Nikdo si nevzpomněl na Gustava Mahlera a jeho Osmou symfonii, tzv. symfonii tisíců.
Mahlerovy požadavky na obsazení byly opravdu monstrózní. Při premiéře hrálo a zpívalo 1030 hudebníků a zpěváků. Plus jeden Mahler.
Nepřidělené body si strčím při štědrovečerní večeři pod talíř pro štěstí a vás nechám přes svátky vydechnout. Otázka sedmého kola bude zveřejněna 7. ledna 2004.
A pokud byste přeci jen chtěli soutěžit, stále na vás čeká mimořádné kolo. Vždyť je to tak triviální... :-)
Zatímco recenzenti české Harmonie vytýkají Bártovi nedostatek osobitosti a chybějící názor (a Jindřich Bálek dokonce mluví o "celku k neuposlouchání"), James Jolly z britského Gramophonu zařadil toto cédéčko s nahrávkou Kodálovy a Novákovy violoncellové sonáty mezi 10 nejlepších CD měsíce. Hráno se skutečným citem a porozuměním, píše Jolly.
Sonáta pro sólové violoncello Op. 8 Zoltána Kodályho je zřejmě nejtěžší violoncellovou sonátou ve světové hudební literatuře.
Podle Gramophone Good CD Guide ji zatím nejlépe zvládl korejský violoncellista Sung-Won Yang na značce EMI.
Stránky už sice nebyly tři roky aktualizovány, ale informace na nich příliš nezastaraly. Kromě téměř dvou desítek velmi zasvěcených recenzí tu najdete i Přehled trhu s klasickými CD, precizně a přístupně zpracovaný materiál.
Iva jsem už dlouho neviděl, takže nevím přesně, čím se dnes živí. Jeho aktuální recenze otiskuje časopis Harmonie.
Mácal přestal dirigovat, lokalizoval posluchačku ve třetí řadě, a dirigentským gestem jí udělil sólo. Počkal, až se dostatečně vykašle a ukázal na dveře.
Začátek konce kašlání v koncertních sálech to ale asi ještě není...
Zdroj: Harmonie 12/2003
Gramophone Classical Good CD Guide vychází každý rok. Nejnovější vydání (označené rokem 2004) má přes 1400 stránek, se kterými můžete konzultovat své požadavky. Nečekejte žádné posměšné kritiky, do bible jsou zařazeny pouze ty lepší nahrávky. Aby se CD nebo DVD ocitlo v bibli, musí od renomovaných kritiků časopisu Gramophone získat hodnocení alespoň "strongly recommended".
Už víte, co si koupit pod stromeček?
Jeden vyžaduje do svého díla zvon, druhý předepisuje kladivo, třetí žádá, aby druhé housle seděly naproti prvním houslím, čtvrtý chce sedmnáct tympánů a pátý dokonce dva orchestry... Skladatelé jsou prostě nenasytní. Kdo by ale měl být oceněn titulem Velký Nenasyta?
Otázka: Která symfonie je největší ve smyslu požadovaného počtu hudebníků a zpěváků?
Bonus: Kolik lidí "spotřebovala" tato symfonie při své premiéře?
Na vaše odpovědi čeká mailová schránka bravissimo@centrum.cz do pondělí 22. prosince.
Upozorňuji, že na otázku mimořádného kola soutěže jsem ještě nedostal žádnou správnou odpověď.
Pátrali jsme po osudovosti Beethovenovy Páté symfonie. Za ten výmysl je zodpovědný Anton Schindler a dva body získává Ťoma, který jako jediný pokořil M. Googla.
Kořeny Páté nenašel nikdo, bonusový bod si tedy dám dnes po večeři místo doutníku. Copak jste nikdy neslyšeli dnes už polozapomenuté francouzské revoluční písně? Beethoven je znal - a mnohé z nich se promítlo právě do jeho Páté symfonie c moll.
Pořadí po 5. kole:
1. místo (8 bodů)
DaveSil
2. místo (7 bodů)
Hlava
3. místo (5 bodů)
Ťoma
4. - 9. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Laura, Nikita
10. místo (2 body)
Tibor
11. místo (1 bod)
JiMo
Čajkovského Piková dáma se od Puškinovy Pikové dámy trochu liší. Je taková víc do romantična. Zatímco Puškinův Heřman lásku pouze předstírá, Čajkovského Heřman je skutečně zamilován. A než by se zbláznil, raději se zastřelí.
