: Sonata (1987)
Miloš Štědroň: Tance krále Leara (1995)
Irena Kosíková: Stopy (2004)
Koncert se hraje dvakrát: 10. října od 20.00 v Praze v Klementinu (Zrcadlová kaple) a 12. října od 19.30 v Brně v Huse na provázku (CED).
web Františka Brikcia
Arvo Pärt: Tabula rasa (6/6)
Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Silencium ve zkratce
Po strhující gradaci první věty, nastupuje Ticho, které ve svém opaku větu prvou doplňuje. Druhá věta má velmi meditativní průběh a neradno ji tedy poslouchat s partiturou.
Pozoruhodné je to, že Pärtovi se zde podařilo nechat hrát ticho, a to doslova. Narozdíl od Ludus zde však nenajdeme žádné vypočítané generální pausy v běhu hudby, ticho se ujme svého partu až v samém závěru skladby. Zde za zvuků hlasů tintinnabuli (tentokrát d moll) postupně utichají jednotlivé nástroje, protože tóny, ke kterým dospěly při sestupování po stupnici d moll, již nezahrají.
Po posledním tónu violoncella – D – už hraje pouze kontrabas v pianissimu. Nejnižší tón, který může zahrát je E1; D1, které zcela jasně následuje, slyšíme, třebaže ve skutečnosti zahráno není.
Závěr
Kontrast první a druhé věty, hlasů melodie a tintinnabuli – spory hříchu a jeho vykoupení, dobra a zla. To jest humanistické poslání tohoto díla. Není divu, že Arvo Pärt měl ve své rodné zemi problémy s cenzurou.
píše Kateřina Koutná
Prameny a literatura
Arvo Pärt - Tabula Rasa, partitura, Universal Edition, 1980
CD Gideon Kremer – Silentio
Paul Hillier – Arvo Pärt, Oxford University Press, 1993
Lenka Foltýnová – Arvo Pärt, časopis Harmonie, 9/2002
hudební ukázky:
Gidon Kremer, housle
Taťána Grindenková, housle
Alfred Schnittke, preparovaný klavír
Litevský komorní orchestr
Saulus Sondeckis, dirigent
nahráno v listopadu 1977 v Bonnu
(c) (P) 1984 ECM Records
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Silencium ve zkratce
Po strhující gradaci první věty, nastupuje Ticho, které ve svém opaku větu prvou doplňuje. Druhá věta má velmi meditativní průběh a neradno ji tedy poslouchat s partiturou.
Pozoruhodné je to, že Pärtovi se zde podařilo nechat hrát ticho, a to doslova. Narozdíl od Ludus zde však nenajdeme žádné vypočítané generální pausy v běhu hudby, ticho se ujme svého partu až v samém závěru skladby. Zde za zvuků hlasů tintinnabuli (tentokrát d moll) postupně utichají jednotlivé nástroje, protože tóny, ke kterým dospěly při sestupování po stupnici d moll, již nezahrají.
Po posledním tónu violoncella – D – už hraje pouze kontrabas v pianissimu. Nejnižší tón, který může zahrát je E1; D1, které zcela jasně následuje, slyšíme, třebaže ve skutečnosti zahráno není.
Závěr
Kontrast první a druhé věty, hlasů melodie a tintinnabuli – spory hříchu a jeho vykoupení, dobra a zla. To jest humanistické poslání tohoto díla. Není divu, že Arvo Pärt měl ve své rodné zemi problémy s cenzurou.
píše Kateřina Koutná
Prameny a literatura
Arvo Pärt - Tabula Rasa, partitura, Universal Edition, 1980
CD Gideon Kremer – Silentio
Paul Hillier – Arvo Pärt, Oxford University Press, 1993
Lenka Foltýnová – Arvo Pärt, časopis Harmonie, 9/2002
hudební ukázky:
Gidon Kremer, housle
Taťána Grindenková, housle
Alfred Schnittke, preparovaný klavír
Litevský komorní orchestr
Saulus Sondeckis, dirigent
nahráno v listopadu 1977 v Bonnu
(c) (P) 1984 ECM Records
předchozí díl: Kadence. Coda.Otázka na závěr miniseriálu: Jsou pro vás podobné články zajímavé?
