Prsten Nibelungův z bayreutských Festspiele 1980 s Pierrem Boulezem a v režii Patricea Chéreaua - komplet 8 DVD za 1499 Kč.
$$OBR277203$$ To si prostě musíte koupit, i když máte z Wagnera osypky. Je to zřejmě nejlepší Prsten ever, a navíc se normálně prodává asi za 160 dolarů, tedy asi 4000 Kč. Předpokládám, že v pražském Bontonlandu někomu ujela ruka a místo 4199 Kč napsal 1499 Kč. Ostatně už se mi tam jednou podařilo sehnat komplet Prokofjevových symfonií za necelé tři stovky, přestože v Brně byla tatáž sada pěti cédéček ceněna asi na devět set korun. K celkem 852 minutám ve čtyřech operách na sedmi DVD dostanete ještě osmé DVD s hodinovým dokumentem o Prstenu.
Richard Klíčník o koncertu Dagmar Peckové
Eva Vítová to ještě není, ale nakročeno má pěkně.
Článek Čtyři árie Peckové nadchly Rudolfinum se objevil na Aktuálně.cz. Pozor, následující citace mohou být drastické.
"Dramaturgie večera byla propracována nejen nápaditě, ale též vtipně."
"Úvod se jí povedl stejně jako celý koncert, svým plným mezzosopránem rozezněla celou Dvořákovu síň a její uhrančivý dramatický hlas jakoby přikoval posluchače k sedadlům."
"... musíme uvést výkon dirigenta a pianisty Vojtěcha Spurného, který nejen že měl látku skvěle nastudovánu, ale hrál i dirigoval s láskou a zaujetím, což koncertu dodalo další rozměr..."
".. Nancy Storaceové, ... která tuto árii zpívala jakoby na rozloučenou. Pecková se v ní sice loučila jen na dobu trvání přestávky, ale i tak za svůj výkon sklidila bouřlivý potlesk."
"Nevíme, jak velké ovace sklízela Josefína, ale dá se předpokládat, že ne menší než Dagmar, které dali pražští posluchači znát, že její Pražané jí skutečně rozumějí."
"... jeho dramatičnost ... ohromila posluchače v samém závěru."
Pecková si prý koncert vychutnala, a mně se zdá, že si svůj článek, propracovaný nejen nápaditě, ale též vtipně, vychutnal i Richard Klíčník.
Mimochodem, čím to, že mi použití samotného křestního jména přijde u Josefíny neutrální, snad i normální, a u Dagmar až vulgární?
Článek Čtyři árie Peckové nadchly Rudolfinum se objevil na Aktuálně.cz. Pozor, následující citace mohou být drastické.
"Dramaturgie večera byla propracována nejen nápaditě, ale též vtipně."
"Úvod se jí povedl stejně jako celý koncert, svým plným mezzosopránem rozezněla celou Dvořákovu síň a její uhrančivý dramatický hlas jakoby přikoval posluchače k sedadlům."
"... musíme uvést výkon dirigenta a pianisty Vojtěcha Spurného, který nejen že měl látku skvěle nastudovánu, ale hrál i dirigoval s láskou a zaujetím, což koncertu dodalo další rozměr..."
".. Nancy Storaceové, ... která tuto árii zpívala jakoby na rozloučenou. Pecková se v ní sice loučila jen na dobu trvání přestávky, ale i tak za svůj výkon sklidila bouřlivý potlesk."
"Nevíme, jak velké ovace sklízela Josefína, ale dá se předpokládat, že ne menší než Dagmar, které dali pražští posluchači znát, že její Pražané jí skutečně rozumějí."
"... jeho dramatičnost ... ohromila posluchače v samém závěru."
Pecková si prý koncert vychutnala, a mně se zdá, že si svůj článek, propracovaný nejen nápaditě, ale též vtipně, vychutnal i Richard Klíčník.
Mimochodem, čím to, že mi použití samotného křestního jména přijde u Josefíny neutrální, snad i normální, a u Dagmar až vulgární?
Brikcius na prádle
Další akce, kterou nestihnu.
Dnes od 19.00 v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle (Říční 6, Praha 1).
V rámci Dnů poezie (už sedmý ročník!) bude farář Jan Židlický recitovat básně Anny Brikciové, a k tomu bude její bratr František hrát na violoncello skladby jejich matky, Ireny Kosíkové. Prostě takový rodinný podnik.
Já to bohužel nestihnu, ale vy určitě přijďte. Jo a bacha, bude zima.
Dnes od 19.00 v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle (Říční 6, Praha 1).
V rámci Dnů poezie (už sedmý ročník!) bude farář Jan Židlický recitovat básně Anny Brikciové, a k tomu bude její bratr František hrát na violoncello skladby jejich matky, Ireny Kosíkové. Prostě takový rodinný podnik.
Já to bohužel nestihnu, ale vy určitě přijďte. Jo a bacha, bude zima.
Bill Frisell
A z nicoty vznikl tón a z tónu The Beatles.
Možná jste si všimli, že hrajeme Beatles, řekl Bill Frisell po čtvrté písničce. A doufám, pokračoval, že je máte rádi. My je rádi máme a nic jiného tu hrát nebudeme.
A kecal, protože hráli i Lennona.
Jiří Starý ke koncertu napsal tenhle blábol: "Společný recitál [...] slibuje zcela mimořádný posluchačský zážitek.Máme se tudíž rozhodně na co těšit, a to je jen a jen dobře." Na to se dá říct jen jediné: Uááá!
Ne že by to nebylo zajímavé, kromě Julie se každá píseň začala líhnout z různě položených tónů, až se konečně po několika minutách v náznaku ozval hlavní motiff a pak se začalo zvesela hrát a přehrálo se to mnohokrát, refrén do omrzení.
Aranže nebyly stupidní, i když čisté vokály v houslích příliš připomínaly sladkobolné Filharmonici Play The Beatles a Jenny Scheinmanová (chudinka prý byla opakovaně vyhlášena jako Vycházející hvězda, to naštve) se prostě musela nudit. Ale nic nového mi to nepřineslo, a zemitost původních verzí mám pořád radši.
Bylo to klidné, utahané, legrační a v pokusech o drsnost (Please Please Me) komické. I já se občas musel smát.
Já vím, Frisell je mág a bůh. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že kdybych tenhle koncert neslyšel, o nic bych nepřišel. A to je jen a jen dobře.
O tomtéž: Tomáš Turek, Adbar
Možná jste si všimli, že hrajeme Beatles, řekl Bill Frisell po čtvrté písničce. A doufám, pokračoval, že je máte rádi. My je rádi máme a nic jiného tu hrát nebudeme.
A kecal, protože hráli i Lennona.
Jiří Starý ke koncertu napsal tenhle blábol: "Společný recitál [...] slibuje zcela mimořádný posluchačský zážitek.Máme se tudíž rozhodně na co těšit, a to je jen a jen dobře." Na to se dá říct jen jediné: Uááá!
Ne že by to nebylo zajímavé, kromě Julie se každá píseň začala líhnout z různě položených tónů, až se konečně po několika minutách v náznaku ozval hlavní motiff a pak se začalo zvesela hrát a přehrálo se to mnohokrát, refrén do omrzení.
Aranže nebyly stupidní, i když čisté vokály v houslích příliš připomínaly sladkobolné Filharmonici Play The Beatles a Jenny Scheinmanová (chudinka prý byla opakovaně vyhlášena jako Vycházející hvězda, to naštve) se prostě musela nudit. Ale nic nového mi to nepřineslo, a zemitost původních verzí mám pořád radši.
Bylo to klidné, utahané, legrační a v pokusech o drsnost (Please Please Me) komické. I já se občas musel smát.
Já vím, Frisell je mág a bůh. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že kdybych tenhle koncert neslyšel, o nic bych nepřišel. A to je jen a jen dobře.
O tomtéž: Tomáš Turek, Adbar
František Brikcius, violoncello solo
Pozvánka na koncerty.
Ve středu 21. září od 19.00 v pražském kostele sv. Jana Křtitele na Prádle hraje František Brikcius první dvě Bachovy suity pro sólové violoncello (G dur a d moll) a Regerovu třetí suitu a moll.
Kostel je v Říční 6 na Kampě.
Pokud vám ani ta Regerova suita z roku 1915 nepřijde dostatečně moderní, přijďte na koncert, na kterém si můžete poslechnout skladby českých současných skladatelů, opět v podání Františka Brikcia:
Jiří Matys: Fantasie a Rondo (1982)
Petr Hejný: Kovová sonáta (1983)
Jan Jirásek: Dilema (1987)
Luboš Fišer: Sonata (1987)
Miloš Štědroň: Tance krále Leara (1995)
Irena Kosíková: Stopy (2004)
Koncert se hraje dvakrát: 10. října od 20.00 v Praze v Klementinu (Zrcadlová kaple) a 12. října od 19.30 v Brně v Huse na provázku (CED).
web Františka Brikcia
Ve středu 21. září od 19.00 v pražském kostele sv. Jana Křtitele na Prádle hraje František Brikcius první dvě Bachovy suity pro sólové violoncello (G dur a d moll) a Regerovu třetí suitu a moll.
Kostel je v Říční 6 na Kampě.
Pokud vám ani ta Regerova suita z roku 1915 nepřijde dostatečně moderní, přijďte na koncert, na kterém si můžete poslechnout skladby českých současných skladatelů, opět v podání Františka Brikcia:
Jiří Matys: Fantasie a Rondo (1982)
Petr Hejný: Kovová sonáta (1983)
Jan Jirásek: Dilema (1987)
Luboš Fišer: Sonata (1987)
Miloš Štědroň: Tance krále Leara (1995)
Irena Kosíková: Stopy (2004)
Koncert se hraje dvakrát: 10. října od 20.00 v Praze v Klementinu (Zrcadlová kaple) a 12. října od 19.30 v Brně v Huse na provázku (CED).
web Františka Brikcia
Arvo Pärt: Tabula rasa (6/6)
Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Silencium ve zkratce
Po strhující gradaci první věty, nastupuje Ticho, které ve svém opaku větu prvou doplňuje. Druhá věta má velmi meditativní průběh a neradno ji tedy poslouchat s partiturou.
Pozoruhodné je to, že Pärtovi se zde podařilo nechat hrát ticho, a to doslova. Narozdíl od Ludus zde však nenajdeme žádné vypočítané generální pausy v běhu hudby, ticho se ujme svého partu až v samém závěru skladby. Zde za zvuků hlasů tintinnabuli (tentokrát d moll) postupně utichají jednotlivé nástroje, protože tóny, ke kterým dospěly při sestupování po stupnici d moll, již nezahrají.
Po posledním tónu violoncella – D – už hraje pouze kontrabas v pianissimu. Nejnižší tón, který může zahrát je E1; D1, které zcela jasně následuje, slyšíme, třebaže ve skutečnosti zahráno není.
Závěr
Kontrast první a druhé věty, hlasů melodie a tintinnabuli – spory hříchu a jeho vykoupení, dobra a zla. To jest humanistické poslání tohoto díla. Není divu, že Arvo Pärt měl ve své rodné zemi problémy s cenzurou.
píše Kateřina Koutná
Prameny a literatura
Arvo Pärt - Tabula Rasa, partitura, Universal Edition, 1980
CD Gideon Kremer – Silentio
Paul Hillier – Arvo Pärt, Oxford University Press, 1993
Lenka Foltýnová – Arvo Pärt, časopis Harmonie, 9/2002
hudební ukázky:
Gidon Kremer, housle
Taťána Grindenková, housle
Alfred Schnittke, preparovaný klavír
Litevský komorní orchestr
Saulus Sondeckis, dirigent
nahráno v listopadu 1977 v Bonnu
(c) (P) 1984 ECM Records
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Silencium ve zkratce
Po strhující gradaci první věty, nastupuje Ticho, které ve svém opaku větu prvou doplňuje. Druhá věta má velmi meditativní průběh a neradno ji tedy poslouchat s partiturou.
Pozoruhodné je to, že Pärtovi se zde podařilo nechat hrát ticho, a to doslova. Narozdíl od Ludus zde však nenajdeme žádné vypočítané generální pausy v běhu hudby, ticho se ujme svého partu až v samém závěru skladby. Zde za zvuků hlasů tintinnabuli (tentokrát d moll) postupně utichají jednotlivé nástroje, protože tóny, ke kterým dospěly při sestupování po stupnici d moll, již nezahrají.
Po posledním tónu violoncella – D – už hraje pouze kontrabas v pianissimu. Nejnižší tón, který může zahrát je E1; D1, které zcela jasně následuje, slyšíme, třebaže ve skutečnosti zahráno není.
Závěr
Kontrast první a druhé věty, hlasů melodie a tintinnabuli – spory hříchu a jeho vykoupení, dobra a zla. To jest humanistické poslání tohoto díla. Není divu, že Arvo Pärt měl ve své rodné zemi problémy s cenzurou.
píše Kateřina Koutná
Prameny a literatura
Arvo Pärt - Tabula Rasa, partitura, Universal Edition, 1980
CD Gideon Kremer – Silentio
Paul Hillier – Arvo Pärt, Oxford University Press, 1993
Lenka Foltýnová – Arvo Pärt, časopis Harmonie, 9/2002
hudební ukázky:
Gidon Kremer, housle
Taťána Grindenková, housle
Alfred Schnittke, preparovaný klavír
Litevský komorní orchestr
Saulus Sondeckis, dirigent
nahráno v listopadu 1977 v Bonnu
(c) (P) 1984 ECM Records
předchozí díl: Kadence. Coda.Otázka na závěr miniseriálu: Jsou pro vás podobné články zajímavé?
Koťátko z Leningradu
"Veškerý fašismus je mi odporný, nejen německý fašismus. Hitler je zločinec, to je jasné. Ale Stalin také. Nazval jsem svou sedmou symfonii Leningradskou. Ale ona není jen o obleženém Leningradě. Je také o Leningradě, jenž Stalin systematicky ničil a jenž se Hitler pokouší úplně dorazit." (D. Šostakovič)
Dmitrij Šostakovič se v Leningradě narodil. Tedy - v Sankt Petěrburgu, jak se tehdy město jmenovalo (a dnes opět jmenuje). V roce 1941 bylo Šostakovičovi třicet pět let, a psal svou sedmou symfonii - Leningradskou.
Už v srpnu odmítl uprchnout z evakuovaného města, to psal první větu. Stihl ještě i druhou a třetí, v rekordním čase, a prvního října konečně odešel, neprve do Moskvy a pak do Kujbyševa, dnešní Samary, na jižním Uralu. Tam symfonii 27. prosince dokončil.
Ohlas byl ohromný, symfonie se hrála začátkem března v Samaře a koncem března už v Moskvě, koncerty byly vysílány rozhlasem, partitura byla na mikrofilmu poslána do světa. V červnu se hrála v Londýně, v červenci v New Yorku.
Devátého srpna 1942, v den, kdy měl Leningrad podle Hitlera padnout, se pak symfonie hrála právě tam. Partituru se povedlo do města propašovat, jednotlivé party musely být opsány ručně. Orchestr se postavil ze zbývajících hráčů Orchestru leningradského rozhlasu.
Koncertní sál byl nacpaný k prasknutí, publikum bylo hladové, v hadrech. Orchestru byla asi půlka. Prázdná místa po mrtvých hráčích byla pietně obsazena alespoň jejich nástroji. Šostakovičova hudba zněla ze všech ampliónů obleženým městem.
Nebyl to první koncert v těchto podmínkách, ale byl to koncert nejslavnější.
Leč neobešel by se bez hoboje. Hobojistka Xeňa Matusová však měla svůj nástroj rozbitý a musela si jej nechat spravit. Opravář hudebních nástrojů ještě žil a za opravu hoboje si řekl o kotě.
Tehdy, v létě roku 1942 v Leningradě, to bylo vydatné jídlo.
Dmitrij Šostakovič se v Leningradě narodil. Tedy - v Sankt Petěrburgu, jak se tehdy město jmenovalo (a dnes opět jmenuje). V roce 1941 bylo Šostakovičovi třicet pět let, a psal svou sedmou symfonii - Leningradskou.
Už v srpnu odmítl uprchnout z evakuovaného města, to psal první větu. Stihl ještě i druhou a třetí, v rekordním čase, a prvního října konečně odešel, neprve do Moskvy a pak do Kujbyševa, dnešní Samary, na jižním Uralu. Tam symfonii 27. prosince dokončil.
Ohlas byl ohromný, symfonie se hrála začátkem března v Samaře a koncem března už v Moskvě, koncerty byly vysílány rozhlasem, partitura byla na mikrofilmu poslána do světa. V červnu se hrála v Londýně, v červenci v New Yorku.
Devátého srpna 1942, v den, kdy měl Leningrad podle Hitlera padnout, se pak symfonie hrála právě tam. Partituru se povedlo do města propašovat, jednotlivé party musely být opsány ručně. Orchestr se postavil ze zbývajících hráčů Orchestru leningradského rozhlasu.
Koncertní sál byl nacpaný k prasknutí, publikum bylo hladové, v hadrech. Orchestru byla asi půlka. Prázdná místa po mrtvých hráčích byla pietně obsazena alespoň jejich nástroji. Šostakovičova hudba zněla ze všech ampliónů obleženým městem.