Čajkovského hudba je mistrná v lyrických i dramatických pasážích. Když Heřman furiantsky otočí svou třetí kartu a místo esa má pikovou dámu, nejdřív začne jen překvapeně: Kakaja dama?
Ale pak už začne blouznit (Starucha! Ty zděs...) - a padne výstřel.
Doporučená nahrávka je velmi precizní a vyvážená v hudbě i ve zpěvu. Určitě vás chytne u srdce. Gergiev je výjimečný umělec světového formátu a to, co dělá pro ruskou scénu, je úchvatné a nedostižné.
Doporučená nahrávka:
P. I. Čajkovský: Piková Dáma
Kirovova opera, St Pětěrburk, Valerij Gergiev, Philips
(komplet 3 CD, výběr 1 CD, též na DVD)
Praví pověst. Ve skutečnosti není známo, že by Beethoven něco takového řekl a ona symfonie nemá své kořeny v nějaké osudovosti, ale trochu jinde. Ale byl žil kdys kdes muž, který prohlašoval, že onu větu od Beethovena slyšel. Ovšem dotyčný byl notorický lhář...
Otázka: Jak se jmenoval?
Bonusová otázka: Kde je tedy třeba hledat, abychom správně pochopili (či interpretovali) Pátou symfonii? Neboli, z čeho hudebně vychází?
Své odpovědi posílejte na bravissimo@centrum.cz do pondělí 8. prosince.
Walter, Evička — Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští
Mícha, Háta — Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Herodes, Salome — Richard Strauss: Salome
Chrudoš, Krasava — Bedřich Smetana: Libuše
Figaro, Bartolo — Wolfgang A. Mozart: Figarova svatba, ale též Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský
Ukázalo se, že mezi vámi dřímou opravdoví operní znalci, takže jsem tentokrát rozdal bodů, až to hezké není.
Tři body získali: DaveSil, Halava, Demagog, Nikita, Laura a Ťoma. Dva body získal Tibor.
Pořadí po 4. kole:
1. místo (8 bodů)
DaveSil
2. místo (7 bodů)
Hlava
3. — 9. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita, Laura, Ťoma
10. místo (2 body)
Tibor
11. místo (1 bod)
JiMo
POZOR! Mimořádné kolo soutěže stále pokračuje!
Aby bylo jasno: Včera jsem opět zamířil do Victoria Hall na koncert Orchestre de la Suisse Romande. Na programu byla nejen suita Pták ohnivák, ale také Debussyho díla. Jak známo, OSR je na Debussyho přeborník.
Tentokrát jsem z pochopitelných důvodů jel autobusem. Přiznávám, zvažoval jsem jízdu autem, ale byla taková mlha, že jsem sotva dojel z práce domů.
Autobus mě vyhodil na nějakém náměstí, já zaregistroval dvě slušně oblečené divky a rozhodl jsem se jich držet, neboť mě jistě zavedou až k Victoria Hall. Šel jsem tedy za nimi, musel jsem zpomalit, abych se nepředběhl, jenže ony ještě víc zpomalily, a pak ještě víc, až se nakonec jedna z nich na mě otočila a zeptala se: Éé, ekskyzemoá, éé ž šerš.... al...
Viktorja hal? Ž šerš osi! zvolal jsem radostně, z francouzštiny jsme přešli do angličtiny a radostně se vydali hledat koncertní sál společně, což se nám vzápětí díky mé pronikavé paměti podařilo (pamatoval jsem si totiž jméno ulice i číslo orientační).
Dirigoval Rafael Frühbeck de Burgos, který vypadá jako Nicolas a diriguje velmi podobně jako já, čímž si získal mé vřelé sympatie. Já si zase užíval všech těch kotlů a bubnů a činelů a trianglů mírou Lebesgueovou, chci říct vrchovatou. Pořád mi ale vrtalo hlavou, na co jsou tam připraveny ty dvě mycí houby?
Mycími houbami se podloží tamburínka, aby pěkně pružila při pianissimu! To jsou věci, panečku, to jsem "v zákulisí"!