Koťátko z Leningradu
"Veškerý fašismus je mi odporný, nejen německý fašismus. Hitler je zločinec, to je jasné. Ale Stalin také. Nazval jsem svou sedmou symfonii Leningradskou. Ale ona není jen o obleženém Leningradě. Je také o Leningradě, jenž Stalin systematicky ničil a jenž se Hitler pokouší úplně dorazit." (D. Šostakovič)
Dmitrij Šostakovič se v Leningradě narodil. Tedy - v Sankt Petěrburgu, jak se tehdy město jmenovalo (a dnes opět jmenuje). V roce 1941 bylo Šostakovičovi třicet pět let, a psal svou sedmou symfonii - Leningradskou.
Už v srpnu odmítl uprchnout z evakuovaného města, to psal první větu. Stihl ještě i druhou a třetí, v rekordním čase, a prvního října konečně odešel, neprve do Moskvy a pak do Kujbyševa, dnešní Samary, na jižním Uralu. Tam symfonii 27. prosince dokončil.
Ohlas byl ohromný, symfonie se hrála začátkem března v Samaře a koncem března už v Moskvě, koncerty byly vysílány rozhlasem, partitura byla na mikrofilmu poslána do světa. V červnu se hrála v Londýně, v červenci v New Yorku.
Devátého srpna 1942, v den, kdy měl Leningrad podle Hitlera padnout, se pak symfonie hrála právě tam. Partituru se povedlo do města propašovat, jednotlivé party musely být opsány ručně. Orchestr se postavil ze zbývajících hráčů Orchestru leningradského rozhlasu.
Koncertní sál byl nacpaný k prasknutí, publikum bylo hladové, v hadrech. Orchestru byla asi půlka. Prázdná místa po mrtvých hráčích byla pietně obsazena alespoň jejich nástroji. Šostakovičova hudba zněla ze všech ampliónů obleženým městem.
Nebyl to první koncert v těchto podmínkách, ale byl to koncert nejslavnější.
Leč neobešel by se bez hoboje. Hobojistka Xeňa Matusová však měla svůj nástroj rozbitý a musela si jej nechat spravit. Opravář hudebních nástrojů ještě žil a za opravu hoboje si řekl o kotě.
Tehdy, v létě roku 1942 v Leningradě, to bylo vydatné jídlo.
Dmitrij Šostakovič se v Leningradě narodil. Tedy - v Sankt Petěrburgu, jak se tehdy město jmenovalo (a dnes opět jmenuje). V roce 1941 bylo Šostakovičovi třicet pět let, a psal svou sedmou symfonii - Leningradskou.
Už v srpnu odmítl uprchnout z evakuovaného města, to psal první větu. Stihl ještě i druhou a třetí, v rekordním čase, a prvního října konečně odešel, neprve do Moskvy a pak do Kujbyševa, dnešní Samary, na jižním Uralu. Tam symfonii 27. prosince dokončil.
Ohlas byl ohromný, symfonie se hrála začátkem března v Samaře a koncem března už v Moskvě, koncerty byly vysílány rozhlasem, partitura byla na mikrofilmu poslána do světa. V červnu se hrála v Londýně, v červenci v New Yorku.
Devátého srpna 1942, v den, kdy měl Leningrad podle Hitlera padnout, se pak symfonie hrála právě tam. Partituru se povedlo do města propašovat, jednotlivé party musely být opsány ručně. Orchestr se postavil ze zbývajících hráčů Orchestru leningradského rozhlasu.
Koncertní sál byl nacpaný k prasknutí, publikum bylo hladové, v hadrech. Orchestru byla asi půlka. Prázdná místa po mrtvých hráčích byla pietně obsazena alespoň jejich nástroji. Šostakovičova hudba zněla ze všech ampliónů obleženým městem.
Nebyl to první koncert v těchto podmínkách, ale byl to koncert nejslavnější.
Leč neobešel by se bez hoboje. Hobojistka Xeňa Matusová však měla svůj nástroj rozbitý a musela si jej nechat spravit. Opravář hudebních nástrojů ještě žil a za opravu hoboje si řekl o kotě.