Nebyl to první koncert v těchto podmínkách, ale byl to koncert nejslavnější.
Leč neobešel by se bez hoboje. Hobojistka Xeňa Matusová však měla svůj nástroj rozbitý a musela si jej nechat spravit. Opravář hudebních nástrojů ještě žil a za opravu hoboje si řekl o kotě.
Tehdy, v létě roku 1942 v Leningradě, to bylo vydatné jídlo.
Arvo Pärt: Tabula rasa (5/6)
Kadence. Coda.
Kadence
Celá předchozí gradační část v podstatě připravuje nástup kadence. Ta přichází ve chvíli, kdy v gradaci první části věty už není kam dále stoupat. Najednou se zastaví čtvrťová pulsace přítomná v celém předchozím úseku, v sólech a klavíru nastoupí sice velmi rychlá figurace (předepsáno presto possibile), ale po celou dobu trvání kadence klesající prodlevy v orchestru spíše evokují dojem jakéhosi neklidného zastavení.
(audio) - dvě hvězdičky v notovém záznamu značí arpeggiato, presto possibile
Klesání je pouze na úrovni melodické, dynamika je stále ve fortissimu. To vše netrvá dlouho, je to nejkratší úsek první věty (88 dob, 4/4 takt). V posledním taktu této části se klesání zastaví na souzvuku a-c-e, který je zahuštěn tónem h a přechází do cody.
Coda
Závěrečná část je výrazovým, dynamickým, harmonickým a melodickým vyvrcholením nejen první věty, ale i celé skladby. Toto minutu trvající inferno je předepsáno Meno mosso, méně pohyblivě (sic!) a notováno je v 6/4 taktu. Hlavní úlohu zde má opět concertino, které v obou paralelních hlasech po celou dobu hraje zběsilé sextolové figurace, jejichž melodie je postupně zahušťována od oktávových skoků po terciové běhy, a to i harmonicky. Pod těmito figuracemi opět začne tepat čtvrťová pulsace.
(audio) zahušťování figurace od oktávových skoků...
(audio) ... po terciové běhy
Z harmonického hlediska tvoří coda gradační oblouk, kdy po vstupním akordu, který anticipuje dosud neobjevené tóny dis (/es) a fis, nastane harmonický návrat k a moll (fis zůstává "viset" v basech) v druhém taktu cody.
(audio)
Ale hned od třetího taktu zde začínají přibývat tóny, které naznačil úvodní akord (es v orchestrálním doprovodu, enharmonicky zaměnitelné s dis z úvodního akordu). Jakmile je es (a následně v pátém taktu cody fis) exponováno v orchestru, v následujícím taktu jej nalezneme i ve figuracích sólových houslí.
Hudba takto graduje až do devátého taktu cody, kde se objevují dosud nevídané harmonické funkce, jako například kombinace durové subdominanty s lidickým akordem, což je už na hony vzdáleno onomu nevinnému souzvuku tintinnabuli.
Poté přichází harmonická krystalizace (tři takty). V třináctém taktu se běsy zastaví tam, kde to celé začalo (a4 a a v houslích solo), a do konce věty (22 a 1/4 doby) nás vyprovodí katarzní souzvuk tintinnabuli (a-c-e) ve forte-fortissimu (audio).
píše Kateřina Koutná
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Kadence
Celá předchozí gradační část v podstatě připravuje nástup kadence. Ta přichází ve chvíli, kdy v gradaci první části věty už není kam dále stoupat. Najednou se zastaví čtvrťová pulsace přítomná v celém předchozím úseku, v sólech a klavíru nastoupí sice velmi rychlá figurace (předepsáno presto possibile), ale po celou dobu trvání kadence klesající prodlevy v orchestru spíše evokují dojem jakéhosi neklidného zastavení.
(audio) - dvě hvězdičky v notovém záznamu značí arpeggiato, presto possibileKlesání je pouze na úrovni melodické, dynamika je stále ve fortissimu. To vše netrvá dlouho, je to nejkratší úsek první věty (88 dob, 4/4 takt). V posledním taktu této části se klesání zastaví na souzvuku a-c-e, který je zahuštěn tónem h a přechází do cody.
Coda
Závěrečná část je výrazovým, dynamickým, harmonickým a melodickým vyvrcholením nejen první věty, ale i celé skladby. Toto minutu trvající inferno je předepsáno Meno mosso, méně pohyblivě (sic!) a notováno je v 6/4 taktu. Hlavní úlohu zde má opět concertino, které v obou paralelních hlasech po celou dobu hraje zběsilé sextolové figurace, jejichž melodie je postupně zahušťována od oktávových skoků po terciové běhy, a to i harmonicky. Pod těmito figuracemi opět začne tepat čtvrťová pulsace.
(audio) zahušťování figurace od oktávových skoků...
(audio) ... po terciové běhyZ harmonického hlediska tvoří coda gradační oblouk, kdy po vstupním akordu, který anticipuje dosud neobjevené tóny dis (/es) a fis, nastane harmonický návrat k a moll (fis zůstává "viset" v basech) v druhém taktu cody.
(audio) Ale hned od třetího taktu zde začínají přibývat tóny, které naznačil úvodní akord (es v orchestrálním doprovodu, enharmonicky zaměnitelné s dis z úvodního akordu). Jakmile je es (a následně v pátém taktu cody fis) exponováno v orchestru, v následujícím taktu jej nalezneme i ve figuracích sólových houslí.
Hudba takto graduje až do devátého taktu cody, kde se objevují dosud nevídané harmonické funkce, jako například kombinace durové subdominanty s lidickým akordem, což je už na hony vzdáleno onomu nevinnému souzvuku tintinnabuli.
Poté přichází harmonická krystalizace (tři takty). V třináctém taktu se běsy zastaví tam, kde to celé začalo (a4 a a v houslích solo), a do konce věty (22 a 1/4 doby) nás vyprovodí katarzní souzvuk tintinnabuli (a-c-e) ve forte-fortissimu (audio).
píše Kateřina Koutná
předchozí díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
další díl: Silencio ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Neštěstí Brucknerovy třetí symfonie
Katastrofická vídeňská premiéra.
Anton Bruckner se narodil v září 1824 v rakouském Ansfeldenu. Od svých 44 let až do své smrti (1896) žil ve Vídni, a po většinu času tam byl nešťastný.
Pro Brucknerův život a tvorbu byly důležité dvě věci: byl hluboce věřícím katolíkem a zbožňoval Richarda Wagnera. Komplikace vyplývaly zejména z onoho wagneriánství, Vídeň mu v té době byla více než nenakloněna.
Mluvím-li o zbožštění, mám na mysli totální propadnutí celebritě. Úvodní projevy náklonnosti byly až směšné - Bruckner za Wagnerem jezdil, snažil se jej potkat na ulici, a pokud se mu to podařilo, padal před ním na kolena a líbal mu ruce.
V září 1873, to už z nich byli přátelé, jel za Wagnerem do Bayreuthu, aby mu ukázal své symfonie, druhou a třetí, s nabídkou, že mu jednu věnuje. Wagnerovi se práce líbily, a vybral si ještě nedokončenou třetí, s citacemi z Tannhäusera a dalších Wagnerových oper. Bruckner se opil a druhý den ráno s překvapením zjistil, že si nepamatuje, kterou symfonii si Wagner vlastně vybral.
Wagner si to naštěstí pamatoval, a tak mohl Bruckner napsat věnování Hochwohlgeboren Herrn Herrn Richard Wagner, dem unerreichbaren, weltberühmten und erhabenen Meister der Dicht und Tonkunst.
Symfonie, dokončená o měsíc později, doznala mnoha změn, Bruckner ji revidoval už v roce 1874, pak roce 1876, o rok později, a nakonec ještě na začátku devadesátých let.
K premiéře došlo v roce 1877, po třetí revizi. A jestli Vídeň nebyla Brucknerovi přátelsky nakloněna, pak hráči Vídeňské filharmonie jej nesnášeli. První i druhá symfonie mu byly vráceny s poznámkami jako "nesmyslné" a "nehratelné". Přesto se podařilo premiéru připravit, a to díky Brucknerovu příteli Johannu Herbeckovi, který se uvolil symfonii dirigovat.
Jenomže Herbeck náhle umírá a aby Bruckner koncert zachránil, musí symfonii dirigovat sám. Problém byl v tom, že náš smutný hrdina nebyl příliš zdatným dirigentem, byl-li jím vůbec. V kombinaci s apatií či animozitou hráčů to bylo smrtelné.
Šestnáctého prosince 1877 přišlo do nové koncertní síně Musikvereinu mnoho posluchačů, ale málokdo z nich si přišel poslechnout Brucknera, který byl na programu jako poslední. Tehdy byly koncerty delší než dnes a mezi větami se tleskalo.
Na premiéře Brucknerovy třetí symfonie se mezi větami netleskalo, zato se mezi větami i během nich hodně syčelo a hromadně odcházelo. Dokonce i orchestr řídl a hráči s posledním tónem mizeli v zákulisí.
V sále nakonec zůstalo jen pětadvacet posluchačů - kritiků, posměváčků, ale také několik nadšených obdivovatelů.
Jedním z nich byl i sedmnáctiletý Gustav Mahler.
Anton Bruckner se narodil v září 1824 v rakouském Ansfeldenu. Od svých 44 let až do své smrti (1896) žil ve Vídni, a po většinu času tam byl nešťastný.
Pro Brucknerův život a tvorbu byly důležité dvě věci: byl hluboce věřícím katolíkem a zbožňoval Richarda Wagnera. Komplikace vyplývaly zejména z onoho wagneriánství, Vídeň mu v té době byla více než nenakloněna.
Mluvím-li o zbožštění, mám na mysli totální propadnutí celebritě. Úvodní projevy náklonnosti byly až směšné - Bruckner za Wagnerem jezdil, snažil se jej potkat na ulici, a pokud se mu to podařilo, padal před ním na kolena a líbal mu ruce.
V září 1873, to už z nich byli přátelé, jel za Wagnerem do Bayreuthu, aby mu ukázal své symfonie, druhou a třetí, s nabídkou, že mu jednu věnuje. Wagnerovi se práce líbily, a vybral si ještě nedokončenou třetí, s citacemi z Tannhäusera a dalších Wagnerových oper. Bruckner se opil a druhý den ráno s překvapením zjistil, že si nepamatuje, kterou symfonii si Wagner vlastně vybral.
Wagner si to naštěstí pamatoval, a tak mohl Bruckner napsat věnování Hochwohlgeboren Herrn Herrn Richard Wagner, dem unerreichbaren, weltberühmten und erhabenen Meister der Dicht und Tonkunst.
Symfonie, dokončená o měsíc později, doznala mnoha změn, Bruckner ji revidoval už v roce 1874, pak roce 1876, o rok později, a nakonec ještě na začátku devadesátých let.
K premiéře došlo v roce 1877, po třetí revizi. A jestli Vídeň nebyla Brucknerovi přátelsky nakloněna, pak hráči Vídeňské filharmonie jej nesnášeli. První i druhá symfonie mu byly vráceny s poznámkami jako "nesmyslné" a "nehratelné". Přesto se podařilo premiéru připravit, a to díky Brucknerovu příteli Johannu Herbeckovi, který se uvolil symfonii dirigovat.
Jenomže Herbeck náhle umírá a aby Bruckner koncert zachránil, musí symfonii dirigovat sám. Problém byl v tom, že náš smutný hrdina nebyl příliš zdatným dirigentem, byl-li jím vůbec. V kombinaci s apatií či animozitou hráčů to bylo smrtelné.
Šestnáctého prosince 1877 přišlo do nové koncertní síně Musikvereinu mnoho posluchačů, ale málokdo z nich si přišel poslechnout Brucknera, který byl na programu jako poslední. Tehdy byly koncerty delší než dnes a mezi větami se tleskalo.
Na premiéře Brucknerovy třetí symfonie se mezi větami netleskalo, zato se mezi větami i během nich hodně syčelo a hromadně odcházelo. Dokonce i orchestr řídl a hráči s posledním tónem mizeli v zákulisí.
V sále nakonec zůstalo jen pětadvacet posluchačů - kritiků, posměváčků, ale také několik nadšených obdivovatelů.
Jedním z nich byl i sedmnáctiletý Gustav Mahler.
Tuhle muziku znám, ta byla v nějakém filmu
Hudba sama o sobě jistě existuje. Ale teprve ve spojení s filmem dostává šanci proniknout do masového podvědomí.
Ale ano, to znám, to přece bylo v tom, no, jak tam hrál Cruise - kolikrát já už to slyšel! Už se nemluví o Šostakovičovu valčíku, ale o soundtracku k Eyes Wide Shut.
Ke Kubrickovi ještě jednou. Začátkem června psal Ondřej Váša v Lidovkách o koncertu Green Day v Praze. A hned v úvodu se dočteme:
Vůbec nejde o to, že se Váša zmýlil v autorovi. Jde o to, že Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathustra je pojem neznámý, ale slavnou ústřední melodii Kubrickova filmu (či znělku České sody) zná každý.
I filmy tak přispívají k jednomu z nejnepěknějších zacházení s hudbou - k její fragmentaci. Ne že bych jim to vyčítal, jinak to snad ani být nemůže.
Ale je mi tak nějak líto. I za toho Strausse, kterému skrouhli Nietzscheho na půl minuty, i za toho Wagnera, ze kterého zbyla jen ta vůně napalmu po ránu.
Ale ano, to znám, to přece bylo v tom, no, jak tam hrál Cruise - kolikrát já už to slyšel! Už se nemluví o Šostakovičovu valčíku, ale o soundtracku k Eyes Wide Shut.
Ke Kubrickovi ještě jednou. Začátkem června psal Ondřej Váša v Lidovkách o koncertu Green Day v Praze. A hned v úvodu se dočteme:
"Když na úvod zazněla slavná Wagnerova ústřední melodie Kubrickovy Vesmírné Odysey..."
Vůbec nejde o to, že se Váša zmýlil v autorovi. Jde o to, že Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathustra je pojem neznámý, ale slavnou ústřední melodii Kubrickova filmu (či znělku České sody) zná každý.
I filmy tak přispívají k jednomu z nejnepěknějších zacházení s hudbou - k její fragmentaci. Ne že bych jim to vyčítal, jinak to snad ani být nemůže.
Ale je mi tak nějak líto. I za toho Strausse, kterému skrouhli Nietzscheho na půl minuty, i za toho Wagnera, ze kterého zbyla jen ta vůně napalmu po ránu.
Hudební drobečky
Tím nejdůležitějším je nástup Valerije Gergieva do čela LSO.
Co to přinese, nevím, ale zvědavý jsem, to ano. Colina Davise vystřídá v lednu 2007. Královskou liverpoolskou filharmonii zase povede, už od září 2006, Vasilij Petrenko, nijak zvlášť známý devětadvacetiletý dirigent ze Sankt Petěrburku. Kdo z té nové dirigentské generace doroste do geniality? Takový Ilan Volkov (BBC SSO) má také dobře našlápnuto.
Fritzu Wunderlichovi, slavnému německému tenorovi, by letos bylo - kdyby před třiceti devíti lety nezemřel - sedmdesát pět let, takže není divu, že jsme oblaženi novou kompilací od DG, můžete si poslechnout ukázky. A před dvěma měsíci zemřel (v jedenadevadesáti letech!) Carlo Maria Giulini - nějakých speciálů z jeho bohaté diskografie se tedy také jistě dočkáme (v katalogu jej mají EMI, DG i Sony).
Co se týče nahrávek, největší slávou posledních měsíců je asi Boulezův Prsten z roku 1976 na DVD, dokonce na osmi discích, ale jaké bonusy jsou na těch čtyřech discíh navíc, se mi nepodařilo zjistit. K dispozici jsou videoukázky, a v Německu se Prsten dokonce promítá v kinech.
Příští rok bude v Bayreuthu dirigovat Prsten Christian Thielemann, jeho Parsifal s Plácidem Domingem, natočený před pár měsíci ve Vídni, má vyjít v březnu 2006.
Magdalena Kožená zpívá v Metropolitní Cosi fan tutte a v Edinburghu s Charlesem Mackerrasem La clemenza di Tito (zřejmě vyjde jako CD). V neděli má Kožená tamtéž písňový recitál, můžete si jej poslechnout (a nejen ten!) na BBC Radio 3. Jak už bývá u této stanice pomalu zvykem, záznam je dostupný (leč nikoli stažitelný) sedm dnů.
A Anne Sofie von Otter už natáčí vánoční album. Však už je srpen, že.
Co to přinese, nevím, ale zvědavý jsem, to ano. Colina Davise vystřídá v lednu 2007. Královskou liverpoolskou filharmonii zase povede, už od září 2006, Vasilij Petrenko, nijak zvlášť známý devětadvacetiletý dirigent ze Sankt Petěrburku. Kdo z té nové dirigentské generace doroste do geniality? Takový Ilan Volkov (BBC SSO) má také dobře našlápnuto.
