16. května - Hallé orchestra
17. května - Petrohradská filharmonie
21. května - Česká filharmonie a Julia Fischerová
30. května - Česká filharmonie, Dagmar Pecková a Rudolf Buchbinder
1. června - BBC Symphony Orchestra
2. června - Maurizio Pollini
4. června - Budapest Festival Orchestra
Na San Francisco Symphony s Michaelem Tilsonem Thomasem jsem se těšil dlouho, lístky za tři tisíce jsem si koupil už před Vánoci. Na fotkách vypadá Tilson Thomas velmi důstojně a distingovaně, ale naživo působí jako velmi milý chlapík. Že uslyším prvotřídní zvuk, na to jsem byl pochopitelně připraven, co mě ale opravdu překvapilo, byla komunikace dirigenta s orchestrem. Naprosto přirozená, lehká a založená na důvěře. Hráči věděli, co mají hrát i jak to mají hrát, MTT občas i přestával taktovat a jenom se usmíval a v očích mu jiskřilo, jak to všechno klape. Stravinského Divertimento ani Symfonii o třech větách nemám příliš naposlouchanou - na koncertě mi přišla taková až průzračná, asketicky čistá. S Čajkovského první symfonií mám podobný problém, většinou si pouštím pořád dokolečka jen pátou. Nebyl to ruský zvuk, a přesto v tom bylo jisté kouzlo. Celkově to nedokážu popsat, prostě mi po koncertě bylo dlouho dobře.
Druhý večer začal Coplandem, druhou symfonií, kterou Luboš Stehlík ve svém tradičně jedovatém sloupku v Harmonii (pardon, že se zase strefuju - vím, příliš snadný cíl) označil za "hudebně v podstatě zbytečnou". Neumím hudební zbytečnost posoudit, ale jsem rád, že jsem ty složité a zábavné rytmy slyšel poprvé od symfoniků ze San Francisca. Mahlerův Wunderhorn s Thomasem Hampsonem bylo to nejúžasnější, co jsem za poslední roky slyšel. Už je to déle než dva měsíce, ale ještě si dokážu ten pocit, to mrazení v zátylku, opět vyvolat. Utvrdilo mě to v tom, že jezdit za hudbou do ciziny je správné, a trochu mě to popíchlo, abych si sepsal, koho jsem kdy, kde a v čem zažil. Hampsona jsem poprvé jen viděl, v roce 2001 v salcburské kantýně. (Byl jsem tam na Jenůfě, Laca zpíval Jerry Hadley - před třemi týdny spáchal sebevraždu). Závěrečný Straussův Zarathustra byl masivní, orchestr se vskutku vyřádil. Dojem z Mahlera to ale nepřekonalo.
(Před dvěma týdny jsem potkal jednu Američanku ze San Francisca. Divili jsme se oba - ona, že MTT přijel zahrát až do Prahy, já, že na jeho koncertě nikdy nebyla.)
Z orchestru FOKu se Sergem Baudem jsem stihl jen Fantastickou symfonii. Zahraná byla slušně, měl jsem radost ze živé hudby, ale chyběla tomu to kouzlo, co měl MTT. Druhý den už byly vzpomínky pryč. Před přestávkou hrál Adam Skoumal Ravelův klavírní koncert pro levou ruku (schválně, kolik hudebních skladeb pro levou ruku existuje? - více než čtyři tisíce). V programu byl vložený papírek: "Přijďte si pro podpis Adama Skoumala dnes po koncertě před vchodem do Smetanovy síně." To mě vskutku pobavilo.
Severočeská filharmonie Teplice a Charles Olivieri-Munroe si připravili tématický večer Shakespeare v hudbě (Dvořák, Trojan, Korngold, Prokofjev). Šel jsem tam právě kvůli tématu, navíc mi bylo hloupé neslyšet v čase výročí jediného Trojana, a koneckonců, proč nedat Teplicím šanci. Koncert se ukázal jako nejpoučnější z celého Pražského jara. Konečně jsem pochopil Bernsteina, že se při poslechu Prokofjevovy první symfonie válel smíchy po zemi. Ani já jsem se neudržel a několikrát vyprskl smíchy nahlas při gavotě z Romea a Julie. Když prostě něco znáte velmi dobře (v tomto případě gavotu z Klasické), každá miniaturní odchylka je legrační. Největší poučení ovšem je, že když na koncert přijedou početné rodiny hráčů, lze na závěr zažít i ovace vestoje. Ten večer tam snad byly celé Teplice.