Na koncertě se pochopitelně sešla celá ženevská souchotinářská smetánka, až Maestro Rafael jednou málem vzteky zlomil taktovku, když se snažil udržet impresio atmosféru mezi dvěma větami Moře, a posluchači se mu za to odvděčili půlminutovým sborovým kašlem.
Z koncertu jsem odcházel úplně ovíněn. Závěr Ptáka Ohniváka na mě působí vždy ohromně pozitivně, je to velmi povznášející — jak se ta fráze opakuje vždy silněji a slavnostněji... Prostě je mi z toho moc dobře.
Mimochodem, bylo to potřetí, co jsem slyšel Ohniváka živě, ale teprve poprvé, co jsem byl schopen název díla správně vyslovit. Aspoň k něčemu mi ty lekce francouzštiny jsou.
Ten, kdo první správně odpoví, získává tři body. Další v pořadí nezískávají nic...
A jako vždy: Na odpovědi se těším na e-mailu bravissimo@centrum.cz.
A pokud jste si snad ještě nepořídili některé z Ančerlových nahrávek, které teď vydává Supraphon, neváhejte!
Jednoznačným zklamáním pro mě byla poslední Abbadova nahrávka Beethoveny Páté symfonie (s Berlíňáky). Nahrávka je zvukově neostrá, s příliš dlouhým dozvukem, jako kdyby to Abbado přeháněl s pedalizováním. Tempa mi skoro až vyhovují, ale Gardiner zůstává nepřekonán.
Věřte nebo ne, do minulého týdne jsem neměl žádnou nahrávku Čajkovského První symfonie. Už jsem to napravil. Bostoňáci ji hrajou pěkně a nepociťuju touhu pořizovat si něco dalšího pro srovnání (narozdíl od Páté a Šesté symfonie — od každé mám pět různých nahrávek, to tedy opravdu nevím proč).
Dokonce jsem si koupil i Bacha! Já, pro kterého hudba začíná romantismem! No ale nekupte Gardinera za dvě stovky, že. Vánoce za dveřmi, však ono se to Vánoční oratorium ještě bude hodit.
Toho klavírního materiálu, co teď mám! Prokofjev, Stravinský, Gershwin... Taky pár zajímavých Američanů, no a pochopitelně další cédéčko Schubertových písní, na těch já "úplně ulítávám".
Pro skutečné fajnšmekry je ale edice compositeurs d'aujourd'hui (skladatelé dneška), ve které máte možnost se seznámit se skladateli, o jejichž existenci jste neměli ani tušení, a poslechnout si jejich skladby z 80. a 90. let dvacátého století. Je to naprosto fantastické — a co si budeme povídat, všichni ti Beethovenové, Mendelssohni, Šostakovičové a Janáčci už trochu nudí (pomineme-li, že už delší dobu nenapsali nic nového).
Do Vánoc teď mám tak akorát dost času, abych si ta nová cédéčka řádně poslechl. A doufám, že v Bontonlandu na Václaváku budou mít nějaké pořádné předvánoční slevy!
děkuji Vám za Váš překlad slavné přednášky Kurta Hardecka Úvod do psychologie potlesku a zjevů příbuzných. Vy i prof. Hardeck jste odvedli znamenitou práci. Domnívám se však, že v dnešní době je již zapotřebí celý materiál (starý několik desítek let) zrevidovat. Ujal jsem se tohoto obtížného a nevděčného úkolu a zde Vám překládám své výsledky.
V původní studii je potlesk na koncertě dělen na tři části: úvodní, střední a závěrečnou. Zůstaňme u této klasifikace. Dále je zde uvedeno, že končí-li skladba forte, začíná potlesk rovněž forte. Zde je už potřeba se zastavit a popsat několik výjimek. Tedy, pauza před potleskem, která bývá tradičně ponechána doznění skladby, je občas narušována individualisty, kteří rychlý masový potlesk předcházejí svými co nejsilnějšími a zároveň pomalými údery, což doprovázejí mohutným kýváním hlavou. Jejich okolí je pak ihned zřejmé, že zážitek dotyčného je daleko silnější než všech ostatních aplaudujících.