Fritzu Wunderlichovi, slavnému německému tenorovi, by letos bylo - kdyby před třiceti devíti lety nezemřel - sedmdesát pět let, takže není divu, že jsme oblaženi novou kompilací od DG, můžete si poslechnout ukázky. A před dvěma měsíci zemřel (v jedenadevadesáti letech!) Carlo Maria Giulini - nějakých speciálů z jeho bohaté diskografie se tedy také jistě dočkáme (v katalogu jej mají EMI, DG i Sony).
Co se týče nahrávek, největší slávou posledních měsíců je asi Boulezův Prsten z roku 1976 na DVD, dokonce na osmi discích, ale jaké bonusy jsou na těch čtyřech discíh navíc, se mi nepodařilo zjistit. K dispozici jsou videoukázky, a v Německu se Prsten dokonce promítá v kinech.
Příští rok bude v Bayreuthu dirigovat Prsten Christian Thielemann, jeho Parsifal s Plácidem Domingem, natočený před pár měsíci ve Vídni, má vyjít v březnu 2006.
Magdalena Kožená zpívá v Metropolitní Cosi fan tutte a v Edinburghu s Charlesem Mackerrasem La clemenza di Tito (zřejmě vyjde jako CD). V neděli má Kožená tamtéž písňový recitál, můžete si jej poslechnout (a nejen ten!) na BBC Radio 3. Jak už bývá u této stanice pomalu zvykem, záznam je dostupný (leč nikoli stažitelný) sedm dnů.
A Anne Sofie von Otter už natáčí vánoční album. Však už je srpen, že.
Kdy napsal Kryl Bratříčka?
Karel Kryl tvrdí, že 21. srpna 1968, spolu s Bratry (Tak vás tu máme). Ale tak jednoznačné to není. (aktualizováno)
Kryl v Půlkacíři, rozhovorech s Milošem Čermákem, říká:
Pak je
tu ještě Hutkovo svědectví, jak jel Kryl v tom vlaku s ním (to jsem zatím nenašel), a jak mu
Hutka řekl, že je Bratříček sračka (kniha Pravděpodobné vzdálenosti):
Jaroslav Hutka a Karel Kryl se - řekněme - zrovna
nemilovali, a že by autor Pasážové revolty křičel něco o květinách ve
vlasech, to se mi zdá až nepravděpodobné. To spíš právě v Hutkovi bych
viděl hipísáka.
Lze Krylovi jeho vzpomínku věřit? Michal Huvar v encyklopedii Kryl o písni píše:
Že si Kryl nepamatuje vše přesně, to se dokázat dá, ostatně právě data o teplickém Divadélku se mu - jak Huvar ukazuje - pletou.
Huvarova
kniha, která "vědeckou metodou sběru materiálů odhaluje mýty, omyly a
scestná tvrzení" se snaží o "dovysvětlení řady omylů, mystifikací, ba
lží, které kolem Kryla nadělali novináři a hudební publicisté svou
začasto až neuvěřitelně lajdáckou a povrchní prací". Diskuse kolem
datace Bratříčka je z těch mystifikací asi nejdůležitější, ve zbytku
knížky Huvar - povětšinou a bohužel - nadává na Jiřího Černého a
omlacuje mu o hlavu vše, co o Krylovi kdy napsal, včetně chybějících
větných čárek. Škoda, že i ve třetím, rozšířeném vydání Huvar neopravil Kučerovo křestní jméno na správné Josef.
Paměť holt slábne. I ten Černý předkládá celkem
šest verzí toho, jak spolu s Krylem sestavil jeho první elpíčko. Kryl
sám přidává sedmou: "Vyšla tehdy má první deska, na jejíž sestavení
jsem neměl vliv..."
Tak si tedy vyberte. Já věřím tomu, že
Bratříček je starší. Narážky na Rusy nejsou prvoplánové jako v
Bratrech, přes mnohá opakování slov a typický slovník se mi příčí
představa, že by v jedné cestě vlakem použil slova bratr a bratříček v
tak odlišných souvislostech, a konečně - tím vizionářem Kryl opravdu
byl. Jeřabiny totiž zcela jistě vznikly už v šedesátém sedmém:
Záhada Krylova Bratříčka
Pomožme si při pátrání! (rozhovor s Janem Krylem)
Případ se vyjasňuje (rozhovor s Jiřím Černým)
Karle, odpočívej v pokoji (rozhovor s Vojtěchem Klimtem)
Kryl v Půlkacíři, rozhovorech s Milošem Čermákem, říká:
Druhý den (myšleno 21. srpna 1968) jsem z té načaté, nedokončené dovolené
odjel vlakem Kojetín-Ostrava. Země už byla obsazená. byli tam Poláci ze
severu. Díval jsem se na ty železné maringotky... a nejdřív jsem napsal
Bratry z Krve kainovy..., balšoje spasíbo, braťja zachvátčiki, dojel
jsem do Nového Jičína cestou jsem napsal Bratříčka.
odjel vlakem Kojetín-Ostrava. Země už byla obsazená. byli tam Poláci ze
severu. Díval jsem se na ty železné maringotky... a nejdřív jsem napsal
Bratry z Krve kainovy..., balšoje spasíbo, braťja zachvátčiki, dojel
jsem do Nového Jičína cestou jsem napsal Bratříčka.
Pak je
tu ještě Hutkovo svědectví, jak jel Kryl v tom vlaku s ním (to jsem zatím nenašel), a jak mu
Hutka řekl, že je Bratříček sračka (kniha Pravděpodobné vzdálenosti):
... já mu řekl: Karle, to se nestydíš za takovou sračku? A on začal
křičet něco o hippies, o květinách ve vlasech a podobné pitomosti. Mně
ta písnička připadala zbytečně melancholická, taková nějaká hloupě
komerční. Téma okupace se mi zdálo mnohem závažnější a hlubší. Chtěl
jsem o tom napsat velkou filozofickou píseň, ale to se mi nepodařilo.
Takže: já jsem sice ke Krylovi kritický, ale on tehdy písničky psal a
já ne.
křičet něco o hippies, o květinách ve vlasech a podobné pitomosti. Mně
ta písnička připadala zbytečně melancholická, taková nějaká hloupě
komerční. Téma okupace se mi zdálo mnohem závažnější a hlubší. Chtěl
jsem o tom napsat velkou filozofickou píseň, ale to se mi nepodařilo.
Takže: já jsem sice ke Krylovi kritický, ale on tehdy písničky psal a
já ne.
Jaroslav Hutka a Karel Kryl se - řekněme - zrovna
nemilovali, a že by autor Pasážové revolty křičel něco o květinách ve
vlasech, to se mi zdá až nepravděpodobné. To spíš právě v Hutkovi bych
viděl hipísáka.
Lze Krylovi jeho vzpomínku věřit? Michal Huvar v encyklopedii Kryl o písni píše:
Všeobecné
mínění o tom, že vznikla v srpnu 1968, vážně zpochybňuje Jaroslav
"Kobra" Kučera, vedle Kryla někdejší člen teplického Divadélka na
zámku, respektive Divadélka pro známý: "... jedním jsme si ... jisti.
Že textappeal K + K + K měl v 67. roce reprízu... Nu a tady jsme
všichni slyšeli poprvé Bratčířka. Když jsem to v Lucerně v roce 1990
Kájovi říkal, pokyvoval hlavou. Ale
ty jsi na Svobodné Evropě tvrdil, že jsi ho složil ve vlaku při
okupaci. proč nechceš připustit, že jsi vizionář, teď bys z toho mohl
mít živnost, říkal jsem vážně humorně. Je to možný, ale nech to tak, odvětil..." (... and you, 4, 1997, únor.)
mínění o tom, že vznikla v srpnu 1968, vážně zpochybňuje Jaroslav
"Kobra" Kučera, vedle Kryla někdejší člen teplického Divadélka na
zámku, respektive Divadélka pro známý: "... jedním jsme si ... jisti.
Že textappeal K + K + K měl v 67. roce reprízu... Nu a tady jsme
všichni slyšeli poprvé Bratčířka. Když jsem to v Lucerně v roce 1990
Kájovi říkal, pokyvoval hlavou. Ale
ty jsi na Svobodné Evropě tvrdil, že jsi ho složil ve vlaku při
okupaci. proč nechceš připustit, že jsi vizionář, teď bys z toho mohl
mít živnost, říkal jsem vážně humorně. Je to možný, ale nech to tak, odvětil..." (... and you, 4, 1997, únor.)
Krylovo
"zatajení", pokud k němu opravdu došlo, mohlo mít svou lákavou příčinu
v jeho náhlé a nevídané popularitě. Autorova volba nepřiznat pravdu -
opakuji: pokud k ní došlo - však v horizontu budoucí pozice autora se
schopností "vidět" i to, co se teprve stane, mu spíše ublížila. V tomto
čase, kdy ještě nemáme prozkoumán jeho rozsáhlý zvukový archiv, víme
jedno: jako neexistuje důkaz o dataci písně k roku 1968 (Hutkovo
plácnutí, že je ve vlaku zrovna ve chvíli, kdy Kryl tam písničku
Bratčířku, zavírej vrátka dokončoval, nelze brát vážně), není ani důvod
nevěřit tvrzení Kučerovu.
"zatajení", pokud k němu opravdu došlo, mohlo mít svou lákavou příčinu
v jeho náhlé a nevídané popularitě. Autorova volba nepřiznat pravdu -
opakuji: pokud k ní došlo - však v horizontu budoucí pozice autora se
schopností "vidět" i to, co se teprve stane, mu spíše ublížila. V tomto
čase, kdy ještě nemáme prozkoumán jeho rozsáhlý zvukový archiv, víme
jedno: jako neexistuje důkaz o dataci písně k roku 1968 (Hutkovo
plácnutí, že je ve vlaku zrovna ve chvíli, kdy Kryl tam písničku
Bratčířku, zavírej vrátka dokončoval, nelze brát vážně), není ani důvod
nevěřit tvrzení Kučerovu.
Že si Kryl nepamatuje vše přesně, to se dokázat dá, ostatně právě data o teplickém Divadélku se mu - jak Huvar ukazuje - pletou.
Huvarova
kniha, která "vědeckou metodou sběru materiálů odhaluje mýty, omyly a
scestná tvrzení" se snaží o "dovysvětlení řady omylů, mystifikací, ba
lží, které kolem Kryla nadělali novináři a hudební publicisté svou
začasto až neuvěřitelně lajdáckou a povrchní prací". Diskuse kolem
datace Bratříčka je z těch mystifikací asi nejdůležitější, ve zbytku
knížky Huvar - povětšinou a bohužel - nadává na Jiřího Černého a
omlacuje mu o hlavu vše, co o Krylovi kdy napsal, včetně chybějících
větných čárek. Škoda, že i ve třetím, rozšířeném vydání Huvar neopravil Kučerovo křestní jméno na správné Josef.
Paměť holt slábne. I ten Černý předkládá celkem
šest verzí toho, jak spolu s Krylem sestavil jeho první elpíčko. Kryl
sám přidává sedmou: "Vyšla tehdy má první deska, na jejíž sestavení
jsem neměl vliv..."
Tak si tedy vyberte. Já věřím tomu, že
Bratříček je starší. Narážky na Rusy nejsou prvoplánové jako v
Bratrech, přes mnohá opakování slov a typický slovník se mi příčí
představa, že by v jedné cestě vlakem použil slova bratr a bratříček v
tak odlišných souvislostech, a konečně - tím vizionářem Kryl opravdu
byl. Jeřabiny totiž zcela jistě vznikly už v šedesátém sedmém:
Na břehu řeky roste tráva ostřice
Prý přišli včas však vtrhli jako vichřice
Nad tichou zemí
vrčí netopýři
a národ němý
tlučou oficíři
Souvisí:Prý přišli včas však vtrhli jako vichřice
Nad tichou zemí
vrčí netopýři
a národ němý
tlučou oficíři
Záhada Krylova Bratříčka
Pomožme si při pátrání! (rozhovor s Janem Krylem)
Případ se vyjasňuje (rozhovor s Jiřím Černým)
Karle, odpočívej v pokoji (rozhovor s Vojtěchem Klimtem)
Beethovenovy symfonie ke stažení
Šestá, sedmá, osmá a devátá. Projekt BBC.
Záznamy symfonií ve formátu mp3 jsou nabízeny (zdarma a legálně) pouze omezenou dobu. Šestá je přístupná jen do pondělí, sedmá do úterý, osmá do středy, devátá do čtvrtka. Hraje BBC Philharmonic Orchestra, diriguje Gianandrea Noseda.
Zajímá-li vás Beethoven, doporučuji strávit pár minut až hodin na stránce BBC Radio 3 věnované Beethovenovi. Zajímavá je přinejmenším tato esej o Beethovenovi revolucionářovi nebo povídání o Páté (real audio) se všemi možnými ukázkami jejího provedení, úprav a zmršení. Vynikající verzi Waltera Murphyho (Horečka sobotní noci) určitě znáte.
Záznamy symfonií ve formátu mp3 jsou nabízeny (zdarma a legálně) pouze omezenou dobu. Šestá je přístupná jen do pondělí, sedmá do úterý, osmá do středy, devátá do čtvrtka. Hraje BBC Philharmonic Orchestra, diriguje Gianandrea Noseda.
Zajímá-li vás Beethoven, doporučuji strávit pár minut až hodin na stránce BBC Radio 3 věnované Beethovenovi. Zajímavá je přinejmenším tato esej o Beethovenovi revolucionářovi nebo povídání o Páté (real audio) se všemi možnými ukázkami jejího provedení, úprav a zmršení. Vynikající verzi Waltera Murphyho (Horečka sobotní noci) určitě znáte.
Arvo Pärt: Tabula rasa (4/6)
Číselné vztahy a dynamika gradace.
Číselné vztahy v gradační části první věty
Různý výklad mohou nabízet první dva takty celé skladby; a a a4 ff v obou houslích solo v prvním taktu a šestnáctidobá G.P. v druhém taktu. Toto dvoutaktí je nejlépe vnímat jako jakousi předehru/nultou variaci, a to v návaznosti na strukturu každé z variací.
Avšak pro demonstraci číselných vztahů, na které se teď chceme zaměřit, je lepší vytvořit si druhou koncepci členění variací: nechť první G.P. jest přidružena již k první variaci a předehrou budiž zůstaven pouze první takt skladby. Číselné poměry délek jednotlivých složek této části budou vypadat následovně:
1. G.P. se každou variaci zkracuje o 1/2 takt (dvě doby)
2. tutti:
- v lichých variacích stoupá o dva 4/4 takty
- v sudých variacích stoupá o jeden 4/4 takt
3. concertino solo:
- v lichých variacích stoupá o jeden 6/4 takt
- v sudých variacích o dva 6/4 takty
- v lichých částech je navíc ještě jeden úvodní 5/4 takt
- liché variace jsou vždy o 19 dob delší (odpovídá to dvěma 4/4, jednomu 5/4 a jednomu 6/4 taktu)
- sudé variace jsou delší o 23 dob (čtyři 4/4 a dva 6/4 takty, absence 5/4 taktu)
Pro pořádek uvádíme tabulku s číselnými vztahy, pokud bychom první generální pauzu nechali nepřidruženou.
Dynamická gradace
Po úvodním fortissimu v prvním taktu a generální pauze začíná od pianissima důsledný dynamický vzestup procházející postupně celou gradační částí až opět k fortissimu.
Nejvýmluvněji to opět ukáže tabulka:
píše Kateřina Koutná
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Číselné vztahy v gradační části první věty
Různý výklad mohou nabízet první dva takty celé skladby; a a a4 ff v obou houslích solo v prvním taktu a šestnáctidobá G.P. v druhém taktu. Toto dvoutaktí je nejlépe vnímat jako jakousi předehru/nultou variaci, a to v návaznosti na strukturu každé z variací.
Avšak pro demonstraci číselných vztahů, na které se teď chceme zaměřit, je lepší vytvořit si druhou koncepci členění variací: nechť první G.P. jest přidružena již k první variaci a předehrou budiž zůstaven pouze první takt skladby. Číselné poměry délek jednotlivých složek této části budou vypadat následovně:
| | x/2 takt | 4/4 takt | 5/4 takt | 6/4 takt | počet dob znějící hudby | nárůst počtu dob |
č. variace | G.P. | tutti | tutti | soli | ||
I. | 16 dob | 6x | 1x | 1x | 35 | - |
II. | 14 dob | 10x | - | 3x | 58 | +23 |
III. | 12 dob | 12x | 1x | 4x | 77 | +19 |
IV. | 10 dob | 16x | - | 6x | 100 | +23 |
V. | 8 dob | 18x | 1x | 7x | 119 | +19 |
VI. | 6 dob | 22x | - | 9x | 142 | +23 |
VII. | 4 doby | 24x | 1x | 10x | 161 | +19 |
VIII. | 2 doby | 30x | --> kadence | 120 | -41 | |
celkem | 72 dob | 812 | ||||
1. G.P. se každou variaci zkracuje o 1/2 takt (dvě doby)
2. tutti:
- v lichých variacích stoupá o dva 4/4 takty
- v sudých variacích stoupá o jeden 4/4 takt
3. concertino solo:
- v lichých variacích stoupá o jeden 6/4 takt
- v sudých variacích o dva 6/4 takty
- v lichých částech je navíc ještě jeden úvodní 5/4 takt
- liché variace jsou vždy o 19 dob delší (odpovídá to dvěma 4/4, jednomu 5/4 a jednomu 6/4 taktu)
- sudé variace jsou delší o 23 dob (čtyři 4/4 a dva 6/4 takty, absence 5/4 taktu)
Pro pořádek uvádíme tabulku s číselnými vztahy, pokud bychom první generální pauzu nechali nepřidruženou.
| | 4/4 takt | 5/4 takt | 6/4 takt | x/2 takt | počet dob znějící hudby | nárůst počtu dob |
č. variace | tutti | tutti | soli | G. P. | ||
0. | - | - | 1x | 16 dob | 6 | - |
I. | 6x | 1x | 1x | 14 dob | 35 | +29 |
II. | 10x | - | 3x | 12 dob | 58 | +23 |
III. | 12x | 1x | 4x | 10 dob | 77 | +19 |
IV. | 16x | - | 6x | 8 dob | 100 | +23 |
V. | 18x | 1x | 7x | 6 dob | 119 | +19 |
VI. | 22x | - | 9x | 4 dob | 142 | +23 |
VII. | 24x | 1x | 10x | 2 doby | 161 | +19 |
VIII. | 30x | --> kadence | - | 120 | -41 | |
celkem | 72 dob | 818 | ||||
Dynamická gradace
Po úvodním fortissimu v prvním taktu a generální pauze začíná od pianissima důsledný dynamický vzestup procházející postupně celou gradační částí až opět k fortissimu.