Poslední koncert, na kterém jsem byl, se jmenoval Ring beze slov, s nabubřelým podtitulem Fiore's Rheinfahrt, ve kterém se dirigent John Fiore sám dosazuje na místo Siegfrieda. V programu navíc píše: "Doufám, že se [tento projekt] stane významnou událostí." Projekt se stal hudebně katastrofickou událostí. V Národním jsem na Prstenu nebyl, ale jestli to bylo zahrané stejně, tak mi to ani nechybí; žeště v kocovině ke štěstí nepotřebuju. Ke komičnosti večera přispělo to, že publikum si nemohlo ujasnit, kdy vlastně tleskat, Fioreho to zmátlo a na oplátku nevěděl, kdy se má k publiku otáčet. V programu je der Feuerzauber přeloženo jednou jako Ohnivé kouzlo, podruhé jako Magický oheň. Ještě se v programu píše: "Příležitostná samostatná vystoupení orchestru [Národního divadla] byla vždy událostí, která připomněla slavné tradice tohoto jedinečného tělesa." Pojďme si říct, co by do těch slavných tradic asi patřit nemělo: Když už sedím na pódiu Smetanovy síně, tak věnuju pozornost dirigentovi, a ne okolní výzdobě. Aspoň mi pak neuteče nástup. Když už nutně musím obdivovat krásy stropu, zavřu aspoň ústa. Smyčcem jezdím po strunách - neškrábu se s ním na noze ani jím nešťouchám do okolních hráčů. Když zrovna nehraju, nepovídám si se svým sousedem. Mohlo by se snadno stát, že mi soused odvětí něco vtipného a já se pak zakuckám. A nedloubám se v nose.
Vždy prodlévají za rohem - či spíše za dvěma rohy - a přicházejí ve dvou proudech, jež se setkají uprostřed; a když zaujmou náležitou pozici, usmívají se.
Úsměvu divadelního venkovana se na tomto světě nic nevyrovná - nic není tak dokonale nejapné, tak klidně připitomělé.
A jak jsou šťastní. Nevypadají na to, ale my víme, že jsou šťastní, protože to říkají. Jestliže jim to nevěříte, zatančí tři kroky doprava a tři kroky zpátky doleva. Nemohou si pomoci. Je to proto, že jsou tak šťastní.
Když jsou rozdovádění více než obvykle, staví se do půlkruhu, rukama se chytají za ramena, kolébají se ze strany na stranu a snaží se, aby jim bylo nevolno. To se ale děje jen tehdy, když dočista přetékají radostí.
Divadelní venkované nemají nikdy nic na práci.
Někdy je vidíme, že jdou pracovat, někdy, jak se z práce vracejí, ale nikdo je neviděl přímo při práci. Nemohou si dovolit pracovat - znečistili by si oblečení.
Divadelní venkované jsou rovněž velmi účastní. Zdá se, že nikdy nepřemýšlí o svých vlastních záležitostech, to však kompenzují projevováním nesmírného zájmu o věci, jež se jich absolutně netýkají.
Obzvláště je rozvášňují milostné pletky hrdinky. O tom by mohli poslouchat celý boží den.
Dychtí se dozvědět, co řekla ona jemu, a poslechnout si, co odpověděl on jí, a navzájem si to opakují.
~
Napsal Jerome Klapka Jerome v roce 1889. Ale jako by to psal dnes, že. Srdečně zdravím sbor opery Národního divadla...
Nejprve tedy Mácalova Má vlast, jen z rádia. V několika detailech příjemně překvapila, třeba první nástup violoncell a kontrabasů ve Vyšehradu, od kterého požaduji, aby byl zlý, a málokdo mi to splní. Mácalovi se to podařilo. A pauza mezi Táborem a Blaníkem nebyla, ku prospěchu věci.