Tehdy, v létě roku 1942 v Leningradě, to bylo vydatné jídlo.
Arvo Pärt: Tabula rasa (5/6)
Kadence. Coda.
Kadence
Celá předchozí gradační část v podstatě připravuje nástup kadence. Ta přichází ve chvíli, kdy v gradaci první části věty už není kam dále stoupat. Najednou se zastaví čtvrťová pulsace přítomná v celém předchozím úseku, v sólech a klavíru nastoupí sice velmi rychlá figurace (předepsáno presto possibile), ale po celou dobu trvání kadence klesající prodlevy v orchestru spíše evokují dojem jakéhosi neklidného zastavení.
(audio) - dvě hvězdičky v notovém záznamu značí arpeggiato, presto possibile
Klesání je pouze na úrovni melodické, dynamika je stále ve fortissimu. To vše netrvá dlouho, je to nejkratší úsek první věty (88 dob, 4/4 takt). V posledním taktu této části se klesání zastaví na souzvuku a-c-e, který je zahuštěn tónem h a přechází do cody.
Coda
Závěrečná část je výrazovým, dynamickým, harmonickým a melodickým vyvrcholením nejen první věty, ale i celé skladby. Toto minutu trvající inferno je předepsáno Meno mosso, méně pohyblivě (sic!) a notováno je v 6/4 taktu. Hlavní úlohu zde má opět concertino, které v obou paralelních hlasech po celou dobu hraje zběsilé sextolové figurace, jejichž melodie je postupně zahušťována od oktávových skoků po terciové běhy, a to i harmonicky. Pod těmito figuracemi opět začne tepat čtvrťová pulsace.
(audio) zahušťování figurace od oktávových skoků...
(audio) ... po terciové běhy
Z harmonického hlediska tvoří coda gradační oblouk, kdy po vstupním akordu, který anticipuje dosud neobjevené tóny dis (/es) a fis, nastane harmonický návrat k a moll (fis zůstává "viset" v basech) v druhém taktu cody.
(audio)
Ale hned od třetího taktu zde začínají přibývat tóny, které naznačil úvodní akord (es v orchestrálním doprovodu, enharmonicky zaměnitelné s dis z úvodního akordu). Jakmile je es (a následně v pátém taktu cody fis) exponováno v orchestru, v následujícím taktu jej nalezneme i ve figuracích sólových houslí.
Hudba takto graduje až do devátého taktu cody, kde se objevují dosud nevídané harmonické funkce, jako například kombinace durové subdominanty s lidickým akordem, což je už na hony vzdáleno onomu nevinnému souzvuku tintinnabuli.
Poté přichází harmonická krystalizace (tři takty). V třináctém taktu se běsy zastaví tam, kde to celé začalo (a4 a a v houslích solo), a do konce věty (22 a 1/4 doby) nás vyprovodí katarzní souzvuk tintinnabuli (a-c-e) ve forte-fortissimu (audio).
píše Kateřina Koutná
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Kadence
Celá předchozí gradační část v podstatě připravuje nástup kadence. Ta přichází ve chvíli, kdy v gradaci první části věty už není kam dále stoupat. Najednou se zastaví čtvrťová pulsace přítomná v celém předchozím úseku, v sólech a klavíru nastoupí sice velmi rychlá figurace (předepsáno presto possibile), ale po celou dobu trvání kadence klesající prodlevy v orchestru spíše evokují dojem jakéhosi neklidného zastavení.
(audio) - dvě hvězdičky v notovém záznamu značí arpeggiato, presto possibileKlesání je pouze na úrovni melodické, dynamika je stále ve fortissimu. To vše netrvá dlouho, je to nejkratší úsek první věty (88 dob, 4/4 takt). V posledním taktu této části se klesání zastaví na souzvuku a-c-e, který je zahuštěn tónem h a přechází do cody.