Nejvýmluvněji to opět ukáže tabulka:
tutti | soli | ||||||||||
č. variace | pp | p | mp | mf | f | ff | pp | p | mp | mf | fff |
I. | x | x | x | x | |||||||
II. | x | x | x | x | |||||||
III. | x | x | x | x | |||||||
IV. | x | x | x | x | |||||||
V. | x | x | x | x | |||||||
VI. | x | x | x | x | |||||||
VII. | x | x | x | x | |||||||
VIII. | x | x | x | x (v kadenci) | |||||||
píše Kateřina Koutná
předchozí díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
další díl: Kadence. Coda.
Arvo Pärt: Tabula rasa (3/6)
Tutti, concertino solo a generální pauzy.
Tutti
Tutti je celé ve 4/4 taktu, začíná vždy čtvrťovým tepem v orchestru (audio), kde jsou kontrapunkticky exponovány nejdříve pouze tóny a moll kvintakordu, ke kterým se v každé další variaci přidávají po dvou tónech diatonické řady a moll (od a nahoru a dolů):
(audio)
V poslední variaci už je zahrána celá stupnice (notový příklad je včetně ukázky hlasu tintinnabuli):
(audio)
Tento melodický postup se týká pouze první skupiny prvních houslí (jsou dělené), druhých houslí a violoncella. K nim se do dvojice přidávají postupně druhá část prvních houslí, violy a kontrabasy, které až na výjimky hrají kontrapunkty z tónů tónického kvintakordu – tedy hlasy tintinnabuli.
Pärt označuje melodie jako hříchy a tintinnabuli jako jejich odpuštění. Dvojice melodického a tintinnabuli hlasu sestupují kánonicky celým orchestrem vždy s odstupem dvou dob. Po tomto sestupu následuje v rámci orchestru part kontrabasu (tentokrát jako tintinnabuli hlas – tep na tónu a) a následně obrácený kánon směrem nahoru.
Část končí tak, jak začala, a melodický hlas z prvních houslí orchestru přejde do houslí solo I, do části concertino solo.
V následující tabulce je přehledně naznačeno uspořádání melodií (M) a hlasu tintinnabuli (T) v jednotlivých variacích. Spodní dva řádky ukazují, jakým způsobem se rozšiřuje melodie:
Nad tímto orchestrálním podkladem (čtvrťový tep) je vyklenuta melodie sólových houslí, která graduje tentokrát nejen dynamicky (v rámci variací), ale především rytmicky (a to přímo v rámci jedné variace); nejdříve je rytmus převážně
(audio)
pak nastupuje triolová figurace (audio) a nakonec figurace v šestnáctinách (audio).
Tyto úseky si oba sólové nástroje mezi sebou vzájemně předávají, přičemž hlas, který zrovna nehraje, doplňuje melodii v hlavnim partu čtvrťovou pulsací v hlasech tintinnabuli spolu s orchestrem.
Concertino solo
Concertino solo je v 6/4 taktu, v každé liché variaci je navíc jeden úvodní 5/4 takt. Jeden ze sólových nástrojů zde opakuje melodii ripiena (posledním nástrojem, který v orchestrální části variace hraje tuto melodii – rozrůstající se stupnici a moll – jsou první housle).
Až na sedmou variaci, kdy tuto melodii hrají oboje sólové housle unisono, je melodie přednášena pouze jedním sólistou za doprovodného hlasu tintinnabuli v preparovaném klavíru. V osmé variaci nastupuje místo sólové části variace kadence.
Generální pauzy
Slouží jako předěly jednotlivých variací v gradační části první věty. Jsou notovány v půlovém taktu. Počet dob je každou variací o dvě menší – tedy nepřímo úměrný nárůstu dob v plochách hudby. V souladu s výkladem Paula Hilliera vnímám tento díl jako závěrečný díl každé variace. Odpovídá tomu nejen číslování jednotlivých variací v partituře, ale struktura každé variace tak dostává logický tvar sestupné tendence (tutti – soli – G.P.).
píše Kateřina Koutná
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Tutti
Tutti je celé ve 4/4 taktu, začíná vždy čtvrťovým tepem v orchestru (audio), kde jsou kontrapunkticky exponovány nejdříve pouze tóny a moll kvintakordu, ke kterým se v každé další variaci přidávají po dvou tónech diatonické řady a moll (od a nahoru a dolů):
(audio)V poslední variaci už je zahrána celá stupnice (notový příklad je včetně ukázky hlasu tintinnabuli):
(audio)Tento melodický postup se týká pouze první skupiny prvních houslí (jsou dělené), druhých houslí a violoncella. K nim se do dvojice přidávají postupně druhá část prvních houslí, violy a kontrabasy, které až na výjimky hrají kontrapunkty z tónů tónického kvintakordu – tedy hlasy tintinnabuli.
Pärt označuje melodie jako hříchy a tintinnabuli jako jejich odpuštění. Dvojice melodického a tintinnabuli hlasu sestupují kánonicky celým orchestrem vždy s odstupem dvou dob. Po tomto sestupu následuje v rámci orchestru part kontrabasu (tentokrát jako tintinnabuli hlas – tep na tónu a) a následně obrácený kánon směrem nahoru.
Část končí tak, jak začala, a melodický hlas z prvních houslí orchestru přejde do houslí solo I, do části concertino solo.
V následující tabulce je přehledně naznačeno uspořádání melodií (M) a hlasu tintinnabuli (T) v jednotlivých variacích. Spodní dva řádky ukazují, jakým způsobem se rozšiřuje melodie:
| číslo variace | I. | II. | III. | IV. | V. | VI. | VII. | VIII. |
| vl. I | M | M | M | M | M | M | M | M |
| vl. I | T | T | T | T | T | T | T | T |
| vl. II | M | M | M | M | M | M | M | M |
| vle. | T | T | T | T | T | T | T | T |
| vc. | M | M | M | M | M | M | M | M |
| cb. | T | M | T | M | T | M | T | M |
| tóny M, které se přidávají k základnímu a | ||||||||
| vzestupně | - | h | h, c | h, c,d | h, c, d, e | h, c, d, e, f | h, c, d, e, f, g | h, c, d, e, f, g, a |
| sestupně | - | g | g, f | g, f, e | g, f, e, d | g, f, e, d, c | g, f, e, d, c, h | g, f, e, d, c, h, a |
Nad tímto orchestrálním podkladem (čtvrťový tep) je vyklenuta melodie sólových houslí, která graduje tentokrát nejen dynamicky (v rámci variací), ale především rytmicky (a to přímo v rámci jedné variace); nejdříve je rytmus převážně
(audio)pak nastupuje triolová figurace (audio) a nakonec figurace v šestnáctinách (audio).
Tyto úseky si oba sólové nástroje mezi sebou vzájemně předávají, přičemž hlas, který zrovna nehraje, doplňuje melodii v hlavnim partu čtvrťovou pulsací v hlasech tintinnabuli spolu s orchestrem.
Concertino solo
Concertino solo je v 6/4 taktu, v každé liché variaci je navíc jeden úvodní 5/4 takt. Jeden ze sólových nástrojů zde opakuje melodii ripiena (posledním nástrojem, který v orchestrální části variace hraje tuto melodii – rozrůstající se stupnici a moll – jsou první housle).
Až na sedmou variaci, kdy tuto melodii hrají oboje sólové housle unisono, je melodie přednášena pouze jedním sólistou za doprovodného hlasu tintinnabuli v preparovaném klavíru. V osmé variaci nastupuje místo sólové části variace kadence.
Generální pauzy
Slouží jako předěly jednotlivých variací v gradační části první věty. Jsou notovány v půlovém taktu. Počet dob je každou variací o dvě menší – tedy nepřímo úměrný nárůstu dob v plochách hudby. V souladu s výkladem Paula Hilliera vnímám tento díl jako závěrečný díl každé variace. Odpovídá tomu nejen číslování jednotlivých variací v partituře, ale struktura každé variace tak dostává logický tvar sestupné tendence (tutti – soli – G.P.).
píše Kateřina Koutná
předchozí díl: Ludus. Gradace.
další díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
Arvo Pärt: Tabula rasa (2/6)
Ludus. Gradace.
Ludus. Gradace
V první větě se střídají tutti (smyčcový orchestr a klavír) a concertino solo (dvoje housle). Věta je opsáním jednoho velkého oblouku vystavěného zcela za účelem vygradování. Celá je v a moll a plně odpovídá zásadám Tintinnabuli; významné jsou tu (až na jednu výjimku v codě) pouze tóny tónického kvintakordu a moll.
Ludus můžeme rozdělit na tři základní části; první si pracovně můžeme označit jako gradaci. V té leží těžiště první věty. Druhou část tvoří kadence, kterou charakterizuje klesající tendence a vypjatý výraz. Pro codu, třetí a závěrečnou část první věty, je charakteristický harmonický oblouk směřující od harmonického zahušťování k postupné krystalizaci vedoucí zpět k tónickému kvintakordu a moll, kterým věta končí.
Gradace je též nejrozsáhlejší (8 částí, 818 dob); kadence (88 dob) a coda (102 dob) zaujímají dohromady asi pětinovou délku věty. Během těchto třech částí postupně skladba narůstá v několika rovinách:
- melodicky (prodlužování úseků „hudby“, přidávání jednotlivých tónů diatonické řady),
- harmonicky (především v codě),
- rytmicky (sólový hlas v gradaci),
- dynamicky (od pp na počátku gradace až k fff v kadenci) a
- výrazově (od šestnáct dob trvajícího ticha v prvním úseku gradace po vypjaté figurace v codě).
Gradace
Stěžejní část první věty. Pärt zde sebevědomě pracuje s tichem v hudbě. Nadepsána je Con moto (s pohybem), ¼ = cca 120. Skládá se z osmi dílů, které v souladu s výkladem Paula Hilliera budiž nazvány variacemi. Variace mají vždy stejnou strukturu a průběh, pouze se stupňují ve smyslu dynamickém a v poměru ticha/hudby, a to na přísném principu číselných vztahů.
Je až s podivem, jak takto do detailu racionálně vykonstruovaná hudba působí emocionálně. Slovy Arvo Pärta: „Vše na světě je numericky uspořádáno tak, nebo onak. Pravidla jsou definována všude – musí to tak být. Ale na druhou stranu tato matematická pravidla nesmějí být nejdůležitější součástí hudby. Musí být jednoduchá, jsou pouhou kostrou nebo osnovou.“
Každá ze sedmi variací (osmá přechází v kadenci) gradačního dílu má tři složky, které směřují od hudby k tichu: tutti, concertino solo a generální pauzu (G.P.).
První dvě složky se algoritmicky rozšiřují na úkor délky G.P., což značí jednu úroveň gradace.
píše Kateřina Koutná
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Ludus. Gradace
V první větě se střídají tutti (smyčcový orchestr a klavír) a concertino solo (dvoje housle). Věta je opsáním jednoho velkého oblouku vystavěného zcela za účelem vygradování. Celá je v a moll a plně odpovídá zásadám Tintinnabuli; významné jsou tu (až na jednu výjimku v codě) pouze tóny tónického kvintakordu a moll.
Ludus můžeme rozdělit na tři základní části; první si pracovně můžeme označit jako gradaci. V té leží těžiště první věty. Druhou část tvoří kadence, kterou charakterizuje klesající tendence a vypjatý výraz. Pro codu, třetí a závěrečnou část první věty, je charakteristický harmonický oblouk směřující od harmonického zahušťování k postupné krystalizaci vedoucí zpět k tónickému kvintakordu a moll, kterým věta končí.
Gradace je též nejrozsáhlejší (8 částí, 818 dob); kadence (88 dob) a coda (102 dob) zaujímají dohromady asi pětinovou délku věty. Během těchto třech částí postupně skladba narůstá v několika rovinách:
- melodicky (prodlužování úseků „hudby“, přidávání jednotlivých tónů diatonické řady),
- harmonicky (především v codě),
- rytmicky (sólový hlas v gradaci),
- dynamicky (od pp na počátku gradace až k fff v kadenci) a
- výrazově (od šestnáct dob trvajícího ticha v prvním úseku gradace po vypjaté figurace v codě).
Gradace
Stěžejní část první věty. Pärt zde sebevědomě pracuje s tichem v hudbě. Nadepsána je Con moto (s pohybem), ¼ = cca 120. Skládá se z osmi dílů, které v souladu s výkladem Paula Hilliera budiž nazvány variacemi. Variace mají vždy stejnou strukturu a průběh, pouze se stupňují ve smyslu dynamickém a v poměru ticha/hudby, a to na přísném principu číselných vztahů.
Je až s podivem, jak takto do detailu racionálně vykonstruovaná hudba působí emocionálně. Slovy Arvo Pärta: „Vše na světě je numericky uspořádáno tak, nebo onak. Pravidla jsou definována všude – musí to tak být. Ale na druhou stranu tato matematická pravidla nesmějí být nejdůležitější součástí hudby. Musí být jednoduchá, jsou pouhou kostrou nebo osnovou.“
Každá ze sedmi variací (osmá přechází v kadenci) gradačního dílu má tři složky, které směřují od hudby k tichu: tutti, concertino solo a generální pauzu (G.P.).
První dvě složky se algoritmicky rozšiřují na úkor délky G.P., což značí jednu úroveň gradace.
píše Kateřina Koutná
předchozí díl: Úvod
další díl: Tutti, concertino solo a generální pauza.
Arvo Pärt: Tabula rasa (1/6)
Úvod.
Arvo Pärt patří mezi celosvětově známé postavy vážné hudby. Narodil se roku 1935 v Estonsku, kde byl uznáván jako plodný autor filmové hudby, ale zároveň podrobován cenzuře ve své volné tvorbě, což ho dohnalo v roce 1980 k emigraci. Dodnes žije a tvoří v Německu.
Po prvních pokusech v neoklasickém stylu (ještě za studií na konzervatoři v Talinu) byl prvním estonským skladatelem, jenž užil seriální kompoziční techniky (Nekrolog, 1960). Obdobně jako na počátku šedesátých let v Československu a v celém východním bloku jsou i Pärtova šedesátá léta spojena s usilovným hledáním nového vyjadřovacího jazyka.
Záhy po serialistickém období pro sebe objevuje princip koláže (Collage sur B.A.C.H., 1964). V dlouhé pauze mezi lety 1971-1976, kdy téměř přestal komponovat, intenzivně studuje gregoriánský chorál, středověkou heterofonii, renesanční polyfonii, a ve svém vlastním hudebním jazyce tuto zkušenost přetavuje do tzv. stylu Tintinnabuli (latinsky zvonky, orig. Tintinnabulation).
Pärt říká: „...vše, co je nepodstatné, odpadá... Zjistil jsem, že stačí, když se krásně zahraje jenom jediná nota... Vytvořil jsem nejprimitivnější materiál – s triádou, s jednou specifickou tonalitou. Tři noty triády jsou jako zvony. Proto tomu říkám Tintinnabuli... je to útěk do dobrovolné chudoby.“
Askeze je Pärtovi blízká i v osobním životě, nějaký čas dokonce trávil v klášteře. Tato radikální změna ve způsobu vyjadřování nebyla v rámci hudebního světa 70. let ojedinělá, jiným způsobem se o „novou jednoduchost“ pokoušeli i další skladatelé (např. Górecki nebo již dříve minimalismus v Americe). Tímto předělem nastoupila do evropského hudebního prostoru postmoderna.
Tabula rasa, dvojkoncert pro dvoje housle, smyčcový orchestr a preparovaný klavír, je vedle Fratres nejznámějším dílem tohoto asketického období. Byla napsána roku 1977, dedikace patří houslistům Tatjaně Gridenkové a Gidonu Kremerovi a dirigentovi Erimu Klasovi.