Hned druhý den, 13. května, jsem šel do Rudolfina na finále dirigentské soutěže. Marzena Diakunová mě nezaujala ničím, jen jsem zjistil, že z Janáčkova Tarase Bulby se mi nejvíc líbí prostřední Smrt Ostapova. Koji Kawamoto byl legrační ve svých maximálně přehnaných gestech. Nejdřív jsem si myslel, že se tím snaží vybičovat SOČR v Enšpíglových šibalstvích k lepšímu výkonu, ale protože používal divokost a rozmáchlost i při děkovačce, asi to bude mít v krvi. Krzysztofa Urbanskiho jsem znal už z prvního kola. Vylosoval si efektní závěr, Ptáka ohniváka, zase se zakláněl a tak vůbec, a konec maličko uspěchal, takže ubral na majestátnosti (mimochodem, teď právě poslouchám Brahmsovu Slavnostní akademickou předehru, Alsopová s LPO - naprosto ukázková skladba na střídání temp a majestátních nálad). Na vyhlášení výsledků se mi nechtělo čekat, takže až v blízké hospůdce jsem se dozvěděl, že "Šampon" Urbanski získal první cenu, Diakunová druhou a Kawamoto třetí.
15. května jsem vyrazil na Symfonický orchestr finského rozhlasu. Dirigent Sakari Oramo byl takový roztomilý chlapík, žádná vrozená důstojnost, ale zvuk měl orchestr parádní. Schumannovu čtvrtou symfonii jsem slyšel naživo poprvé a pochvalně jsem mručel. Pak přišla Ofélie, tedy Anu Komsiová, skutečně v převleku, aby zazpívala árii z Thomasova Hamleta. Koloraturní sopránymě netankují, ale exhibice to byla vydařená. Po přestávce přišla v šíleném převleku šéfa tajné policie z Ligetiho opery Le Grand Macabre, a to byla teprve legrace, zpíval i orchestr, ba i dirigent i na zpěvačku rozkřičel, a ve finále se do toho oba opřeli natolik, že Oramo Komsiové málem vykloubil ruku. Na závěr jsem si opět poslechl Tarase Bulbu (to se dramaturgii moc nevydařilo), a mám z toho zajímavý postřeh: Varhany v Rudolfinu hrají v porovnání s těmi v Obecním domě jako hammondky. Při přídavku vypadla dirigentovi z ruky taktovka a zaútočila na houslistku ve třetí řadě. Kolem toho chlapíka není radno se pohybovat.
O den později hráli Fini ještě jednou, v první části Sibelia, v druhé Francouze, ale to už jsem byl příliš unavený a šel domů. Byl bych na koncert nešel vůbe, kdyby nebyl ohlášen záskok pro Sibeliův houslový koncert. Alina Pogostkinová umí tenhle koncert nejlíp na světě, s orchestrem je sehraná, takže by byla škoda to neslyšet. Zvuk byl nadmíru luxusní a krásný, na Rusku nesmírně subtilní. Přesto se mi nepodařilo získat k Sibeliovi nějaký výraznější vztah. Škoda (moje).
Pak jsem měl delší pauzu a vyrazil jsem až 24. května na Michaela Tilsona Thomase - ale o tom až příště.
Na soutěži jsem se byl podívat už včera odpoledne, a pak ještě dnes ráno.
Včera jsem viděl Jana Kučeru, Krzysztofa Urbanskiho, Eliora Sharivkera a Donga Hyuka Kima (tady si nejsem vůbec jistý skloňováním, ba ani tím, co je příjmení). Kučera a Urbanski byli bezvadní, krásní a autoritářští, elitní.
Kučera sjel Mozarta téměř v kuse, s jedinou připomínkou k orchestru, ale na konci se mu ztratila zpěvačka. Šárku měl připravenou výborně, soustředil se jen na problematické pasáže a vůbec ji nepřehrál celou (začátek zahrál až na závěr, kdy mu zbylo trochu času). Ve finále Šárky ale ztratil kontakt s orchestrem. nepochytil jsem, kde přesně nastala chyba, ale orchestr dohrál dobře podle sebe, nikoli podle nesynchronního dirigenta. Hádám, že jej to může stát postup, konkurence je veliká, ale byla by to škoda.
Urbanski nastoupil ve velkém stylu. Bez partitury, z paměti odkazoval na čísla taktů, profesionálně vysvětloval, co po orchestru chce, vytýkal hráčům, když jej nesledovali. Jistě, bylo to naučené, ale jinak velmi působivé. Navíc jako jediný z těch, které jsem viděl, děkoval orchestru, a vůbec byl slušný a milý. Časové rozvržení se mu ale nepovedlo. Začal Mozartem a na Šárku mu téměř nevybyl čas.
Zbývající dva dirigenti si mě ničím nezískali a nijak nezaujali. Angličtina, dorozumívají jazyk s orchestrem, nebyla jejich nejsilnější stránkou, takže se zkoušení zvrhlo do "no ta-ta-dý-ta da-ta-ta but ta-ta-DÝ-ta DA-ta-TA!". Oba byli překvapeni, když jim vypršel čas.