Coda
Závěrečná část je výrazovým, dynamickým, harmonickým a melodickým vyvrcholením nejen první věty, ale i celé skladby. Toto minutu trvající inferno je předepsáno Meno mosso, méně pohyblivě (sic!) a notováno je v 6/4 taktu. Hlavní úlohu zde má opět concertino, které v obou paralelních hlasech po celou dobu hraje zběsilé sextolové figurace, jejichž melodie je postupně zahušťována od oktávových skoků po terciové běhy, a to i harmonicky. Pod těmito figuracemi opět začne tepat čtvrťová pulsace.
(audio) zahušťování figurace od oktávových skoků...
(audio) ... po terciové běhyZ harmonického hlediska tvoří coda gradační oblouk, kdy po vstupním akordu, který anticipuje dosud neobjevené tóny dis (/es) a fis, nastane harmonický návrat k a moll (fis zůstává "viset" v basech) v druhém taktu cody.
(audio) Ale hned od třetího taktu zde začínají přibývat tóny, které naznačil úvodní akord (es v orchestrálním doprovodu, enharmonicky zaměnitelné s dis z úvodního akordu). Jakmile je es (a následně v pátém taktu cody fis) exponováno v orchestru, v následujícím taktu jej nalezneme i ve figuracích sólových houslí.
Hudba takto graduje až do devátého taktu cody, kde se objevují dosud nevídané harmonické funkce, jako například kombinace durové subdominanty s lidickým akordem, což je už na hony vzdáleno onomu nevinnému souzvuku tintinnabuli.
Poté přichází harmonická krystalizace (tři takty). V třináctém taktu se běsy zastaví tam, kde to celé začalo (a4 a a v houslích solo), a do konce věty (22 a 1/4 doby) nás vyprovodí katarzní souzvuk tintinnabuli (a-c-e) ve forte-fortissimu (audio).
píše Kateřina Koutná
předchozí díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
další díl: Silencio ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Neštěstí Brucknerovy třetí symfonie
Katastrofická vídeňská premiéra.
Anton Bruckner se narodil v září 1824 v rakouském Ansfeldenu. Od svých 44 let až do své smrti (1896) žil ve Vídni, a po většinu času tam byl nešťastný.
Pro Brucknerův život a tvorbu byly důležité dvě věci: byl hluboce věřícím katolíkem a zbožňoval Richarda Wagnera. Komplikace vyplývaly zejména z onoho wagneriánství, Vídeň mu v té době byla více než nenakloněna.
Mluvím-li o zbožštění, mám na mysli totální propadnutí celebritě. Úvodní projevy náklonnosti byly až směšné - Bruckner za Wagnerem jezdil, snažil se jej potkat na ulici, a pokud se mu to podařilo, padal před ním na kolena a líbal mu ruce.
V září 1873, to už z nich byli přátelé, jel za Wagnerem do Bayreuthu, aby mu ukázal své symfonie, druhou a třetí, s nabídkou, že mu jednu věnuje. Wagnerovi se práce líbily, a vybral si ještě nedokončenou třetí, s citacemi z Tannhäusera a dalších Wagnerových oper. Bruckner se opil a druhý den ráno s překvapením zjistil, že si nepamatuje, kterou symfonii si Wagner vlastně vybral.
Wagner si to naštěstí pamatoval, a tak mohl Bruckner napsat věnování Hochwohlgeboren Herrn Herrn Richard Wagner, dem unerreichbaren, weltberühmten und erhabenen Meister der Dicht und Tonkunst.
Symfonie, dokončená o měsíc později, doznala mnoha změn, Bruckner ji revidoval už v roce 1874, pak roce 1876, o rok později, a nakonec ještě na začátku devadesátých let.
K premiéře došlo v roce 1877, po třetí revizi. A jestli Vídeň nebyla Brucknerovi přátelsky nakloněna, pak hráči Vídeňské filharmonie jej nesnášeli. První i druhá symfonie mu byly vráceny s poznámkami jako "nesmyslné" a "nehratelné". Přesto se podařilo premiéru připravit, a to díky Brucknerovu příteli Johannu Herbeckovi, který se uvolil symfonii dirigovat.
