Suzan Grahamová a Malcolm Martineau na Pražském jaru.
Sám nevím, kdo z nich je větší hvězda. Vždyť Malcolm Martineau má za sebou takovou kariéru, že jestli o něm ještě jednou někdo napíše, že doprovázel citlivě, měly by mu upadnout obě ruce.
Grahamová na koncertě v podstatě přezpívala celé své loňské album Un frisson français. Byla milá, bezprostřední a především skvěle zpívala. Není rodilá Francouzka, ale výslovnost má dokonalou.
Letos jsem spoustu zajímavých koncertů Pražského jara prošvihl (třeba Herreweghe a Isserlis mě hodně mrzí), a tak jsem byl moc rád, že jsem se na tenhle bonbonek dostal. Celý den mi bylo špatně, byl jsem unavený, zíval, ale jak Suzan Grahamová přišla na pódium, usmála se a začala zpívat, všechno to zmizelo a já byl v sedmém nebi. A když na závěr jako přídavek připomněla Berliozovy Letní noci, vrátily se mi vzpomínky na Gardinera a Finkovou, to už je snad šest let. Nejsou to vlastně vzpomínky, jsou to takové mlhavé, slastné pocity, nálady. Ten koncert mám prostě v sobě, a ten dnešní stejně tak.
~
P.S. Pořadatelé Pražského jara si vymysleli, že budou kontrolovat vstupenky ne ve druhých dveřích Rudolfina, ale už v prvních. Důvod neznám, ale stát v prudkém dešti na schodech ve frontě a hledat lístek po kapsách, komu se to poštěstí, že.
Ázerbájdžánský koncert pro Bernsteina
Ázerbájdžánský státní symfonický orchestr, 19. června v Baku.
Bakuská Filharmonie je až snová budova, grandiózně řešený areál ve žluté a bílé. Na pokladně nám bylo znuděně řečeno, že program koncertu k nedožitým devadesátinám Leonarda Bersteina nesdělují, ale lístky že ještě jsou. Vzali jsme ty nejlepší, za 15 manátů (375 Kč).
Ty bezesné noci! Jít na koncert a nevědet, na co! Ani před koncertem se program neprodával a má nervozita vzrůstala.
Sál Filarmonie má údajně velmi dobrou akustiku (dočetl jsem se kdesi na webu). Těšil jsem se – a pak se ocitl v nečekaně malém prostoru, jehož pódium bylo podlouhlé a úzké, s kulovou vypouklinou vzadu uprostřed. Do té se při koncertu narvaly žestě, dechy a bicí, zatímco smyčce se rozlezly po těch dvou molech doleva a doprava, takže kromě prvních tří řad byli ostatní hráči (a hráčky, v orchestru bylo překvapivě velké množství žen) vzhledem k žesťům za rohem.
V sále bylo na první pohled spíš prázdno - turisti, místní honorace, sem tam nějaký velvyslanec s manželkou. Ale vzadu v přítmí za sloupy seděli lidé, jaksi rafinovaně odděleni od těch, kteří si mohou dovolit koupit drahý lístek.
Na úvod jsme si vyslechli krátký proslov, ze kterého vyplynulo, že koncert bude mít dvě části - jednu věnovanou Bernsteinovi-dirigentovi a jednu Bernsteinovi-skladateli. Pak místní rozhlas oznámil, že se bude hrát Haydnova Oxfordská symfonie, přišel dirigent a spustil.
Proč Haydn a Oxfordská? Ne že by ji snad Bernstein nikdy nehrál, ale sám si jej spojuju spíš s Mahlerem a Šostakovičem (v kterého jsem, byl na území bávalého SSSR, tajně doufal).
Jak orchestr hrál, nevím. Celou symfonii jsem se úpěnlivě snažil zaslechnout něco jiného než smyčce. Vypouklina udělala své, nebylo slyšet vůbec nic. Dirigent byl uměřený, ale jen do té doby, než se na kameře, která jej snímala, rozsvítilo červené světýlko - to pak přímo zářil, a i kdyby snad kontrabasy měly sólo, stejně by se zády ke kameře neotočil.
Po symfonii, kterou považuji za nudnou, i kdyby ji hrál Bernstein, dirigent odešel, žestě, dechy a bicí též a rozhlas zahlásil Barberovo Adagio. Dobrá volba - aspoň jsem slyšel všechny nástroje. A nejen je - dirigent si totiž hlasitě zpíval.
Pak rozhlas nečekaně ohlásil přestávku, a já se věnoval úvahám o tom, zda si pro nás organizátoři připravili symfonické tance z West Side Story anebo Bernsteinovu symfonii (a kterou). Kdybych byl důvtipnější, tak by mě jistě napadlo, že tu bude Druhá symfonie, když se na pódiu objevil klavír.