Speciálním případem jsou skladby, jejichž mohutné finále končí dlouhým tónem. Je-li skladba publiku dobře známa, nebo dává-li dirigent všemožně znamení, že už opravdu bude konec (rudne, vyskakuje, máchá rukama, odhazuje partituru, lehá si na zem a kope kolem sebe apod.), začíná potlesk ještě před skončením skladby, čili je její nedílnou součástí. V takovém případě často orchestr skončí nepřesně, neboť je to už stejně jedno, anebo se vzepne k ještě hlasitějšímu výkonu, aby potlesku dokázal svou převahu.
Popis potlesku, který následuje po skladbě, jež končí pianissimo, je zcela přesný ještě dnes. Je však zapotřebí připomenout dirigenty, kteří to zmíněným individualistům nadmíru ztěžují tím, že se sami hlásí k prožitku. Po skončení skladby ještě několik vteřin nechají napjatě taktovku ve vzduchu a se zavřenýma očima si vychutnávají ticho před bouří. Je neslušné začít tleskat (byť individuálně) dříve, než se dirigent uvolní a povolí ruku s taktovkou. Začít však tleskat poté už není věcí prestiže. Dotyční jedinci proto napjatě sledují dirigenta a vciťují se do jeho myšlenek, aby mohli jako první začít tleskat přesně v ten křehký okamžik, ani dříve, ani později. Vrcholným číslem je pochopitelně tlesknout sice trošku dříve, ale natolik důrazně, aby dirigent procitl. Pokud se vám to podaří, je vítězství vaše, neboť se dirigent vašemu potlesku podřídil – a načasování je tedy dokonalé.
V popisu střední části potlesku chybí zmínka o potlesku synchronním, ke kterému dochází ve druhé nebo třetí aplaudační vlně. K synchronizaci dochází poté, co někteří posluchači přestali tleskat a opět se přidávají – ovšem už si neurčují sami své tempo, ale podřizují se většině. Někteří toto pomyšlení nesnesou a snaží se prosadit si své vlastní tempo navzdory majoritě. To se ale podaří málokomu, a tak se aspoň spokojí s tím, že tleskají ve stejném tempu, ale na jinou dobu, a radují se z takto vytvořených synkop. Nenápadně přitom pokukují po několika upocených nešťastnících, kteří skutečně tleskají mimo tempo. Jedná se o zoufalce, kteří by sice rádi šli s davem, ale nemohou se strefit.
Závěrečnou fázi potlesku ponechávám bez výhrad a přikračuji ke kašlání.
Jak známo, koncerty vážné hudby jsou různorodou přehlídkou astmatiků a nastydlých všech možných typů. Ti lidé si nepřišli poslechnout hudbu, ale předvést se. Po celou hudební větu si důkladně připravují bránici a správně dýchají, aby pak v krátké přestávce mezi větami mohli ohromit celý sál svou tuberou. Někdy to dojde i tak daleko, že je dirigent nucen vyčkat několik desítek vteřin, než všichni sborově dokašlou. Soutěž o to, kdo zakašle jako poslední, ale často nebere konce.
Individualisté pochopitelně tímto masovým kašlem a chrchláním pohrdají a zásadně se oslnivě předvádějí v tichých pasážích skladby. Slabší jedinci se tím dají strhnout, domnívají se, že je přestávka, a vrhají se do dusivého kašle. Docela nedávno jsem byl svědkem toho, jak jedno inspirativní zakašlání přimělo k postupnému kašli třináct následovníků. Dirigenta to téměř vykolejilo.
Za zásadní je ale opravdu třeba považovat správné načasování a výraz. Bylo to tuším Pražské jaro 1998, ve kterém se někomu podařilo naprosto fantasticky znuděně zakašlat zrovna v době, kdy Ctirad troubí na roh. Zatím však není hlášen koncert, na kterém by se někomu podařilo zakašlat do osminové pauzy na začátku Beethovenovy Páté symfonie. Též je vhodné si povšimnout, že po skončení koncertu už nekašle téměř nikdo. Nebylo by je v tom potlesku slyšet.
Vážený pane Hurníku,
věřím, že můj drobný příspěvek k hudební psychologii nezůstane bez odezvy v odborných kruzích.