Jenomže Herbeck náhle umírá a aby Bruckner koncert zachránil, musí symfonii dirigovat sám. Problém byl v tom, že náš smutný hrdina nebyl příliš zdatným dirigentem, byl-li jím vůbec. V kombinaci s apatií či animozitou hráčů to bylo smrtelné.
Šestnáctého prosince 1877 přišlo do nové koncertní síně Musikvereinu mnoho posluchačů, ale málokdo z nich si přišel poslechnout Brucknera, který byl na programu jako poslední. Tehdy byly koncerty delší než dnes a mezi větami se tleskalo.
Na premiéře Brucknerovy třetí symfonie se mezi větami netleskalo, zato se mezi větami i během nich hodně syčelo a hromadně odcházelo. Dokonce i orchestr řídl a hráči s posledním tónem mizeli v zákulisí.
V sále nakonec zůstalo jen pětadvacet posluchačů - kritiků, posměváčků, ale také několik nadšených obdivovatelů.
Jedním z nich byl i sedmnáctiletý Gustav Mahler.
Anton Bruckner se narodil v září 1824 v rakouském Ansfeldenu. Od svých 44 let až do své smrti (1896) žil ve Vídni, a po většinu času tam byl nešťastný.
Pro Brucknerův život a tvorbu byly důležité dvě věci: byl hluboce věřícím katolíkem a zbožňoval Richarda Wagnera. Komplikace vyplývaly zejména z onoho wagneriánství, Vídeň mu v té době byla více než nenakloněna.
Mluvím-li o zbožštění, mám na mysli totální propadnutí celebritě. Úvodní projevy náklonnosti byly až směšné - Bruckner za Wagnerem jezdil, snažil se jej potkat na ulici, a pokud se mu to podařilo, padal před ním na kolena a líbal mu ruce.
V září 1873, to už z nich byli přátelé, jel za Wagnerem do Bayreuthu, aby mu ukázal své symfonie, druhou a třetí, s nabídkou, že mu jednu věnuje. Wagnerovi se práce líbily, a vybral si ještě nedokončenou třetí, s citacemi z Tannhäusera a dalších Wagnerových oper. Bruckner se opil a druhý den ráno s překvapením zjistil, že si nepamatuje, kterou symfonii si Wagner vlastně vybral.
Wagner si to naštěstí pamatoval, a tak mohl Bruckner napsat věnování Hochwohlgeboren Herrn Herrn Richard Wagner, dem unerreichbaren, weltberühmten und erhabenen Meister der Dicht und Tonkunst.
Symfonie, dokončená o měsíc později, doznala mnoha změn, Bruckner ji revidoval už v roce 1874, pak roce 1876, o rok později, a nakonec ještě na začátku devadesátých let.
K premiéře došlo v roce 1877, po třetí revizi. A jestli Vídeň nebyla Brucknerovi přátelsky nakloněna, pak hráči Vídeňské filharmonie jej nesnášeli. První i druhá symfonie mu byly vráceny s poznámkami jako "nesmyslné" a "nehratelné". Přesto se podařilo premiéru připravit, a to díky Brucknerovu příteli Johannu Herbeckovi, který se uvolil symfonii dirigovat.
Jenomže Herbeck náhle umírá a aby Bruckner koncert zachránil, musí symfonii dirigovat sám. Problém byl v tom, že náš smutný hrdina nebyl příliš zdatným dirigentem, byl-li jím vůbec. V kombinaci s apatií či animozitou hráčů to bylo smrtelné.
Šestnáctého prosince 1877 přišlo do nové koncertní síně Musikvereinu mnoho posluchačů, ale málokdo z nich si přišel poslechnout Brucknera, který byl na programu jako poslední. Tehdy byly koncerty delší než dnes a mezi větami se tleskalo.
Na premiéře Brucknerovy třetí symfonie se mezi větami netleskalo, zato se mezi větami i během nich hodně syčelo a hromadně odcházelo. Dokonce i orchestr řídl a hráči s posledním tónem mizeli v zákulisí.
V sále nakonec zůstalo jen pětadvacet posluchačů - kritiků, posměváčků, ale také několik nadšených obdivovatelů.
Jedním z nich byl i sedmnáctiletý Gustav Mahler.
Subscribe to:
Posts (Atom)