A po symfonii, která byla zahraná dobře, přišlo na řadu medley z West Side Story. Ne symfonické tance, ale výběr písniček, ve kterých se vokálního partu ujal vždy nějaký jiný nástroj. Bylo to líbivé a tak zbytečné - ale slyšel jsem i hráče ve vypouklině! Pozouny řvaly Tonight, a když bubínek vyťukával rytmus v I Feel Pretty, tak si dirigent založil ruce na prsou a jen se tak kolébal, protože to museli slyšet i ti za rohem. Ve finále, které stále silněji a silněji opakovalo pár akordů z Americy, hráli všichni tak, že jim to snad plíce utrhlo, ale znělo to vzdáleně a dutě, jak z koupelny.
Ale posluchače to rozehřálo, potlesk byl bouřlivý, dlouhý a vestoje. Šostakoviče se mi nedostalo, ale jsem rád, že jsem tam byl.
Bakuská Filharmonie je až snová budova, grandiózně řešený areál ve žluté a bílé. Na pokladně nám bylo znuděně řečeno, že program koncertu k nedožitým devadesátinám Leonarda Bersteina nesdělují, ale lístky že ještě jsou. Vzali jsme ty nejlepší, za 15 manátů (375 Kč).
Ty bezesné noci! Jít na koncert a nevědet, na co! Ani před koncertem se program neprodával a má nervozita vzrůstala.
Sál Filarmonie má údajně velmi dobrou akustiku (dočetl jsem se kdesi na webu). Těšil jsem se – a pak se ocitl v nečekaně malém prostoru, jehož pódium bylo podlouhlé a úzké, s kulovou vypouklinou vzadu uprostřed. Do té se při koncertu narvaly žestě, dechy a bicí, zatímco smyčce se rozlezly po těch dvou molech doleva a doprava, takže kromě prvních tří řad byli ostatní hráči (a hráčky, v orchestru bylo překvapivě velké množství žen) vzhledem k žesťům za rohem.
V sále bylo na první pohled spíš prázdno - turisti, místní honorace, sem tam nějaký velvyslanec s manželkou. Ale vzadu v přítmí za sloupy seděli lidé, jaksi rafinovaně odděleni od těch, kteří si mohou dovolit koupit drahý lístek.
Na úvod jsme si vyslechli krátký proslov, ze kterého vyplynulo, že koncert bude mít dvě části - jednu věnovanou Bernsteinovi-dirigentovi a jednu Bernsteinovi-skladateli. Pak místní rozhlas oznámil, že se bude hrát Haydnova Oxfordská symfonie, přišel dirigent a spustil.
Proč Haydn a Oxfordská? Ne že by ji snad Bernstein nikdy nehrál, ale sám si jej spojuju spíš s Mahlerem a Šostakovičem (v kterého jsem, byl na území bávalého SSSR, tajně doufal).
Jak orchestr hrál, nevím. Celou symfonii jsem se úpěnlivě snažil zaslechnout něco jiného než smyčce. Vypouklina udělala své, nebylo slyšet vůbec nic. Dirigent byl uměřený, ale jen do té doby, než se na kameře, která jej snímala, rozsvítilo červené světýlko - to pak přímo zářil, a i kdyby snad kontrabasy měly sólo, stejně by se zády ke kameře neotočil.
Po symfonii, kterou považuji za nudnou, i kdyby ji hrál Bernstein, dirigent odešel, žestě, dechy a bicí též a rozhlas zahlásil Barberovo Adagio. Dobrá volba - aspoň jsem slyšel všechny nástroje. A nejen je - dirigent si totiž hlasitě zpíval.
Pak rozhlas nečekaně ohlásil přestávku, a já se věnoval úvahám o tom, zda si pro nás organizátoři připravili symfonické tance z West Side Story anebo Bernsteinovu symfonii (a kterou). Kdybych byl důvtipnější, tak by mě jistě napadlo, že tu bude Druhá symfonie, když se na pódiu objevil klavír.
A po symfonii, která byla zahraná dobře, přišlo na řadu medley z West Side Story. Ne symfonické tance, ale výběr písniček, ve kterých se vokálního partu ujal vždy nějaký jiný nástroj. Bylo to líbivé a tak zbytečné - ale slyšel jsem i hráče ve vypouklině! Pozouny řvaly Tonight, a když bubínek vyťukával rytmus v I Feel Pretty, tak si dirigent založil ruce na prsou a jen se tak kolébal, protože to museli slyšet i ti za rohem. Ve finále, které stále silněji a silněji opakovalo pár akordů z Americy, hráli všichni tak, že jim to snad plíce utrhlo, ale znělo to vzdáleně a dutě, jak z koupelny.