Literatura:
Ilja Hurník: Trubači z Jericha. Supraphon, Praha, 1968.
Ovšem pozor, pak zazněly "populární písně"! Že by Karel Svoboda? Kdepak, prý Leoncavallo a Lehár. Škoda, že nepřihodil nějaký ten popík od Schuberta.
Pak přišla "znamenitá italská sopranistka", která "příběhy jednotlivých skladeb prožívala radostnými i bolestnými grimasami". No u toho bych býval chtěl být!
A konečně jsme se dočkali "třetí osobnosti", která "svůj kumšt předvedla hned několikrát", bohužel však "v osmdesátihlavém hudebním náporu Českého národního symfonického orchestru trochu zanikala". Tady asi bylo něco špatně. Orchestr v plném složení mívá 112 členů a sólové housle v něm nesmějí zaniknout.
Na konci recenze se Špulák utrhne z řetězu: "Nutno si ovšem uvědomit, že pokud někdo signalizuje novou éru v opeře, její cestu k mládeži a masovému publiku, potom jedině on."
Pokud někdo signalizuje, tak má stát se signalizačními vlaječkami na kopci. Jinak by jej totiž mládež mohla snadno přehlédnout.
P.S. Chcete-li si přečíst skutečnou recenzi, nalistujte Luboše Stehlíka. To je pán, který se vyzná.
Z Bizetovy symfonie C dur mě zaujala jen legrační třetí věta. Bartókův třetí klavírní koncert (sólista Zoltan Kocsis) si s dovolením nechám do soutěže, tak si k němu zatím něco nastudujte. Kartinki v Ravelově orchestraci byly senzační, což vysvětlím vzápětí.
Rád sedávám na varhanní empoře. Krásně vidím zepředu na dirigenta a vůbec se cítím tak nějak trochu víc v zázemí orchestru. Proto jsem si objednal varhanní emporu, nebo-li fauteuil d’orgue. Netušil jsem ale, že to nebudu sedět čelem k dirigentovi, ale bokem! Ano, seděl jsem za orchestrem, ale viděl jsem z něj jen půlku. Když jsem se překlonil, viděl jsem i na dirigenta (jaké štěstí!), ale z prvních houslí jsem neměl nic. Klavír byl postaven tak, že jsem jej viděl celý, z klavíristy jsem si užil ruce a hlavu (zbytek těla byl jistě nezajímavý). Příští rok chci sedět v lóži č. 15! Odtamtud je totiž vidět všechno...
Mé místo, na které teď budu pravidelně usedat (neb je mám předplacené, jak už jsem zmínil) je hned vedle perkusí. Už chápete, čím mě Kartinki ohromily? Už někdy někdo těsně vedle vás mlátil do činel, bouchal do bubnu, zvonil na zvon – nejlépe všechno najednou? Kartinki jsou na perkuse náročné, obsluhovali je čtyři hráči, kteří obklopovali tympánistu se čtyřmi kotly. Celkem ti pánové měli víc než patnáct párů paliček, kterými mlátili do všeho kolem sebe.
Však nejenom perkusemi jsou Kartinki nabité. Žestě! Hobojistky, které seděly před pozounisty, měly zátky v uších a mezi trubkami a klarinety byla dokonce improvizovaná zvuková bariéra z plexiskla.
Zajímavé bylo ladění. Tympánista i harfistky ladili podle elektronických ladiček a ladění celého orchestru trvalo nečekaně dlouho, protože první houslista nechával přísně ladit jednotlivé sekce zvlášť.
A konečně k interiéru budovy. Dostat se na pódium bylo velmi snadné, prostě proto, že pódium bezbariérově přechází v první galerii. Divím se, že jim tam v průběhu koncertu nějaký pomatenec nevběhl... Jak jsem to tam tak zkoumal, nemohl jsem přijít na to, kudy tam dostanou to křídlo – a vida, na pódiu bylo propadliště, vyvezli ho z podzemí! Jak elegantní...