Tento dvojkoncert má dvě kontrastní věty. První, Ludus v a moll, začíná nejvyšším a4 v houslích a graduje, druhá, Silentium, celá v d moll a dvakrát delší než věta prvá, celou dobu postupně klesá až k nejnižšímu E1 kontrabasů a rozplyne se v tichu. Ludus je psáno ve formě concerta grossa, forma Silentia směřuje k postupnému rušení, destrukci hudby.
píše Kateřina Koutná
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Arvo Pärt patří mezi celosvětově známé postavy vážné hudby. Narodil se roku 1935 v Estonsku, kde byl uznáván jako plodný autor filmové hudby, ale zároveň podrobován cenzuře ve své volné tvorbě, což ho dohnalo v roce 1980 k emigraci. Dodnes žije a tvoří v Německu.
Po prvních pokusech v neoklasickém stylu (ještě za studií na konzervatoři v Talinu) byl prvním estonským skladatelem, jenž užil seriální kompoziční techniky (Nekrolog, 1960). Obdobně jako na počátku šedesátých let v Československu a v celém východním bloku jsou i Pärtova šedesátá léta spojena s usilovným hledáním nového vyjadřovacího jazyka.
Záhy po serialistickém období pro sebe objevuje princip koláže (Collage sur B.A.C.H., 1964). V dlouhé pauze mezi lety 1971-1976, kdy téměř přestal komponovat, intenzivně studuje gregoriánský chorál, středověkou heterofonii, renesanční polyfonii, a ve svém vlastním hudebním jazyce tuto zkušenost přetavuje do tzv. stylu Tintinnabuli (latinsky zvonky, orig. Tintinnabulation).
Pärt říká: „...vše, co je nepodstatné, odpadá... Zjistil jsem, že stačí, když se krásně zahraje jenom jediná nota... Vytvořil jsem nejprimitivnější materiál – s triádou, s jednou specifickou tonalitou. Tři noty triády jsou jako zvony. Proto tomu říkám Tintinnabuli... je to útěk do dobrovolné chudoby.“
Askeze je Pärtovi blízká i v osobním životě, nějaký čas dokonce trávil v klášteře. Tato radikální změna ve způsobu vyjadřování nebyla v rámci hudebního světa 70. let ojedinělá, jiným způsobem se o „novou jednoduchost“ pokoušeli i další skladatelé (např. Górecki nebo již dříve minimalismus v Americe). Tímto předělem nastoupila do evropského hudebního prostoru postmoderna.
Tabula rasa, dvojkoncert pro dvoje housle, smyčcový orchestr a preparovaný klavír, je vedle Fratres nejznámějším dílem tohoto asketického období. Byla napsána roku 1977, dedikace patří houslistům Tatjaně Gridenkové a Gidonu Kremerovi a dirigentovi Erimu Klasovi.
Tento dvojkoncert má dvě kontrastní věty. První, Ludus v a moll, začíná nejvyšším a4 v houslích a graduje, druhá, Silentium, celá v d moll a dvakrát delší než věta prvá, celou dobu postupně klesá až k nejnižšímu E1 kontrabasů a rozplyne se v tichu. Ludus je psáno ve formě concerta grossa, forma Silentia směřuje k postupnému rušení, destrukci hudby.
píše Kateřina Koutná
další díl: Ludus. Gradace.
Má vlast (z tisku)
Ohlédnutí za tím, jak je úvodní koncert Pražského jara zaznamenán v tisku.
Jako první zaujme zpráva ČTK Londýnští symfonii uvedli Mou vlast pod taktovkou Davise ze středy 11. května (zprávy ČTK přebírám z ČT24). Jedná se totiž o upozornění na londýnský koncert, kde LSO Mou vlast hráli už v úterý.
ČTK tvrdí, že LSO bude devátým zahraničním orchestrem, který zahájí Pražské jaro. Druhý den už opravují devátý na správné třetí.
Následuje smršť neuvěřitelných souvětí, ve kterých každá samostatná věta je pravdivá, ale dohromady příliš smyslu nedávají. To je jeden z klíčových problémů studentů žurnalistiky: Po rešerši se jim na stole válí stole pár faktů a oni nevědí, jak je poskládat dohromady.
Takže se dozvídáme třeba: "Čeští milovníci klasické hudby budou ale moci poslouchat i londýnský koncert, protože LSO ho natáčel pro vlastní hudební edici LSO Live. Tyto nahrávky jsou k dispozici i prostřednictvím největšího internetového hudebního obchodu iTunes." To skoro nasvědčuje tomu, že už si na iTunes nahrávku můžete koupit. Škoda jen, že o dva později se vše posouvá do budoucnosti: Colin Davis natočí Mou vlast na CD.
Ale zpátky k 11. květnu: "I když Davis má na kontě díla Antonína Dvořáka či Leoše Janáčka, hudbu si vybírá podle toho, jak se mu líbí, nikoli podle národnosti. Netají se ovšem tím, že Dvořáka má rád. Ostatně Šestá symfonie tohoto skladatele je nejnovější nahrávkou LSO ve zmíněné edici LSO Live. Colin Davis má takových nahrávek za sebou od roku 1957, kdy stanul jako pomocný dirigent za pultem Skotského symfonického orchestru BBC, už dlouhou řadu."
Nechme stranou slovosled; co se snaží vyjádřit ta první věta, to mi opravdu uniká. "Takové nahrávky" je asi pouze oslí můstek. Aspoň tedy nevím o tom, že by se Davis cíleně věnoval opakovanému nahrávání Dvořákovy Šesté. A pravdou nezavání ani představa, že jako pomocný dirigent BBC SSO zakládá LSO Live.
Úterního londýnského koncertu si všímají britské deníky. Geoff Brown v Timesech mile žertuje o anglické povaze a následně i o Češích (inu, proč by český venkov nemohl být v Jižní Americe). Hodnocení hudebního provedení se věnuje jen okrajově v několika větách.
Guardian se hudbě věnuje víc, i když se Tom Service trošičku shodí svým úžasem nad tím, že byla po Šárce přestávka. Trochu víc se pak shodí v okamžiku, kdy upozorňuje na hudební provázanost Vyšehradu, Vltavy a Blaníku. Při vší úctě k Siru Colinovi, tohle je především Smetanova práce. Z trapností a lapsů se pak už recenze nevymotá.
Ve čtvrtek večer vydává ČTK zprávu Pražské jaro zahájil Londýnský symfonický orchestr, kde se jim trochu popletou časy (koncert ve skutečnosti málem ještě ani nezačal, ale ve zprávě už skončil). "Zájem o vstupenky v předprodeji, třebaže stály až 3500 korun, převyšoval nejméně dvojnásobně kapacitu sálu s více než tisícovkou míst." Jak se zjišťuje, jak moc převyšuje poptávka kapacitu, to nevím, ale mám podezření, že největší zájem byl o ty levnější lístky.
Hudební recenze na sebe nechaly čekat. V pátečních novinách vůbec nic (i když Lidovky tvrdí, že mají poslední uzávěrku o půlnoci, a koncert končil v deset - to je od novin, které se profilují jako nejvíce kulturní, ostuda, byť v sobotu vyvážená kvalitou recenze).
První (a jediné v pátek) byly Novinky: Britové hráli Mou vlast netypicky. Vladimír Říha nepříliš vhodně opakuje po ČTK "šéfdirigenta", upozorňuje, že LSO hrál českou hymnu ve stoje, a pak se dostává k tomu nejdůležitějšímu, totiž Davisovu odmítnutí Mé vlasti jako programní hudby. Koncert přišel Říhovi chladný, anglicky učesaný. Šárku nazývá selankou a jízdu Ctiradovy družiny anglickým honem na lišku. Jak na to přišel, to nevím, ale nelíbilo se mu to. Do Táboru a Blaníku ale prý "přece jenom proniklo více citu, drama i napětí". Anglická Má vlast je tedy jen "vítaný příspěvek k diskusi" (ona se tu nějaká vede?). "Ale český posluchač asi dá právě u Mé vlasti přednost přístupu, který se více přiklání k obsahu díla a jeho interpretační tradici," uzavírá Říha. Je jasné, že tím českým posluchačem je právě on.
Sobota, hodina po půlnoci. iDnes píše: Klidná síla sira Colina Davise. Jindřich Bálek, redaktor Českého rozhlasu, považuje provedení LSO za velmi uměřené až komorní . LSO "má čirý a po anglicku kultivovaný zvuk s dokonale vyrovnanou skupinou smyčců". Škoda jen, že dirigent Libor Pešek (právě ve vysílání ČRo) prohlásil, že očekávaný anglický zvuk se jaksi nedostavil, a houslemi že je zklamán. Neznám Bálka, ale Pešek bude o anglickém zvuku vědět víc, řekl bych.
Bálek narozdíl od Říhy chválí. To, co se dělo v Šárce, odbyde jako kontrastní, Vyšehrad vidí jako "panaromatický a zklidněný". Má vlast měla "svůj vnitřní naprosto klasický řád, který takto provedený dlouho neuslyšíme". Bálek končí svou recenzi úvahou nad jistou neprofesionalitou českých orchestrů.
Lidovky: Absolutní Má vlast Sira Colina. Sice poslední, ale od Luboše Stehlíka, šéfredaktora časopisu Harmonie. To důležité se říká už v titulku, Stehlík pak zmiňuje i důležité drobné odlišnosti: dynamiku, pauzu ve Vltavě. V Šárce tentokrát Davis překvapil "osobitým pojetím". Stehlík dokonce srovnává pojetí LSO s jinými zahraničními nahrávkami (na český denní tisk nevídané!).
Tolik tedy k jednotlivým recenzím. Je evidentní, že závěr Mé vlasti všechny zaujal a mile překvapil a že závěr Šárky všechny alespoň na čas rozhodil. Mrzí mě ale, že se nikdo neodvážil napsat víc. Ať už že to bylo úplně nesmyslné a strašné (vždyť já málem spadl ze židle, když jsem to slyšel), nebo aspoň náznak nějakého rozboru co a proč by to mohlo znamenat.
Nakolik jde Davis proti interpretační tradici a nakolik proti notovému záznamu? Vždyť i ten Norrington a Harnoncourt byli zcela netalichovští, a přestože zcela odlišní, tempové zpomalení tam měli oba.
Přes veškerou deklamaci absolutního (tedy neprogramového) pojetí bych jedno vysvětlení měl. To trombónové sólo není ani Vlastin pokyn k vraždění ani vítězný ryk, ale poslední poryv Šárčina milostného citu k Ctiradovi. A ten cit je dobíjen vraždícím tutti. Dává mi to tak smysl a líbí se mi to.
Jako první zaujme zpráva ČTK Londýnští symfonii uvedli Mou vlast pod taktovkou Davise ze středy 11. května (zprávy ČTK přebírám z ČT24). Jedná se totiž o upozornění na londýnský koncert, kde LSO Mou vlast hráli už v úterý.
ČTK tvrdí, že LSO bude devátým zahraničním orchestrem, který zahájí Pražské jaro. Druhý den už opravují devátý na správné třetí.
Následuje smršť neuvěřitelných souvětí, ve kterých každá samostatná věta je pravdivá, ale dohromady příliš smyslu nedávají. To je jeden z klíčových problémů studentů žurnalistiky: Po rešerši se jim na stole válí stole pár faktů a oni nevědí, jak je poskládat dohromady.
Takže se dozvídáme třeba: "Čeští milovníci klasické hudby budou ale moci poslouchat i londýnský koncert, protože LSO ho natáčel pro vlastní hudební edici LSO Live. Tyto nahrávky jsou k dispozici i prostřednictvím největšího internetového hudebního obchodu iTunes." To skoro nasvědčuje tomu, že už si na iTunes nahrávku můžete koupit. Škoda jen, že o dva později se vše posouvá do budoucnosti: Colin Davis natočí Mou vlast na CD.
Ale zpátky k 11. květnu: "I když Davis má na kontě díla Antonína Dvořáka či Leoše Janáčka, hudbu si vybírá podle toho, jak se mu líbí, nikoli podle národnosti. Netají se ovšem tím, že Dvořáka má rád. Ostatně Šestá symfonie tohoto skladatele je nejnovější nahrávkou LSO ve zmíněné edici LSO Live. Colin Davis má takových nahrávek za sebou od roku 1957, kdy stanul jako pomocný dirigent za pultem Skotského symfonického orchestru BBC, už dlouhou řadu."
Nechme stranou slovosled; co se snaží vyjádřit ta první věta, to mi opravdu uniká. "Takové nahrávky" je asi pouze oslí můstek. Aspoň tedy nevím o tom, že by se Davis cíleně věnoval opakovanému nahrávání Dvořákovy Šesté. A pravdou nezavání ani představa, že jako pomocný dirigent BBC SSO zakládá LSO Live.
Úterního londýnského koncertu si všímají britské deníky. Geoff Brown v Timesech mile žertuje o anglické povaze a následně i o Češích (inu, proč by český venkov nemohl být v Jižní Americe). Hodnocení hudebního provedení se věnuje jen okrajově v několika větách.
Guardian se hudbě věnuje víc, i když se Tom Service trošičku shodí svým úžasem nad tím, že byla po Šárce přestávka. Trochu víc se pak shodí v okamžiku, kdy upozorňuje na hudební provázanost Vyšehradu, Vltavy a Blaníku. Při vší úctě k Siru Colinovi, tohle je především Smetanova práce. Z trapností a lapsů se pak už recenze nevymotá.
Ve čtvrtek večer vydává ČTK zprávu Pražské jaro zahájil Londýnský symfonický orchestr, kde se jim trochu popletou časy (koncert ve skutečnosti málem ještě ani nezačal, ale ve zprávě už skončil). "Zájem o vstupenky v předprodeji, třebaže stály až 3500 korun, převyšoval nejméně dvojnásobně kapacitu sálu s více než tisícovkou míst." Jak se zjišťuje, jak moc převyšuje poptávka kapacitu, to nevím, ale mám podezření, že největší zájem byl o ty levnější lístky.
Hudební recenze na sebe nechaly čekat. V pátečních novinách vůbec nic (i když Lidovky tvrdí, že mají poslední uzávěrku o půlnoci, a koncert končil v deset - to je od novin, které se profilují jako nejvíce kulturní, ostuda, byť v sobotu vyvážená kvalitou recenze).
První (a jediné v pátek) byly Novinky: Britové hráli Mou vlast netypicky. Vladimír Říha nepříliš vhodně opakuje po ČTK "šéfdirigenta", upozorňuje, že LSO hrál českou hymnu ve stoje, a pak se dostává k tomu nejdůležitějšímu, totiž Davisovu odmítnutí Mé vlasti jako programní hudby. Koncert přišel Říhovi chladný, anglicky učesaný. Šárku nazývá selankou a jízdu Ctiradovy družiny anglickým honem na lišku. Jak na to přišel, to nevím, ale nelíbilo se mu to. Do Táboru a Blaníku ale prý "přece jenom proniklo více citu, drama i napětí". Anglická Má vlast je tedy jen "vítaný příspěvek k diskusi" (ona se tu nějaká vede?). "Ale český posluchač asi dá právě u Mé vlasti přednost přístupu, který se více přiklání k obsahu díla a jeho interpretační tradici," uzavírá Říha. Je jasné, že tím českým posluchačem je právě on.
Sobota, hodina po půlnoci. iDnes píše: Klidná síla sira Colina Davise. Jindřich Bálek, redaktor Českého rozhlasu, považuje provedení LSO za velmi uměřené až komorní . LSO "má čirý a po anglicku kultivovaný zvuk s dokonale vyrovnanou skupinou smyčců". Škoda jen, že dirigent Libor Pešek (právě ve vysílání ČRo) prohlásil, že očekávaný anglický zvuk se jaksi nedostavil, a houslemi že je zklamán. Neznám Bálka, ale Pešek bude o anglickém zvuku vědět víc, řekl bych.
Bálek narozdíl od Říhy chválí. To, co se dělo v Šárce, odbyde jako kontrastní, Vyšehrad vidí jako "panaromatický a zklidněný". Má vlast měla "svůj vnitřní naprosto klasický řád, který takto provedený dlouho neuslyšíme". Bálek končí svou recenzi úvahou nad jistou neprofesionalitou českých orchestrů.
Lidovky: Absolutní Má vlast Sira Colina. Sice poslední, ale od Luboše Stehlíka, šéfredaktora časopisu Harmonie. To důležité se říká už v titulku, Stehlík pak zmiňuje i důležité drobné odlišnosti: dynamiku, pauzu ve Vltavě. V Šárce tentokrát Davis překvapil "osobitým pojetím". Stehlík dokonce srovnává pojetí LSO s jinými zahraničními nahrávkami (na český denní tisk nevídané!).
Tolik tedy k jednotlivým recenzím. Je evidentní, že závěr Mé vlasti všechny zaujal a mile překvapil a že závěr Šárky všechny alespoň na čas rozhodil. Mrzí mě ale, že se nikdo neodvážil napsat víc. Ať už že to bylo úplně nesmyslné a strašné (vždyť já málem spadl ze židle, když jsem to slyšel), nebo aspoň náznak nějakého rozboru co a proč by to mohlo znamenat.
Nakolik jde Davis proti interpretační tradici a nakolik proti notovému záznamu? Vždyť i ten Norrington a Harnoncourt byli zcela netalichovští, a přestože zcela odlišní, tempové zpomalení tam měli oba.