Dnes ráno jsem viděl Jonathana Schiffmana, který přišel s úplně jiným přístupem: Nechal orchestr zahrát celou skladbu, a až pak něco vytýkal a pasáže opakoval. Přesto se naprosto přesně vešel do časového limitu. Na orchestru už byla znát únava (hráli totéž během dvacetičtyř hodin už po sedmnácté). Zaujalo mě, že hráli podle toho, co jim říkali dirigenti den předtím. Na druhou stranu, když Schiffman na začátku Šárky trochu zaváhal, orchestr jej směle převálcoval. Přeci jen to asi hrají častěji než on. A perkusisté to dávali najevo až neslušně. Ostatně, půlka poroty si něco četla a dirigenta moc nesledovala.
Snad třicetikilová Jakyung Year z Koree byla fascinující. Kde v té maličké ženě s dívčím obličejem našlo tolik energie? S orchestrem mluvila německy, což některé trochu vylekalo (obličeje jako by mluvily: Co říká? To je jedno, prostě to zahrajeme ještě jednou.).
Chtěl jsem na soutěž vyrazit ještě teď, ale už nějak nemám sílu.
Ti poslední vylosovaní soutěžící to musejí mít obzvláště těžké. Orchestr už je unaven, porota znuděna. Přijít s něčím neotřelým, vybudit orchestr, aby najednou začal hrát živěji, to už musí být velmi těžké.
Čekal jsem větší tempové rozdíly. Zahraniční nahrávky Šárky (Norrington, Davis) na konci zpomalují, odklánějí se od talichovské interpretační tradice. Ale na soutěži to vzali všichni svižně. Řekl bych až příliš svižně.
Holt žijeme v uspěchané době. (To byla myšlenka dne otce Fourase.)
Doplnění (19:00): Výsledek poroty nepřekvapil. Z těch, co jsem viděl, postoupili do druhého kola Kučera, Urbanski a Schiffman. Druhé kolo sledovat nestihnu, ale na třetí se už těším. Bude se hrát Pták Ohnivák, Taras Bulba a Enšpíglova šibalství.
Kdyby mě Pavel Klusák neupozornil (děkuju) na blog Svatavy Barančicové, a kdyby ona nenapsala (děkuju), že Nagano bude mít derniéru, byl bych to ani neviděl.
A přitom je kousek značně podařený, i když hudby ve smyslu operním je tam pomálu.
Už příjezd hokejistů, kteří skutečně přijíždějí na Ovocný trh, aby zadním vchodem prošli na scénu Stavovského divadla, je vtipný, a to se ještě nezačalo zpívat.
Staří Hniličkové laškují u televize a Jágr má krásnou, dojemnou árii Jak chladná, chladná pláň ledová (oficiálně Duet s ledovou plochou), a když ledová plocha zazpívá "Jaromír zachvívá se", tak jako by to bylo vystřižené ze Smetany (a pokud snad ještě nemá operu s Jaromírem, měl by ji urychleně napsat).
Samotné hokejové zápasy jsou zápasy baletními; a že už si nepamatuji, jak to tenkrát v Naganu vlastně bylo, tak i zápasy napínavými.
Chvíli jsem byl zmaten, proč Hlinka shodil bílou paruku a rozmotává koberec, ale program vysvětlil, že Luděk Vele zpívá trojroli (kromě Hlinky a zřízence ještě Jaroslava Haška). Asi holt bylo málo lidí.
Libreto převtipné, leč občas zazpíváno nesrozumitelně. Ukníkaný Hašek (Jan Mikušek) zpíval jak v posledním tažení a překonal ho jen Václav Havel (Jiří Uherek), kterého jsem neslyšel vůbec. Poslední třetina vůbec byla prapodivná (dva Haškové, Havel, Švejk), ale budiž.
Ale hymna, hymna se povedla tak, že jsem byl až dojat.
Prostě - kdyby to ještě dávali, nahnal bych vás tam všechny.
- Čemu se směješ?
- Tomu, co poslouchám.
- A co to je?
- Mahlerova pátá symfonie.
Ale ne obyčejná - v neobyčejně vtipné interpretaci Uriho Cainea. Od teď už vždycky v Páté uslyším tango.
Britskou klavíristku Joyce Hattoovou asi neznáte, nanejvýš jste, stejně jako já, loni zaregistrovali zprávu o jejím úmrtí. Největší žijící klavíristka, o které téměř nikdo neslyšel - napsal Richard Dyer v Boston Globu v létě 2005.