Pohledem do svého katalogu (jistěže mám katalog, neboť jsem pořádný) jsem zjistil, že mám pět nahrávek Šesté a že by tedy bylo na čase je řádně prozkoumat a zjistit, která mi nejvíc vyhovuje. Začal jsem Wilhelmem Furtwänglerem s Berlíňáky z roku 1938. To je taková až bych řekl referenční nahrávka. Pak jsem si poslechl týž orchestr opět s W. F., ale tentokrát z roku 1951. Technický záznam pochopitelně lepší, ale překvapivě byly obě nahrávky téměř totožné výrazově i tempově. Obě znějí stejně řízně, vojensky, jen v té starší jsou smyčce ostřejší a v té novější kotle silnější, takže je taková víc zatemněná.
Pak přišel na řadu Václav Talich s Českou filharmonií, rok 1953. Najednou jsem se dostal do zcela jiného světa. Nahrávka je mnohem měkčí, lyričtější, občas se téměř zastaví — ale je to jenom zdání, tempově pochopitelně v pořádku. Už v tom není nic vojenského, je to zpěvné, pomalé věty jsou rychlejší než u Furtwänglera, volba rychlých temp obdobná, ale třeba v závěru třetí věty výrazově odlišná: Furtwängler je majestátný, Talich spíše radostný.
Zpátky k Berlínským filharmonikům, tentokrát s Herbertem von Karajanem. Jako že mi často Karajan nesedne (třeba mladší Beethovenovy nahrávky), tohle bylo úplně to pravé! Mutiho už jsem ani nepouštěl... V porovnání s Furtwänglerem (a narozdíl od Talicha) má pomalé věty stejně rychlé, ale rychlé jsou rychlejší, erupce zvukových mas, a přitom pořád tak ladné jako ČF, jen vášnivější. Tentokrát to Karajan vyhrál. Promiňte, Václave.
Doporučená nahrávka:
Petr Iljič Čajkovský: Symfonie č. 6 h moll, Patetická
Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan, DG, natočeno 1964
Jistě, její cédéčko s Čajkovským a Beethovenem (houslové koncerty) bych si nekoupil, ale vždyť ona ho natočila ve svých třinácti letech! A bylo to už její třetí cédéčko...
Vanessu Mae neposlouchám. Slyšel jsem před několika lety několik jejích alb (Storm, China Girl) a pak jsem se pohyboval trochu jiným směrem (možná osvětlím jindy). Možná bych se k ní měl vrátit. Přinejmenším by mě zajímalo, jak natočila Vivaldiho. Neočekávám žádný zázrak, Mutter to asi nebude, ale přesto by to mohlo být příjemné překvapení.
Nemám rád řeči o tom, jak crossovery přetáhnou mládež k vážné hudbě. Nebojím se o mládež ani o hudbu. Vanessa Mae si prostě našla svůj styl, je v něm dobrá, úspěšná a kvalitní. Což mi připomnělo, že nové album slaďoučké Sarah Brightman je prý docela ostuda...
Z nahrávek byly oceněny Furtwänglerova 2. symfonie (Daniel Barenboim, Chicago Symphony Orchestra) a Beethovenův houslový koncert (Anne-Sophie Mutter, Kurt Masur, NYP).
Dirigentem roku se stal (no hádejte kdo asi, když jde o německé ceny) Simon Rattle.
Ale výběr je obtížný, protože v Deváté máte kromě orchestru i sbor a čtyři sólové hlasy. Poskládat to všechno dohromady, abyste dostali vyváženou nahrávku, se ne vždy povede. Ale je to pořád lepší než u živých vystoupení (mimochodem, Devátá už nebude zakončovat Pražské jaro, právě z těchto důvodů).
Pokud chcete, aby se orchestr lesknul a hlasy se kroutily, jděte po standardu: Herbertu von Karajanovi s Berlíňáky. Pozor, Karajan natočil Devátou asi třikrát, vyberte si tu z roku 1963.
Osobně mi ale takový lesk sedne spíš k Čajkovskému. Beethovena chci odměřeného, úderného, revolučního. Jsme-li na stejné vlně, nemáte jinou možnost než Johna Eliota Gardinera s Orchestre révolutionnaire et romantique. Nedočkáte se žádných kudrlinek, ale hlasy jsou dokonalé a Óda na radost nezní jak německá odrhovačka. Kromě toho, že uslyšíte dobové nástroje (poznáte to asi nejlépe na žestích), může vás překvapit smuteční pochod, který Gardiner hraje 2x rychleji než všichni ostatní. Tvrdí totiž, že při přepisování partitury došlo k "překlepu" u tempové noty. Možná trochu překvapivě tam rychlé tempo docela sedne...