Přes veškerou deklamaci absolutního (tedy neprogramového) pojetí bych jedno vysvětlení měl. To trombónové sólo není ani Vlastin pokyn k vraždění ani vítězný ryk, ale poslední poryv Šárčina milostného citu k Ctiradovi. A ten cit je dobíjen vraždícím tutti. Dává mi to tak smysl a líbí se mi to.
Má vlast (přímý přenos)
Pražské jaro 2005, Obecní dům. London Symphony Orchestra a Sir Colin Davis.
22:13
Poslední záznam, vysvětlení k sázce. Otázka zněla, jestli pauza bude nebo nebude, já řekl, že bude. Pešek tvrdil, že pauzu dává, ale maličkou, a já na to, že Davisova pauza nebude regulérní (tj. s otřením čela, vyčkáním na zklidnění sálu), ale že vteřina tam bude, myšleno tedy alespoň vteřina. Takže bych si to dovolil skromně označit za absolutní výhru.
22:09
Hurník se diví konci Šárky a rychlosti některých pasáží Blaníku (jak jinak), ale Pešek řekl, že ho tyto detaily příliš nezajímají. Přímý přenos končí.
22:06
Chtěl jsem to napsat sám, ale Kateřina to v komentářích napsala líp: "zajimalo by me jak velkou cast pred koncem se ten clovek soustredil na to, aby stihl vykriknout to sve bravo tak, aby vsichni poznali, ze on vi. Mamca mu to urcite doma nahrala ;)" Bylo to naprosto průhledné, pane "bravo"!
22:02
Konec nepříliš výrazný. Ohromující zážitek: Konec Šárky (nemá to někdo nahrané?). Celkově v kladných číslech, nikterak šokantní.
22:00
Konec.
21:59
Sotva jsem to dopsal, nečekané zrychlení.
21:58
Tak se nám to chýlí. Závěr zatím nijak překvapivý.
21:56
Nečekaně staccato, zajímavé.
21:55
Pěkně zvukově propracované.
21:54
A zase zpomalení v sólu, zase výtečné.
21:52
A zase zhurta. Za pár minut bude konec a už teď je mi to líto.
21:51
I dechy.
21:50
Vida, že to jde. Tichá pasáž a jak jim to pěkně hraje. Chválím žestě!
21:48
Málokdo to ví, ale Blaník je z celé Mé vlasti nejkrásnější. Kam se hrabe Die Moldau.
21:47
Blaník. Pauza byla, a jaká! Vyhrál jsem, jenom nevím co.
21:46
Tempově zcela přesně dle mého gusta. Tábor končí.
21:45
Ty tiché pasáže občas postrádají napětí, není to jenom problém Tábora.
21:44
Parádní dynamika v houslích!
21:43
Zjistil jsem, že jsem se sice vsadil, ale nevím o co.
21:42
Výtečná pasáž. Zase kontrabasy!
21:42
Už jsem to říkal, v rychlosti se důstojnost ztrácí, ale přidávají na divokosti, to je také pěkné.
21:41
Vida, už je to tady.
21:40
Je to takové slabší, ale po zkušenostech z Luhů čekám, že to rozjede.
21:39
A zákona jeho. To bylo pěkné.
21:38
A zase, a přitom ty kotle v sólu zní tak důstojně v pomalejším tempu.
21:37
Takové málo rozhodné, nezdá se vám?
21:36
Velmi, zbytečně rychlé.
21:35
Tábor.
21:34
Končí Z českých luhů a hájů. Po zcela klasickém začátku to byl v posledních minutách skutečně nářez.
21:33
Nic moc se neděje, takže můžu konečně dokončit ten citát: "Drž jej příliš pevně a zemře, drž jej příliš volně a uletí ti."
21:32
"Conducting is like holding the bird of life in your hand," píše Adam Javůrek. Stále extrémně svižné.
21:31
A byl to záměr, celá rychlá pasáž je zrychlená, moc pěkné, i když úplně jiné.
21:29
To byla rychlost! To snad ani nestačili ve skutečnosti odehrát.
21:27
Na konci Andulky protažené zaváhání, docela dobré.
21:26
Basy jsou opravdu dobré. Andulka šafářova standard.
21:25
Zase někdo kašle do piana.
21:24
Jsem tak rozčilený z těch 96 kbps, že ani nemám, co bych řekl. Nic zvláštního.
21:22
Z českých luhů a hájů.
21:22
Přichází Sir Colin Davis. Právě jsem se vsadil, že meti Táborem a Blaníkem udělá vteřinovou pauzu.
21:21
Pešek: Poslední dvě básně jsou hudebně působivé, nejen v Čechách, ale na celém světě. Dělám mezi nimi malou pauzu.
21:20
Orchestr už ladí.
21:18
"Dirigovat je jako držet v ruce malého ptáčka," řekl podle Hurníka Davis. Já nedávno četl, že řekl, že "dirigovat je jako držet v ruce ptáka života". Tak nevím, kdo to přeložil lépe.
21:12
Vypadává mi signál, přecházím na 96 kbps.
21:01
Antonín Matzner, dramaturg Pražského jara: O zrušení tradice uvádět Mou vlast jako první koncert festivalu se neuvažuje.
20:59
Destrukce, to je to slovo. Závěr Šárky byl rozebrán a znovu složen.
20:56
Přestávka končí ve 21:15.
20:54
Tak ještě jednou: Závěrečná bitka Šárky začala strojově a najednou se to úplně zhroutilo do zpomalených a zrychlených pasáží. Kubelíkovské trylky nechyběly (prý "budu to hrát jinak než Kubelík"!).
20:52
Pešek: Překvapivě to nebylo tvrdé, spíše středoevropský zvuk.
20:51
Pešek: LSO se dopouští stejných chyb jako české orchestry. Tempová a zejména souhrová úskalí. Zvuk houslí mě zklamal.
20:48
Potřeboval bych ten konec slyšet ještě jednou, vrtá mi to hlavou. Co to bylo, proč to udělal?
20:47
Šárka skončila. Přestávka.
20:46
Geniální! Stroj zmizel, sólo v žestích úplně enormně zpomaleno vůči zbytku, to vyrazilo dech, ale bylo to fantastické. To jsem ještě neslyšel.
20:46
Jako bych to nečekal, bitka a temto se zpomalí, to mají všichni cizinci, hrají to strojově.
20:45
"Podlehli jste vítězství, jenž bylo klamné," jak říkaval Neumann. Roh zcela obvyklý, možná rychlejší, než jsem zvyklý.
20:43
Výborné rytmické cítění, ostatně znám jejich nahrávky Dvořáka, tak co se divím.
20:42
Pitka. Jako kdyby to hrál Pešek.
20:41
A přitom ve smyčcích vroucnost je, zejména cella, kontrabasy. Milostná scéna je zcela v pořádku.
20:40
V těch deších to prostě nějak není ono. Chybí mi tam vroucnost, je to jen "odehrané".
20:39
Další nečekaný dynamický záchvěv. Je to opravdu schválně?
20:38
Ctirad jede. Pořád rychlé, zpěvné.
20:37
Šárka. Úvodní akord velmi svižný! Vášnivé.
20:36
Končí Vltava. Proč v tom forte tak rychle? Závěrečné akordy zcela v normě.
20:35
Kočka vivace. Přidáno na kotlích, víc staccato. Následně zase nějak překombinované.
20:33
Svatojánské proudy. Pikola od půlky nějak zatemněná?
20:32
Žestě před dalším "kočka leze dírou"! První důležitá změna. Kočka emočně odlišená, jsem zvědavý na poslední (vivace).
20:29
Rusalky. Zase moc nahlas. Chybí tam to udržení kouzla okamžiku.
20:28
Pauza před polkou, ale jaká! Až jsem se lekl, že přestali vysílat. Jinak stále zpěvné a vzpínající se.
20:27
Lesní hon. Moc smyčců!
20:26
Smyčce nějak roztřepené, to někdo nezvládl.
20:25
Zase to vzepětí! Hned při prvním "pes oknem". Tempo v pořádku.
20:24
Vltava. Ten klarinet má nějaký divný zvuk.
20:23
Vyšehrad končí.
20:22
LSO má senzační crescendo. To vzepětí umí úplně dokonale. Na konci skladby zase zrychlení.
20:20
Vyšehrad znovu ožívá. Harfy do toho hrábly příliš zhurta. Smyčce málo teskné, spíš jen jako echo.
20:18
Do největšího ticha v celé skladbě někdo spadnul ze židle. Nebo to bouchly dveře?
20:17
Blíží se pád Vyšehradu. Jsou výrazně slyšet žesťové trylky. Jsem zvědavý, jestli je posílí i v Šárce (typicky kubelíkovské).
20:15
Zase na chvilku nečekané zrychlení. Jinak mohutný sevřený zvuk.
20:13
Tyhle smyčce měly být zlé a nebyly!
20:12
Davis umí opravdu kouzlit s dynamikou.
20:11
Nástup smyčců se mi obzvlášť líbil, jsem na něj háklivý. Jinak žádné překvapení, možná je to trochu rychlejší.
20:10
Někomu zvoní mobil. Super.
20:09
Vyšehrad. Začátek tempově i zvukově zcela klasický, jak s Českou filharmonií, snad jen trochu přísnější.
20:07
Státní hymna ČR. Začátek se nějak nevyvedl (nebo chyba přenosu?). Stále velmi dynamické (basy, kotle!).
20:06
Fanfáry z Libuše. Strohé, dynamické. Přichází Václav Klaus.
20:05
Přichází Sir Colin Davis. Hymna bude.
20:03
"Ze všech pěti londýnských orchestrů je LSO tím, který se nejvíc blíží tomu silnému americkému zvuku. Bude to velmi zvukové," říká Pešek.
20:02
Hostem Lukáše Hurníka je Libor Pešek. Orchestr ladí.
20:01
Přímým přenosem Českého rozhlasu provází Lukáš Hurník.
19:58
"A i když to nebude to, čemu říkám ortodoxní, bude to určitě zahráno s láskou," řekl Davis v rozhovoru pro časopis Harmonie. A také, že je Má vlast těžká skladba: "Myslím tím, že je tam nezměrné množství not."
19:44
O Mé vlasti jsem tu naposledy psal v souvislosti s nahrávkou Nikolause Harnoncourta v lednu 2004.
19:38
Britové zahajovali Pražské jaro už v roce 1996. Tehdy to byli London Clasical Players a Sir Roger Norrington. Koncert to byl více než polemický, absolutně mimo tradici. Šlo o tzv. autentickou (historicky poučenou) interpretaci, hranou na dobové nástroje a dodržující dobové zvyklosti (počet hráčů, jejich rozsazení, způsob hraní, ladění).
19:29
Vltavu můžete poslouchat na internetu. Nejkvalitnější je ogg na 256 kbps.
19:23
Od mého zdroje mám potvrzeno, že na orchestr někdo na letišti čekal, takže se snad Britové v Praze neztratili. Poslouchám Český rozhlas 3 - Vltavu, přímý přenos začne ve 20:00. Očekává se účast prezidenta ČR, uslyšíme tedy prezidentské fanfáry. Jestli se bude hrát hymna, to opravdu nevím.
Má vlast: přípravná fáze
22:13
Poslední záznam, vysvětlení k sázce. Otázka zněla, jestli pauza bude nebo nebude, já řekl, že bude. Pešek tvrdil, že pauzu dává, ale maličkou, a já na to, že Davisova pauza nebude regulérní (tj. s otřením čela, vyčkáním na zklidnění sálu), ale že vteřina tam bude, myšleno tedy alespoň vteřina. Takže bych si to dovolil skromně označit za absolutní výhru.
22:09
Hurník se diví konci Šárky a rychlosti některých pasáží Blaníku (jak jinak), ale Pešek řekl, že ho tyto detaily příliš nezajímají. Přímý přenos končí.
22:06
Chtěl jsem to napsat sám, ale Kateřina to v komentářích napsala líp: "zajimalo by me jak velkou cast pred koncem se ten clovek soustredil na to, aby stihl vykriknout to sve bravo tak, aby vsichni poznali, ze on vi. Mamca mu to urcite doma nahrala ;)" Bylo to naprosto průhledné, pane "bravo"!
22:02
Konec nepříliš výrazný. Ohromující zážitek: Konec Šárky (nemá to někdo nahrané?). Celkově v kladných číslech, nikterak šokantní.
22:00
Konec.
21:59
Sotva jsem to dopsal, nečekané zrychlení.
21:58
Tak se nám to chýlí. Závěr zatím nijak překvapivý.
21:56
Nečekaně staccato, zajímavé.
21:55
Pěkně zvukově propracované.
21:54
A zase zpomalení v sólu, zase výtečné.
21:52
A zase zhurta. Za pár minut bude konec a už teď je mi to líto.
21:51
I dechy.
21:50
Vida, že to jde. Tichá pasáž a jak jim to pěkně hraje. Chválím žestě!
21:48
Málokdo to ví, ale Blaník je z celé Mé vlasti nejkrásnější. Kam se hrabe Die Moldau.
21:47
Blaník. Pauza byla, a jaká! Vyhrál jsem, jenom nevím co.
21:46
Tempově zcela přesně dle mého gusta. Tábor končí.
21:45
Ty tiché pasáže občas postrádají napětí, není to jenom problém Tábora.
21:44
Parádní dynamika v houslích!
21:43
Zjistil jsem, že jsem se sice vsadil, ale nevím o co.
21:42
Výtečná pasáž. Zase kontrabasy!
21:42
Už jsem to říkal, v rychlosti se důstojnost ztrácí, ale přidávají na divokosti, to je také pěkné.
21:41
Vida, už je to tady.
21:40
Je to takové slabší, ale po zkušenostech z Luhů čekám, že to rozjede.
21:39
A zákona jeho. To bylo pěkné.
21:38
A zase, a přitom ty kotle v sólu zní tak důstojně v pomalejším tempu.
21:37
Takové málo rozhodné, nezdá se vám?
21:36
Velmi, zbytečně rychlé.
21:35
Tábor.
21:34
Končí Z českých luhů a hájů. Po zcela klasickém začátku to byl v posledních minutách skutečně nářez.
21:33
Nic moc se neděje, takže můžu konečně dokončit ten citát: "Drž jej příliš pevně a zemře, drž jej příliš volně a uletí ti."
21:32
"Conducting is like holding the bird of life in your hand," píše Adam Javůrek. Stále extrémně svižné.
21:31
A byl to záměr, celá rychlá pasáž je zrychlená, moc pěkné, i když úplně jiné.
21:29
To byla rychlost! To snad ani nestačili ve skutečnosti odehrát.
21:27
Na konci Andulky protažené zaváhání, docela dobré.
21:26
Basy jsou opravdu dobré. Andulka šafářova standard.
21:25
Zase někdo kašle do piana.
21:24
Jsem tak rozčilený z těch 96 kbps, že ani nemám, co bych řekl. Nic zvláštního.
21:22
Z českých luhů a hájů.
21:22
Přichází Sir Colin Davis. Právě jsem se vsadil, že meti Táborem a Blaníkem udělá vteřinovou pauzu.
21:21
Pešek: Poslední dvě básně jsou hudebně působivé, nejen v Čechách, ale na celém světě. Dělám mezi nimi malou pauzu.
21:20
Orchestr už ladí.
21:18
"Dirigovat je jako držet v ruce malého ptáčka," řekl podle Hurníka Davis. Já nedávno četl, že řekl, že "dirigovat je jako držet v ruce ptáka života". Tak nevím, kdo to přeložil lépe.
21:12
Vypadává mi signál, přecházím na 96 kbps.
21:01
Antonín Matzner, dramaturg Pražského jara: O zrušení tradice uvádět Mou vlast jako první koncert festivalu se neuvažuje.
20:59
Destrukce, to je to slovo. Závěr Šárky byl rozebrán a znovu složen.
20:56
Přestávka končí ve 21:15.
20:54
Tak ještě jednou: Závěrečná bitka Šárky začala strojově a najednou se to úplně zhroutilo do zpomalených a zrychlených pasáží. Kubelíkovské trylky nechyběly (prý "budu to hrát jinak než Kubelík"!).
20:52
Pešek: Překvapivě to nebylo tvrdé, spíše středoevropský zvuk.
20:51
Pešek: LSO se dopouští stejných chyb jako české orchestry. Tempová a zejména souhrová úskalí. Zvuk houslí mě zklamal.
20:48
Potřeboval bych ten konec slyšet ještě jednou, vrtá mi to hlavou. Co to bylo, proč to udělal?
20:47
Šárka skončila. Přestávka.
20:46
Geniální! Stroj zmizel, sólo v žestích úplně enormně zpomaleno vůči zbytku, to vyrazilo dech, ale bylo to fantastické. To jsem ještě neslyšel.
20:46
Jako bych to nečekal, bitka a temto se zpomalí, to mají všichni cizinci, hrají to strojově.
20:45
"Podlehli jste vítězství, jenž bylo klamné," jak říkaval Neumann. Roh zcela obvyklý, možná rychlejší, než jsem zvyklý.
20:43
Výborné rytmické cítění, ostatně znám jejich nahrávky Dvořáka, tak co se divím.