Hattoová se narodila v roce 1928. Kvůli rakovině se stáhla z veřejného života v roce 1976. Její manžel, William Barrington-Coupe, si pak založil vydavatelství Concert Artist, deklaroval, že své ženě postavil studio, a začal vydávat její nové nahrávky. (Zřejmě až v devadesátých letech, v nepřehledné změti nahrávek jsem nenašel nic staršího než 1992).
Concert Artist vydalo neuvěřitelné množství cédeček (a další slibuje). Hattoová natočila komplet Chopina, Mozartovy, Beethovenovy a Prokofjevovy klavírní sonáty, Čajkovského, Rachmaninovy, Mendelssohnovy a Brahmsovy klavírní koncerty, prostě natočila víc cédéček než Rubinstein nebo Richtěr.
Minimálně od její smrti v srpnu 2006 se řešilo, jak to všechno mohla zvládnout. Teď už je to trochu jasnější - už není třeba pátrat po neexistujícím dirigentovi Reném Köhlerovi ani Národním filharmonicko-symfonickém orchestru.
Barrington-Coupe prostě vydával už vydaná cédečka. Nahrávka Listových Dvanácti transcendentální studií se shoduje s nahrávkou Laszla Simona, jenom je zrychlena o dvě desetiny promile, lehce prohnána ekvalizérem a posunuta ve stereu doleva.
Rachmaninovovy koncerty nehraje Hattoová, ale Yefim Bronfman, Köhlerovu taktovku drží Esa-Pekka Salonen. V Brahmsově Druhém koncertu pro klavír a orchestr jsou tím orchestrem ve skutečnosti Vídenští filharmonici - a tak dále.
A nebylo by se na to bývalo přišlo, nebýt internetu a těch databází, které vám po vložení CD do počítače automaticky načtou popisky k jednotlivým stopám. Zaráží mě na tom jen dvě věci - že na to Barrington-Coupe nemyslel a že to odhalení přišlo tak pozdě.
Přihlásil jsem se totiž na eMusic. Nejdřív vám nabídnou 25 až 100 (podle toho, jak jste šikovní) skladeb ke stažení zdarma, a pak platíte paušálně, já si vybral nejnižší paušál: 40 skladeb za 13 euro měsíčně (dneska už to stojí trochu víc). Skladba, to je jeden track na cédéčku, jedna písnička, jedna věta symfonie. Takže řekněme jedna symfonie za euro tricet, nic jiného jsem snad ani nestahoval.
Pořídil jsem si tedy v mp3/128 nový komplet Beethovenových symfonií (Haitink, LSO) plus nějaké vybrané s Vanskem a Minnesotským orchestrem, vše velmi podařené. Taky Mahlerovy symfonie (Tilson Thomas, SFSO - v květnu bude v Praze, už máte lístky?), tam ještě chybí osmá. A Brahmsovy symfonie (Alsopová, LPO), tam zase chybí čtvrtá. A ještě pár různých věcí, převážně na LSO Live či na Naxosu (Glass).
Včera jsem svůj účet na eMusic zrušil. Nevím už, co bych stahoval. Už takhle je toho moc, mám nasysleno, toho Glasse jsem ještě neslyšel, Rileyho jen půlku.
Co mám proti digitálním skladbám, se nezměnilo. (Teď jsem chtěl dát odkaz na svůj starší článek o fragmentaci hudby, ale zdá se mi, jako bych si jej napsal jen v hlavě, tak tedy promiňte.) Zvesela si mezi nimi přeskakuju, nedoposlechnu, a už klikám na další, to si pustím jen od půlky, prostě zvěrstvo lačnosti.
Jenže za ty ceny cédéček v obchodě bych si Haitinka ani Tilsona Thomase nepořídil; nikdy bych je neslyšel.
Můžu doporučit eMusic? Nevím. Jistě je to levné, zvlášť na ty symfonie. Ale nutí vás to stahovat (nevyčerpaný limit se nepřevádí do dalšího měsíce). Je pěkné, že jednou stažené nahrávky si můžete zdarma stahovat opakovaně - sesype-li se vám disk apod., obnovíte svůj mp3 adresář snadno. Jenže to vás zároveň nutí stále platit. Jak si smažete konto, máte utrum. Prostě výborný obchodní model - jenom už jaksi nemám co stahovat.