Ale posluchače to rozehřálo, potlesk byl bouřlivý, dlouhý a vestoje. Šostakoviče se mi nedostalo, ale jsem rád, že jsem tam byl.
Najděte si své Pražské jaro
Začíná největší český hudební festival - a není to žádný starý páprda v papučích.
Je dvanáctého května, začíná festival Pražské jaro. Posledních n let se řeší, jak přitáhnout k vážné hudbě víc mladých posluchačů. Jsem přesvědčen, že Pražské jaro na to jde velice dobře a chytře.
Pražského jara je totiž plný internet: má svou stránku na Facebooku, fotky na Flickru, videa na YouTube.
Jsem moc rád, že Pražské jaro upírá své úsilí i tímto směrem. Sám netuším, kolik času letos budu mít na koncerty, ale na fotky a videa si určitě čas najdu.
Je dvanáctého května, začíná festival Pražské jaro. Posledních n let se řeší, jak přitáhnout k vážné hudbě víc mladých posluchačů. Jsem přesvědčen, že Pražské jaro na to jde velice dobře a chytře.
Pražského jara je totiž plný internet: má svou stránku na Facebooku, fotky na Flickru, videa na YouTube.
Jsem moc rád, že Pražské jaro upírá své úsilí i tímto směrem. Sám netuším, kolik času letos budu mít na koncerty, ale na fotky a videa si určitě čas najdu.
Dvořákova Osmá, Brahmsova První
30. dubna 2009, Česká filharmonie, Herbert Blomstedt
A stejně je ta Osmá nejlepší, lepší než Z Nového světa. A Česká filharmonie opět ukázala, že když před ní stojí někdo pořádný, patří mezi světovou špičku.
Blomstedt nasadil zezačátku takové forte, že jsem byl přesvědčen, že to a) nemůže udržet, b) nemá kam gradovat. Jak jsem se mýlil! Od prvních taktů jsem zíral s otevřenými ústy, jak je možno hrát strukturovaně, i v tutti slyšíte kdo a co hraje. Flétnista Radomír Pivoda zazářil, pozouny mě rozplakaly už v první větě, a ty lesní rohy...
Na začátku čtvrté věty je fanfára, a tam zazněl trylek, který zaznít neměl. Ale vše odpuštěno, protože finále bylo magické. Ve ztišení těsně před koncem se dirigentovi podařilo udržet napětí, i když orchestr napovídal. To máte tak - při poslechu nahrávky nikdy nevíte, kdy co přesně bude. Ale když to vidíte, tak se stihnete připravit; nejdřív se vzadu vpravo blýskne, to se připravuje tuba, pak hodí blesky zbytek žesťů, dirigent dá nástup a ŘACH! Ale při tomhle koncertu jsem byl tak paralyzován, že jsem se nestihl ani nadechnout.
A pak přichází opravdový konec, hudba jakoby zrychlovala (to dělají ty skřeky v trubkách), a člověk se zase nemůže hýbat, jenom se dívá, jak se přímo proti němu řítí ten vlak hudby, rychleji a silněji, a je jasné, že se něco musí stát, že ho buď smete nebo se celý rozpadne, protože se všechno klepe...
Před asi pěti lety se v Concertgebouw v Amsterdamu rozpadl. Dirigent skončil dřív než nástroje, v tom zmatku to všichni tak nějak odmávli, kontrabasy ani nedoběhly. Tentokrát se vlak zastavil jednoznačně a přesně, a byl to nejlepší konec Osmé, jaký jsem kdy slyšel - a věřte tomu, že jsem běžel domů a pouštěl si to a porovnával.
Brahms už byl jenom na uklidnění. Což je škoda; není to láska na první poslech, je potřeba to zkoumat a ponořit se do toho. Blomstedt k tomu nabídl vynikající příležitost, protože byl-li Dvořák strukturovaný, byl Brahms superstrukturovaný, rozpitvaný a zase složený, jako když vám někdo ukazuje hlavolam a vy konečně začínáte chápat, co, kam a proč zapadá. Ještě tak čtyři poslechy, a už myslím budu vědět.
Sezóna tím pro mě skončila, před námi je Pražské jaro. Měl bych napsat ještě o nějakých deseti patnácti koncertech, ale už se k tomu asi nikdy nedostanu. Tak si aspoň poznamenám větičku o hladovění a otupělosti publika: Když sezóna začínala, tleskalo se ve stoje každému, lidi byli po prázdninách hudebně hladoví; na konci sezóny se nevstane ani kvůli legendárnímu dvaaosmdesátiletému Blomstedtovi, dirigujícímu zpaměti.
Subscribe to:
Posts (Atom)