20:42
Pitka. Jako kdyby to hrál Pešek.
20:41
A přitom ve smyčcích vroucnost je, zejména cella, kontrabasy. Milostná scéna je zcela v pořádku.
20:40
V těch deších to prostě nějak není ono. Chybí mi tam vroucnost, je to jen "odehrané".
20:39
Další nečekaný dynamický záchvěv. Je to opravdu schválně?
20:38
Ctirad jede. Pořád rychlé, zpěvné.
20:37
Šárka. Úvodní akord velmi svižný! Vášnivé.
20:36
Končí Vltava. Proč v tom forte tak rychle? Závěrečné akordy zcela v normě.
20:35
Kočka vivace. Přidáno na kotlích, víc staccato. Následně zase nějak překombinované.
20:33
Svatojánské proudy. Pikola od půlky nějak zatemněná?
20:32
Žestě před dalším "kočka leze dírou"! První důležitá změna. Kočka emočně odlišená, jsem zvědavý na poslední (vivace).
20:29
Rusalky. Zase moc nahlas. Chybí tam to udržení kouzla okamžiku.
20:28
Pauza před polkou, ale jaká! Až jsem se lekl, že přestali vysílat. Jinak stále zpěvné a vzpínající se.
20:27
Lesní hon. Moc smyčců!
20:26
Smyčce nějak roztřepené, to někdo nezvládl.
20:25
Zase to vzepětí! Hned při prvním "pes oknem". Tempo v pořádku.
20:24
Vltava. Ten klarinet má nějaký divný zvuk.
20:23
Vyšehrad končí.
20:22
LSO má senzační crescendo. To vzepětí umí úplně dokonale. Na konci skladby zase zrychlení.
20:20
Vyšehrad znovu ožívá. Harfy do toho hrábly příliš zhurta. Smyčce málo teskné, spíš jen jako echo.
20:18
Do největšího ticha v celé skladbě někdo spadnul ze židle. Nebo to bouchly dveře?
20:17
Blíží se pád Vyšehradu. Jsou výrazně slyšet žesťové trylky. Jsem zvědavý, jestli je posílí i v Šárce (typicky kubelíkovské).
20:15
Zase na chvilku nečekané zrychlení. Jinak mohutný sevřený zvuk.
20:13
Tyhle smyčce měly být zlé a nebyly!
20:12
Davis umí opravdu kouzlit s dynamikou.
20:11
Nástup smyčců se mi obzvlášť líbil, jsem na něj háklivý. Jinak žádné překvapení, možná je to trochu rychlejší.
20:10
Někomu zvoní mobil. Super.
20:09
Vyšehrad. Začátek tempově i zvukově zcela klasický, jak s Českou filharmonií, snad jen trochu přísnější.
20:07
Státní hymna ČR. Začátek se nějak nevyvedl (nebo chyba přenosu?). Stále velmi dynamické (basy, kotle!).
20:06
Fanfáry z Libuše. Strohé, dynamické. Přichází Václav Klaus.
20:05
Přichází Sir Colin Davis. Hymna bude.
20:03
"Ze všech pěti londýnských orchestrů je LSO tím, který se nejvíc blíží tomu silnému americkému zvuku. Bude to velmi zvukové," říká Pešek.
20:02
Hostem Lukáše Hurníka je Libor Pešek. Orchestr ladí.
20:01
Přímým přenosem Českého rozhlasu provází Lukáš Hurník.
19:58
"A i když to nebude to, čemu říkám ortodoxní, bude to určitě zahráno s láskou," řekl Davis v rozhovoru pro časopis Harmonie. A také, že je Má vlast těžká skladba: "Myslím tím, že je tam nezměrné množství not."
19:44
O Mé vlasti jsem tu naposledy psal v souvislosti s nahrávkou Nikolause Harnoncourta v lednu 2004.
19:38
Britové zahajovali Pražské jaro už v roce 1996. Tehdy to byli London Clasical Players a Sir Roger Norrington. Koncert to byl více než polemický, absolutně mimo tradici. Šlo o tzv. autentickou (historicky poučenou) interpretaci, hranou na dobové nástroje a dodržující dobové zvyklosti (počet hráčů, jejich rozsazení, způsob hraní, ladění).
19:29
Vltavu můžete poslouchat na internetu. Nejkvalitnější je ogg na 256 kbps.
19:23
Od mého zdroje mám potvrzeno, že na orchestr někdo na letišti čekal, takže se snad Britové v Praze neztratili. Poslouchám Český rozhlas 3 - Vltavu, přímý přenos začne ve 20:00. Očekává se účast prezidenta ČR, uslyšíme tedy prezidentské fanfáry. Jestli se bude hrát hymna, to opravdu nevím.
Má vlast: přípravná fáze
Má vlast (přípravná fáze)
Mámo, kam jsi dala otvírák? Aneb vysvětlivky pro sportovní fanoušky.
Je dvanáctého května, začíná tedy Pražské jaro. Tahanice s Českou televizí jsou už vyřešeny, takže se diváci ČT1 mohou těšit na přímý přenos. Ve stejný čas, tedy v osm večer, ale začíná na ČT2 přenos čtvrtfinálového utkání v ledním hokeji. A to může způsobit problém.
Sportovní fanoušek omylem přepne a nestačí se divit, co se to hraje. Pravidla ledního hokeje jsou totiž od pravidel orchestrální hudby značně odlišná, a – proč si to nepřiznat – i nepřehledná.
Oproti běžným "domácí" - "hosté" totiž typicky hrají čtyři týmy: "smyčce", "dechy", "žestě" a "bicí". Hřiště je poměrně malé a hráči všech teamů jsou na něm nepohodlně namačkáni, takže se po celou dobu utkání nehnou z místa. Navíc mají mnozí z nich rozsáhlou výstroj.
Smyčcoví hráči například používají velmi tenkých hokejek, na konci nezahnutých, leč špičatých, kterými manipulují až v bláznivém tempu a ve velkém prostoru, takže mohou nepozorného spoluhráče i zranit. Obvykle se takové případy klasifikují jako crosscheck či hra vysokou holí. K bodycheckům se hráči uchylují jen ojediněle.
Kvůli ochraně svého zdraví se obvykle smyčcoví hráči sdružují do několika synchronizovaných skupin. Taková synchonizovaná skupina pak tahá smyčci v každé chvíli stejným směrem, takže si hráči nejen neublíží, ale navíc i působí esteticky (srov. s akvabelami).
Vzhledem k malým rozměrům hřiště si skladby obvykle vystačí jen s jedním rozhodčím. Protože ale na hříšti bývá i přes sto hráčů, vyžaduje tato role skutečně odolné jedince. Před vysvětlením úlohy rozhodčího je ale třeba osvětlit, jak vlastně hra probíhá.
Narozdíl od většiny sportů (snad s výjimkou českého fotbalu) je totiž průběh utkání stanoven předem. Hráči mají před sebou zápis toho, kdy mají vyrazit, kdy kličkovat, jak moc atd. Rozhodčí pak kontroluje, jestli se všichni tohoto zápisu drží, povzbuzuje nedomrlé, utišuje příliš halasné, udává přesné nástupy a vůbec stanovuje rytmus celé hry.
Po skončení utkání se tleská všem, vítěz utkání se typicky neurčuje, ale rozhodčí odměňuje nejužitečnější hráče zápasu.
Pro oživení utkání bývají občas pozváni všelijací hosté, kteří nepatří k žádným plejerům základních čtyř teamů. Jedná se například o klavír nebo o harfy. To je i případ dnešního utkání "Bedřich Smetana: Má vlast". Očekává se, že se harfy pokusí o sólový nástup hned na začátku utkání.
Dnes večer hraje London Symphony Orchestra. Britové mají silné mužstvo, rozhodčí Davis je nekompromisní, a tak můžeme očekávat svižnou hru. Davis se již v tisku vyjádřil, že nechystá žádná překvapení. Důležitý je tah na branku, ale chystá se především hezký a chytrý zápas. Má vlast se bude hrát na dva poločasy.
Se sportovní terminologií pomohli Adbar, Pegas a nejmenovaný redaktor serveru hokej.cz.
Je dvanáctého května, začíná tedy Pražské jaro. Tahanice s Českou televizí jsou už vyřešeny, takže se diváci ČT1 mohou těšit na přímý přenos. Ve stejný čas, tedy v osm večer, ale začíná na ČT2 přenos čtvrtfinálového utkání v ledním hokeji. A to může způsobit problém.
Sportovní fanoušek omylem přepne a nestačí se divit, co se to hraje. Pravidla ledního hokeje jsou totiž od pravidel orchestrální hudby značně odlišná, a – proč si to nepřiznat – i nepřehledná.
Oproti běžným "domácí" - "hosté" totiž typicky hrají čtyři týmy: "smyčce", "dechy", "žestě" a "bicí". Hřiště je poměrně malé a hráči všech teamů jsou na něm nepohodlně namačkáni, takže se po celou dobu utkání nehnou z místa. Navíc mají mnozí z nich rozsáhlou výstroj.
Smyčcoví hráči například používají velmi tenkých hokejek, na konci nezahnutých, leč špičatých, kterými manipulují až v bláznivém tempu a ve velkém prostoru, takže mohou nepozorného spoluhráče i zranit. Obvykle se takové případy klasifikují jako crosscheck či hra vysokou holí. K bodycheckům se hráči uchylují jen ojediněle.
Kvůli ochraně svého zdraví se obvykle smyčcoví hráči sdružují do několika synchronizovaných skupin. Taková synchonizovaná skupina pak tahá smyčci v každé chvíli stejným směrem, takže si hráči nejen neublíží, ale navíc i působí esteticky (srov. s akvabelami).
Vzhledem k malým rozměrům hřiště si skladby obvykle vystačí jen s jedním rozhodčím. Protože ale na hříšti bývá i přes sto hráčů, vyžaduje tato role skutečně odolné jedince. Před vysvětlením úlohy rozhodčího je ale třeba osvětlit, jak vlastně hra probíhá.
Narozdíl od většiny sportů (snad s výjimkou českého fotbalu) je totiž průběh utkání stanoven předem. Hráči mají před sebou zápis toho, kdy mají vyrazit, kdy kličkovat, jak moc atd. Rozhodčí pak kontroluje, jestli se všichni tohoto zápisu drží, povzbuzuje nedomrlé, utišuje příliš halasné, udává přesné nástupy a vůbec stanovuje rytmus celé hry.
Po skončení utkání se tleská všem, vítěz utkání se typicky neurčuje, ale rozhodčí odměňuje nejužitečnější hráče zápasu.
Pro oživení utkání bývají občas pozváni všelijací hosté, kteří nepatří k žádným plejerům základních čtyř teamů. Jedná se například o klavír nebo o harfy. To je i případ dnešního utkání "Bedřich Smetana: Má vlast". Očekává se, že se harfy pokusí o sólový nástup hned na začátku utkání.
Dnes večer hraje London Symphony Orchestra. Britové mají silné mužstvo, rozhodčí Davis je nekompromisní, a tak můžeme očekávat svižnou hru. Davis se již v tisku vyjádřil, že nechystá žádná překvapení. Důležitý je tah na branku, ale chystá se především hezký a chytrý zápas. Má vlast se bude hrát na dva poločasy.
Se sportovní terminologií pomohli Adbar, Pegas a nejmenovaný redaktor serveru hokej.cz.
Mám rád cédéčka
Přes veškeré nedostatky je cédéčko kamarád.
Už to mám v hlavě delší dobu, a k sepsání toho všeho mě dokopal Yusakův komentář k Patrickovu článku o budoucnosti ukládání dat doma a venku (tedy na síti).
Z druhé strany mě k tomu dohnal můj současný nepořádek kolem CD přehrávače, ten vysvětlím vzápětí.
Říkám, že mám rád cédéčka, a myslím tím, že je mám raději než mp3 soubory. A přitom jsou mp3 o tolik pohodlnější!
Cédéčka totiž mají haldu nedostatků. Ten nejvážnější, totiž křehké krabičky, už pomalu ustupuje, někoho konečně po letech napadlo vyrábět obaly papírové. Nesnadnou katalogizaci jsem už popsal, na jednom cédéčku může být víc skladeb (a naopak).
Chybí jim pořádné přetáčení (vím, jde spíš o problém přehrávačů, ale nechme to tak). Dostat se třeba k patnácté minutě skladby trvá neúnosně dlouho, nemluvě o zvuku, který to vydává.
To všechno mp3 odstraňují. Jejich krabičky se rozbíjejí méně často (ale o to víc to naštve), do adresářů si je můžete rozšoupat, jak je libo, a patnáctou minutu máte vcukuletu.
To slibované vzápětí: Kolem přehrávače mám teď zátiší s asi padesáti cédéčky, to jak dodělávám film a nevím přesně, jakou muziku tam chci. Tedy - přesně to vím, v hlavě mi zní, ale co v té hlavě mám, to nevím, musím si nejdřív poslechnout kousky šesti skladeb, z nichž jedna to bude zcela bezpečně. Obvykle není, a navíc se mi ta správná melodie kvůli těm různoútržkům z hlavy vytratí.
V tom mi mp3 nepomůžou, ale pohyb mezi nimi je rychlejší, přehlednější. Navíc, když už ten počítač běží, můžu si různě (až automaticky) zaznamenávat historii, takže vím, co jsem si pouštěl před půl hodinou i před půl rokem. (Ten sloupeček Poslední dobou hraje vpravo je značně neaktuální, stejně jako Nové disky.)
A přece mám ta cédéčka mnohem radši. Je v tom ten rituál: Výběr cédéčka z poličky, vyndání z krabičky, vložení do přehrávače... A oproti tomu? Šipečky nahoru dolů, enter?
Když hraje cédéčko, listuju si bookletem. Když hraje mp3, čumím na obrazovku a přemýšlím, co si pustím pak. Místo relaxace mě to nutí pospíchat.
Yusaku má pravdu, jde o fyzické vlastnictví, o pocit, že něco vlastním. Cédéčko je kamarád, něco k němu cítím. K těm souborům na disku necítím nic.
Příště: Fragmentace hudby
Už to mám v hlavě delší dobu, a k sepsání toho všeho mě dokopal Yusakův komentář k Patrickovu článku o budoucnosti ukládání dat doma a venku (tedy na síti).
Z druhé strany mě k tomu dohnal můj současný nepořádek kolem CD přehrávače, ten vysvětlím vzápětí.
Říkám, že mám rád cédéčka, a myslím tím, že je mám raději než mp3 soubory. A přitom jsou mp3 o tolik pohodlnější!
Cédéčka totiž mají haldu nedostatků. Ten nejvážnější, totiž křehké krabičky, už pomalu ustupuje, někoho konečně po letech napadlo vyrábět obaly papírové. Nesnadnou katalogizaci jsem už popsal, na jednom cédéčku může být víc skladeb (a naopak).
Chybí jim pořádné přetáčení (vím, jde spíš o problém přehrávačů, ale nechme to tak). Dostat se třeba k patnácté minutě skladby trvá neúnosně dlouho, nemluvě o zvuku, který to vydává.
To všechno mp3 odstraňují. Jejich krabičky se rozbíjejí méně často (ale o to víc to naštve), do adresářů si je můžete rozšoupat, jak je libo, a patnáctou minutu máte vcukuletu.
To slibované vzápětí: Kolem přehrávače mám teď zátiší s asi padesáti cédéčky, to jak dodělávám film a nevím přesně, jakou muziku tam chci. Tedy - přesně to vím, v hlavě mi zní, ale co v té hlavě mám, to nevím, musím si nejdřív poslechnout kousky šesti skladeb, z nichž jedna to bude zcela bezpečně. Obvykle není, a navíc se mi ta správná melodie kvůli těm různoútržkům z hlavy vytratí.
V tom mi mp3 nepomůžou, ale pohyb mezi nimi je rychlejší, přehlednější. Navíc, když už ten počítač běží, můžu si různě (až automaticky) zaznamenávat historii, takže vím, co jsem si pouštěl před půl hodinou i před půl rokem. (Ten sloupeček Poslední dobou hraje vpravo je značně neaktuální, stejně jako Nové disky.)
A přece mám ta cédéčka mnohem radši. Je v tom ten rituál: Výběr cédéčka z poličky, vyndání z krabičky, vložení do přehrávače... A oproti tomu? Šipečky nahoru dolů, enter?
Když hraje cédéčko, listuju si bookletem. Když hraje mp3, čumím na obrazovku a přemýšlím, co si pustím pak. Místo relaxace mě to nutí pospíchat.
Yusaku má pravdu, jde o fyzické vlastnictví, o pocit, že něco vlastním. Cédéčko je kamarád, něco k němu cítím. K těm souborům na disku necítím nic.
Příště: Fragmentace hudby
Program na katalogizaci skladeb
Žádný neslibuji, jenom vysvětluji, že žádný takový neexistuje.
Tenhle povzdych je produktem ještě neexistujícího článku o tom, proč mám rád cédéčka. Katalogizovat cédéčka je totiž pořád problém.
Ne že by se různé programy nedaly najít. Ale jejich koncept autor (interpret) - album (cédéčko) - stopa je ve vážné hudbě zoufalý.