Jdete spíš po raritách? Sežeňte si Leonarda Bersteina po pádu Berlínské zdi. Kromě pochopitelného napětí má Óda na radost trochu změněný text. Nezapomeňte ale, že málokdo má pomalejší tempa než Lenny.
A co historické nahrávky? Toscanini s NBC je už léty prověřený.
Jistě nebude na škodu poslechnout si Carlose Kleibera. Mnoho lidí považuje jeho nahrávky Beethovenových symfonií za nepřekonané. Zkuste také (modernějšího) Harnoncourta, ale nejsem si jist, jestli náhodou není v prodeji jen celý komplet symfonií (v tom případě si jej kupte, neprohloupíte).
No a pak jsou tu další doporučované nahrávky, ty jsem ale neslyšel: Wand, poslední Abbado... zkuste a uvidíte. :-)
Jo a dejte vědět, co jste si vybrali!
Kdysi jsem elévoval v jedněch lokálních novinách, a když jsem končil, dostal jsem na památku cédéčko. Mohl jsem si vybrat ze dvou. Mendelssohn a Mahler mi tehdy neříkali vůbec nic, tak jsem prostě jedno popadl a doma jsem si to pak pustil jednou, dvakrát, pěkrát denně. Skotská a Italská symfonie mě naprosto dostaly.
Později jsem poznal, že zrovna ta má nahrávka nestojí za moc, a kdesi jsem se dočetl o slavné Maagově nahrávce Skotské. Usilovně a neúspěšně jsem ji sháněl, a v tomto čase shánění jsem si ji vysnil. Dokonalá neexistující nahrávka se mi vryla do paměti. Co jiného jsem měl dělat, když ji údajně nebylo možné ani objednat?
A pak takhle jednou procházím v obchodě cédéčka, víceméně náhodně, a najednou ji držím v ruce. Úplně mě zamrazilo. Uslyším Maaga! Byla to ona. Přesně taková, jakou jsem si vysnil. Okouzlující.
Pár skladeb mě opravdu chytne za srdce. Ale jak jsem úzkostlivě doufal, že se skutečný Maag neodchýlí od mého Maaga v hlavě, na to nezapomenu.
Doporučené nahrávky:
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, Skotská
London Symphony Orchestra, Peter Maag, Decca
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, Italská
Wiener Philharmoniker, John Eliot Gardiner, DG
Během následujících čtyř let má na BMG vyjít celkem deset Harnoncourtových nahrávek. Mj. Verdiho Requiem a Brucknerova 9. symfonie d moll.
Doporučené nahrávky:
Bedřich Smetana: Má vlast
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Jaroslav Krombholc, Multisonic
Giuseppe Verdi: Requiem
Orgonasova, von Otter, Canonici, Miles, Orchestre révolutionnaire et romantique, Monteverdi Choir, John Eliot Gardiner, Philips
Anton Bruckner: Symfonie č. 9
Royal Scottish National Orchestra, Georg Tintner, Naxos
Gramec je blog o hudbě. Píše ho Petr Olmer, a proto je o hudbě, kterou má rád, tedy zejména o hudbě vážné.
Kromě znalostní soutěže zde naleznete drby ve stylu kdo co kdy natočí, jaká smlouva byla podepsána apod., jejímiž zdroji jsou převážně zahraniční weby věnující se vážné hudbě, všemožné odkazy, vtipně srocené pod rubriku inserce, a především povídání o hudbě - ať už o autorech, jejich dílech nebo konkrétních nahrávkách.
Proč to všechno? Přece z nudy a z dobrého pocitu osvětové činnosti.
Co opravňuje Petra Olmera k psaní gramce? Nic. Nemá žádné hudební vzdělání, nehraje na žádný hudební nástroj (ne, to trápení kytary skutečně nelze počítat), nevěnuje se hudební publicistice. Vadí to někomu? Zdá se, že ne. Zatím.
Petr také píše blogy Chinin a Aimed at agents, je jedním z autorů blogu Kulturníček.