Ten neexistující program, který si budu muset napsat, by měl akceptovat alespoň toto:
- skladatel píše skladby
- tatáž skladba může existovat v různých formách (klavírní výtah symfonie) i částech (věta koncertu, předehra opery)
- forma nebo část skladby je nahrána interpretem (sólistou, orchestrem, dirigentem), vyjmenovaných interpretů může být až habakuk
- a konečně je vydána na cédéčku, často i vícekrát
- na cédéčku může být víc (zcela nesouvisejících) skladeb
Není těch požadavků moc, tak proč to ještě nikdo nenapsal?
Tenhle povzdych je produktem ještě neexistujícího článku o tom, proč mám rád cédéčka. Katalogizovat cédéčka je totiž pořád problém.
Ne že by se různé programy nedaly najít. Ale jejich koncept autor (interpret) - album (cédéčko) - stopa je ve vážné hudbě zoufalý.
Ten neexistující program, který si budu muset napsat, by měl akceptovat alespoň toto:
- skladatel píše skladby
- tatáž skladba může existovat v různých formách (klavírní výtah symfonie) i částech (věta koncertu, předehra opery)
- forma nebo část skladby je nahrána interpretem (sólistou, orchestrem, dirigentem), vyjmenovaných interpretů může být až habakuk
- a konečně je vydána na cédéčku, často i vícekrát
- na cédéčku může být víc (zcela nesouvisejících) skladeb
Není těch požadavků moc, tak proč to ještě nikdo nenapsal?
Milí mladí skladatelé!
His Voice hledá, čím zaplnit cédéčko.
Může to být průšvih, ale také nemusí. His Voice hledá nahrávky skladeb mladých českých skladatelů pro svůj třetí Sampler.
Uzávěrka je 30. června, takže pokud ještě neskládáte a máte chuť si to vyzkoušet, je před vámi dva a půl měsíce slastného objevování.
Může to být průšvih, ale také nemusí. His Voice hledá nahrávky skladeb mladých českých skladatelů pro svůj třetí Sampler.
Uzávěrka je 30. června, takže pokud ještě neskládáte a máte chuť si to vyzkoušet, je před vámi dva a půl měsíce slastného objevování.
Znáte začátky skladeb?
Vyzkoušejte si, jestli poznáte hudební skladby podle jejich úvodních tónů.
Jde o test časopisu The Gramophone a je to docela těžké. Jde o pět skladeb, alespoň jednu by měl poznat každý, dvě skladby jsou velmi známé, tři zvládnou jen nadšenci, čtyři jsem poznal já (ale přemýšlel jsem o tom týden), a všech pět pozná jen pánbůh...
Se svými tipy se můžete pochlubit v ohlasech.
Pět úvodů
Jde o test časopisu The Gramophone a je to docela těžké. Jde o pět skladeb, alespoň jednu by měl poznat každý, dvě skladby jsou velmi známé, tři zvládnou jen nadšenci, čtyři jsem poznal já (ale přemýšlel jsem o tom týden), a všech pět pozná jen pánbůh...
Se svými tipy se můžete pochlubit v ohlasech.
Pět úvodů
Salome v Drážďanech
Salome Richarda Strausse měla před sto lety světovou premiéru právě v Drážďanech. Není tedy divu, že se k ní drážďanští nyní vrátili.
Po představení se volalo bravo i bučelo, tak už to na premiérách bývá. Mně se představení líbilo.
Salome (Evelyn Herlitziusová) nebyla ani tak svůdná a sexy, jako chorobná, pomatená ženská, která dokáže využít (a zneužít) své krásy.
Scéna je prostá - roh terasy na nakloněné ploše, bazénové schůdky k Janu Křtiteli. Slavný tanec není ani tak tancem, jako sváděním, svlékáním Heroda, jen přísliby a slibování příštího.
A co je Herodovi svléknuto - kravata, stuha, tím je Jan Křtitel přivazován, až dostane i roubík do úst (a Salome se pak oprávněně diví, že při popravě ani nehlesne). Hlavu na stříbném podnosu ale neuvidíme. Stráže obklopí Jana Křtitele, vidíme napřaženou sekeru, ale pak zůstane vše pod prostěradlem, a Salome si vleze k němu, pod prostěradlo, aby ochutnala vytoužený polibek.
Herodes pak přichází se sekerou v ruce sám. Salome pod prostěradlem si sedá, Herodes se chce zaútočit, ale na poslední chvíli, v posledních tónech před tím démonem uskočí. Bojí se? Nebo se zahubila sama?
Po představení se volalo bravo i bučelo, tak už to na premiérách bývá. Mně se představení líbilo.
Salome (Evelyn Herlitziusová) nebyla ani tak svůdná a sexy, jako chorobná, pomatená ženská, která dokáže využít (a zneužít) své krásy.
Scéna je prostá - roh terasy na nakloněné ploše, bazénové schůdky k Janu Křtiteli. Slavný tanec není ani tak tancem, jako sváděním, svlékáním Heroda, jen přísliby a slibování příštího.
A co je Herodovi svléknuto - kravata, stuha, tím je Jan Křtitel přivazován, až dostane i roubík do úst (a Salome se pak oprávněně diví, že při popravě ani nehlesne). Hlavu na stříbném podnosu ale neuvidíme. Stráže obklopí Jana Křtitele, vidíme napřaženou sekeru, ale pak zůstane vše pod prostěradlem, a Salome si vleze k němu, pod prostěradlo, aby ochutnala vytoužený polibek.
Herodes pak přichází se sekerou v ruce sám. Salome pod prostěradlem si sedá, Herodes se chce zaútočit, ale na poslední chvíli, v posledních tónech před tím démonem uskočí. Bojí se? Nebo se zahubila sama?
Pražské jaro 2005
Co nás/vás letos čeká na tomto hudebním festivalu?
Spíš vás, protože já se do Prahy tou dobou asi nedostanu. Škoda, úvodní Mou vlastí totiž Pražské jaro letos zahájí Sir Colin Davis s London Symphony Orchestra. Dirigent i orchestr jsou ve výtečné formě, doufám, že to bude někdo nahrávat... Vstupenky od 300 do 3500 Kč.
V programu je halda českých a moravských orchestrů, které jsou mi celkem cizí, ale určitě si zajděte na Ivána Fishera a Budapest Festival Orchestra. Nedejte se zmást názvem orchestru, který (alespoň ve mně) vzbuzuje jisté pouťové asociace. Jejich B-program (Beethoven, Bartók) na přelomu května a června by mohl být hudební lahůdkou.
Písňové recitály jsou letos senzační: Dagmar Pecková s nemahlerovským programem, Matthias Goerne a Anne Sophie von Otter (!) - vražte do toho tu stovku za lístek ke stání...
Anebo jděte na Alfreda Brendela. Slavnému klavíristovi je letos už 74 let, takže je to jedna z posledních příležitostí slyšet jej naživo. I když, Colinu Davisovi je ještě o pár let víc...
Kompletní program PJ 2005
Spíš vás, protože já se do Prahy tou dobou asi nedostanu. Škoda, úvodní Mou vlastí totiž Pražské jaro letos zahájí Sir Colin Davis s London Symphony Orchestra. Dirigent i orchestr jsou ve výtečné formě, doufám, že to bude někdo nahrávat... Vstupenky od 300 do 3500 Kč.
V programu je halda českých a moravských orchestrů, které jsou mi celkem cizí, ale určitě si zajděte na Ivána Fishera a Budapest Festival Orchestra. Nedejte se zmást názvem orchestru, který (alespoň ve mně) vzbuzuje jisté pouťové asociace. Jejich B-program (Beethoven, Bartók) na přelomu května a června by mohl být hudební lahůdkou.
Písňové recitály jsou letos senzační: Dagmar Pecková s nemahlerovským programem, Matthias Goerne a Anne Sophie von Otter (!) - vražte do toho tu stovku za lístek ke stání...
Anebo jděte na Alfreda Brendela. Slavnému klavíristovi je letos už 74 let, takže je to jedna z posledních příležitostí slyšet jej naživo. I když, Colinu Davisovi je ještě o pár let víc...
Kompletní program PJ 2005
Upadá trh s nahrávkami?
Narazil jsem na ty stesky v poslední době mnohokrát: Jak nám ti lidi přestávají kupovat cédéčka, a jak je celý trh bídný a spěje do záhuby. Britské statistiky naproti tomu označily rok 2004 z hlediska prodejnosti nahrávek za dosud nejlepší.
Asociace BPI (British Phonographic Industry) zveřejnila výsledky za rok 2004: Prodej alb se proti roku 2003 (který byl také rekordní) zvedl o 2,6 %. Prodej CD singlů klesl, ale byl vyvážen legálním stahováním singlů, takže v singlech je nárůst o 4,0 %, a prodej DVD zažívá obrovský boom (nárůst o 47 % oproti roku 2003).
Ještě nejde o úplně finální čísla, ale kde je tedy ten smutný propad?
Nebude to náhodou tím, že nové album U2 si mohu z Británie objednat za 9 liber včetně poštovného, zatímco doporučená cena v českých obchodech je 539 Kč?
Celá zpráva BPI
Asociace BPI (British Phonographic Industry) zveřejnila výsledky za rok 2004: Prodej alb se proti roku 2003 (který byl také rekordní) zvedl o 2,6 %. Prodej CD singlů klesl, ale byl vyvážen legálním stahováním singlů, takže v singlech je nárůst o 4,0 %, a prodej DVD zažívá obrovský boom (nárůst o 47 % oproti roku 2003).
Ještě nejde o úplně finální čísla, ale kde je tedy ten smutný propad?
Nebude to náhodou tím, že nové album U2 si mohu z Británie objednat za 9 liber včetně poštovného, zatímco doporučená cena v českých obchodech je 539 Kč?
Celá zpráva BPI
Landa pro český národ
Poslední dobou na mne tragicky dolehly dvě události na české hudební scéně. Tou jednou je pochopitelně asijský osud Karla Gotta a tou druhou Daniel Landa s Krylovými písněmi.
Být Karlem Gottem, tak se tam schválně někde schovám, nechám se prohlásit za mrtvého, a ukažte, novináři, co o mně napíšete! Prodej desek stoupne, a pak se objevím živý a zdravý s nějakým srdcervoucím příběhem a uspořádám charitativní koncert. Karel jako by snad v tom šoubyznysu vůbec nežil.
Daniel Landa, to už je jiná káva. Dostal se mi teď do rukou jeho Večer s písní Karla Kryla pro český národ na CD. Landa mě dojal, plakal jsem vzteky.
Nejdřív ke kladu nahrávky: trvá jen půl hodiny. Takže za to plus, mohlo to být horší.
"Bratříčku - zavírej vrátka, tahle písnička mluví skutečně... sama za sebe, DOBŘE ji poslouchejte!" Ano, pochopili jste správně, Landa byl i průvodcem večera. A co teprve tohle: "Ou, teď přijde smutná písnička - - - tu bych rád věnoval přímo Karlovi Krylovi, a jmenuje se Karavana mraků. Škoda, že jsem si nemohl potřást rukou s tímhletím člověkem."
Za hudebním doprovodem stojí komorní orchestr a sbor pražské Konzervatoře Jana Deyla, ale kdo je schovaný za aranžmá, to jsem se nikde nedočetl ("Hudba: Karel Kryl", to asi nebude ono). Nic proti předělávkám původní strohé kytary, třeba taková Missa to dělá více než dobře, ale tak nenápadité, zoufale nudné a trapné aranže, to musí jít člověk v světa kraj, aby je našel. Zejména sbor dopadl až karikaturně (aspoň že překrývá některé Landovy lapsy). A refrén Anděla, to měl být pokus o kontrapunkt, nebo jenom někdo špatně přepsal noty?
Landa je totiž absolutně nejistý, intonačně i textově (výpadky napovídají, že jde o nenacvičený zpěv z listu), někdy dokonce snad ani nechápe, o čem zpívá (to časté, textově neodůvodněné zdrsnění hlasu!, nesmyslné výkřiky vyznání po skončení některých písní). A tak se zvesele běhá z tóniny do tóniny, melodie se kroutí, mečí se "Salomééé", zapomíná se, že ne všechna slova jsou jed-no-sla-bič-ná, a občas jako by to spíš byl Krysař.
Asi nejkrutěji odnesl celé to nepochopení Žalm sedmdesátý první. Z žalmu, který Kryl ve svém průseriálu na Svobodné Evropě uvozuje citátem "Jen práce statečná a vytrvalá píle / pokorou zvítězí a dojde svého cíle.", si Landa neodnesl vůbec nic, ba ani ten název ("Žalm sedmdesát jedna!").
Trochu té pokory, pane Lando, co říkáte...
O komentáře již nemám zájem, děkuji za pochopení.
R.E.M.
Rockové koncerty (tedy, je to vůbec rock?) se od koncertů vážné hudby liší... řekněme v mnohém.
Koncert R.E.M. byl pěkný, ale i zbytečný. Mezi klady patří to, že jsem JE konečně viděl, a také velice efektně vyvedená scéna, včetně videoprojekce.
Na druhou stranu byl pošuk Stipe méně pošukoidní, než jsem čekal, a hlavně jsem nechytl ten drajv z živého vystoupení. Chci říct - poslouchat symfonický orchestr naživo a z nahrávky, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Poslouchat R.E.M. naživo a z nahrávky, to vyjde celkem nastejno, hraje to stejně, zpívá to stejně, zbývá už opravdu jenom to video.
Navíc protestuji proti tomu, aby Stipe zcela záměrně zpíval mou oblíbenou pasáž (totiž konec bridge) z písně Man On The Moon o kvartu výš!
Ale zpátky k tomu, jak by to také mohlo vypadat v koncertních síních. Vstupu do budovy se domůžete jen když se propletete mezi kovovými bariérami a pustí vás ochranka.
Vstupné je sjednocené do druhé nejvyšší kategorie, což je geniálně vyváženo tím, že všichni stojí, a pokud chcete být u pódia, musíte přijít hodinu a půl před začátkem.
V ceně vstupenky jsou špunty do uší.
Koncert začíná nějakým předorchestrem, který vůbec nikoho nezajímá, ale všichni tam stojí, aby si udrželi své místo v davu. (A ten maník před R.E.M. byl teda fakt jedlej.)
Pak konečně přijde orchestr, kvůli kterému tu stojíte a necháváte do sebe šťouchat od okolostojících. Dirigent vysvětlí, že orchestr zahraje skladby, které zrovna nově nacvičil, a bude je prokládat osvědčenými hity, o kterých všichni vědí, že je orchestr dobře umí.
Publikum je plné červených ohníčků a povědomé vůně v množství větším než malém. Neustále se na vás někdo snaží vylít pivo.
Dirigent prokládá písně politickou agitkou a vychvalováním místních nápojů. Postupně se vysvléká, asi je mu horko.
No dobře, asi by to byl značně nekonformní koncert. Tak tedy nechme každé straně to její a vypíchněme ten skutečný styčný bod, tu dojemnou shodu: neuvěřitelně dlouhou frontu před dámskými záchodky.
Koncert R.E.M. byl pěkný, ale i zbytečný. Mezi klady patří to, že jsem JE konečně viděl, a také velice efektně vyvedená scéna, včetně videoprojekce.
Na druhou stranu byl pošuk Stipe méně pošukoidní, než jsem čekal, a hlavně jsem nechytl ten drajv z živého vystoupení. Chci říct - poslouchat symfonický orchestr naživo a z nahrávky, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Poslouchat R.E.M. naživo a z nahrávky, to vyjde celkem nastejno, hraje to stejně, zpívá to stejně, zbývá už opravdu jenom to video.
Navíc protestuji proti tomu, aby Stipe zcela záměrně zpíval mou oblíbenou pasáž (totiž konec bridge) z písně Man On The Moon o kvartu výš!
Ale zpátky k tomu, jak by to také mohlo vypadat v koncertních síních. Vstupu do budovy se domůžete jen když se propletete mezi kovovými bariérami a pustí vás ochranka.
Vstupné je sjednocené do druhé nejvyšší kategorie, což je geniálně vyváženo tím, že všichni stojí, a pokud chcete být u pódia, musíte přijít hodinu a půl před začátkem.
V ceně vstupenky jsou špunty do uší.
Koncert začíná nějakým předorchestrem, který vůbec nikoho nezajímá, ale všichni tam stojí, aby si udrželi své místo v davu. (A ten maník před R.E.M. byl teda fakt jedlej.)
Pak konečně přijde orchestr, kvůli kterému tu stojíte a necháváte do sebe šťouchat od okolostojících. Dirigent vysvětlí, že orchestr zahraje skladby, které zrovna nově nacvičil, a bude je prokládat osvědčenými hity, o kterých všichni vědí, že je orchestr dobře umí.
Publikum je plné červených ohníčků a povědomé vůně v množství větším než malém. Neustále se na vás někdo snaží vylít pivo.
Dirigent prokládá písně politickou agitkou a vychvalováním místních nápojů. Postupně se vysvléká, asi je mu horko.
No dobře, asi by to byl značně nekonformní koncert. Tak tedy nechme každé straně to její a vypíchněme ten skutečný styčný bod, tu dojemnou shodu: neuvěřitelně dlouhou frontu před dámskými záchodky.
Subscribe to:
Posts (Atom)